PRÁVNÍ SERVIS | Nejen orgány činné v trestním řízení, ale veřejní činitelé obecně musí pečlivě volit slova, pokud se chtějí vyjadřovat o tom, zda někdo spáchal trestný čin. Podle platné právní úpravy a judikatury by se měli vyvarovat jakýchkoli výroků, z nichž je patrný jejich názor na vinu osoby, pokud o ní zatím pravomocně nerozhodl soud.
Jedním z pilířů a základních principů trestního práva jako takového je nepochybně zásada presumpce neviny.
Tato zásada je zakotvena již v Listině základních práv a svobod ČR, ale plyne i z Úmluvy o ochraně lidských práv (EÚLP), která uvádí v čl. 6 odst. 2 tři hlavní prvky presumpce neviny: (i) právo nebýt veřejnými orgány označován za vinného před vydáním konečného rozsudku (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) Minelli proti Švýcarsku, ze dne 25. 3. 1983, stížnost č. 8660/79), (ii) pravidlo, že vinu obžalovaného musí prokázat obžaloba a jakákoli pochybnost o vině musí být vyložena ve prospěch obžalovaného a (iii) právo být seznámen s obviněním.
Presumpce neviny je nezbytným předpokladem spravedlivého soudního procesu a Evropský soud pro lidská práva stanoví, že nedodržení zásady presumpce neviny porušuje právo na spravedlivý proces (rozsudek ESLP John Murray proti Spojenému království, ze dne 26. 1. 1996, stížnost č. 18731/91).
Povinnost respektovat právo presumpce neviny dopadá nejen na orgány činné v trestním řízení, ale na všechny veřejné činitele. K zásahům do práva na zachování presumpce neviny může totiž docházet mimo jiné pronesením výroku, ze kterého je zřejmý názor osoby, která výrok pronesla, na vinu obviněného dříve, než ji pravomocně vysloví soud.
V praxi může docházet k zásahům do práva presumpce neviny mnoha způsoby, a to bez ohledu na aktuální stádium trestního řízení. V tomto směru je možné poukázat například na případ, kdy ze strany veřejných činitelů zaznívaly výrazy označující obviněné jako „korupčníky“, „zločince“, „mafii bílých límečků“, a to i přesto, že o vině obviněných nebylo dosud pravomocně rozhodnuto.
V jiném případě skončilo trestní stíhání pravomocným zproštěním obviněné, nicméně i přesto se následně objevila vyjádření vysoce postaveného policejního důstojníka, která relativizovala samotné zproštění obžaloby kategorickým vyloučením možnosti pochybení ze strany orgánů činných v trestním přípravném řízení.
Jinak řečeno, dle názoru policejního důstojníka byl postup policejních orgánů korektní a zahájení trestního stíhání v dané věci důvodné bez ohledu na existenci zprošťujícího rozsudku, neboť slovy tohoto policejního důstojníka „rozhodnutí soudu je druhá věc.“
Neústavní výrok soudce
Konečně je možné poukázat na zajímavý případ, který posuzoval Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. I. ÚS 1965/15. Předseda senátu Okresního soudu v Teplicích podal na obviněného, jehož věc rozhodoval, trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění, kterého se měl obviněný dopustit nařčením soudce z manipulace s důkazy, přičemž výslovně uvedl, že: „obviněný se vůči němu dopustil zločinu křivého obvinění“.
Vzhledem k tomu, že obviněný se trestním oznámením soudce cítil poškozený, podal také on trestní oznámení na soudce pro podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění.
Takto se stěžovatel a předseda senátu dostali do vzájemného postavení „pachatel – poškozený“. I přesto, že předseda senátu sám poté, co podal na obviněného trestní oznámení, vyslovil vlastní podjatost, odvolací soud ke stížnosti státního zástupce rozhodnutí, kterým byl soudce vyloučen z dalšího rozhodování věci, zrušil a rozhodl, že předseda senátu z vykonávání úkonů v předmětné trestní věci obviněného vyloučen není.
Ústavní soud v uvedeném nálezu podal velmi obsáhlý výklad působnosti principu dle čl. 40 odst. 2 Listiny, podle kterého je „každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, […] považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena“. Přestože čl. 40 odst. 2 Listiny hovoří o osobě, proti níž „je vedeno trestní řízení“, musí stát ctít presumpci neviny i před tím, než vůči dotčenému jednotlivci takové řízení zahájí.
Jinými slovy, stát nemůže s nikým jednat jako s osobou vinnou z trestného činu, pokud o vině pravomocně nerozhodl soud. Pokud se totiž nevina presumuje po zahájení trestního řízení, kdy již zpravidla byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, tím spíše je třeba nevinu presumovat tehdy, dokud žádné takové skutečnosti předepsaným způsobem zjištěny nebyly.
Navíc je třeba vykládat čl. 40 odst. 2 Listiny ve světle čl. 40 odst. 1 Listiny, podle něhož „jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy“. Tento soud samozřejmě musí respektovat záruky stanovené v hlavě páté Listiny, proto o vině může rozhodnout jen zákonný soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
Presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny tak musí stát respektovat i mimo trestní řízení o konkrétní trestní věci. Ani v jiných řízeních proto stát, respektive veřejní činitelé nesmějí vycházet z toho, že určitá osoba spáchala trestný čin, pokud o vině této osoby nebylo pravomocně rozhodnuto soudem.
Ve světle všech těchto úvah Ústavní soud dospěl k závěru, že výrok předsedy senátu, že: „obviněný se vůči němu dopustil zločinu křivého obvinění,“ není slučitelný s presumpcí neviny obviněného. Tímto výrokem postavil předseda senátu najisto, že obviněný je vinen z trestného činu křivého obvinění, přestože za něj nebyl pravomocně odsouzen. Veřejní činitelé, zejména trestní soudci, si musí být vědomi nutnosti striktně dodržovat presumpci neviny, a to i z hlediska formulací, které volí ve svých rozhodnutích.
Uvedené prohlášení předsedy senátu, které nerespektuje presumpci neviny obviněného, založilo silné podezření, že uvažování tohoto soudce je zatíženo předsudkem ve vztahu ke obviněnému a není nezaujat.
Ústavní soud v závěru vyslovil pravidlo, že „obecné soudy jsou povinny ve svém rozhodování vycházet z toho, že státní orgány, zejména pak soudy, jsou povinny respektovat presumpci neviny ve všech řízeních, tedy i v jiném řízení než v tom, v němž je příslušný trestný čin projednáván. I v těchto řízeních se musejí zdržet prohlášení, z nichž vyplývá, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, ačkoliv o vině této osoby nebylo žádným soudem pravomocně rozhodnuto. Postup, který neodpovídá tomuto pravidlu, je neústavní pro rozpor s čl. 40 odst. 2 Listiny (presumpce neviny). Soudce, který ve svém rozhodnutí toto pravidlo nerespektuje, zpravidla bude v dalším rozhodování o osobě takto neprávem osočené považován za podjatého, a tudíž nebude nestranným soudcem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Prohřešky proti presumpci neviny se neřeší jen v Česku
Aby úvahy v tomto článku nevyzněly tendenčně v neprospěch českých veřejných činitelů, dlužno doplnit, že zásahy do práva obviněných na presumpci neviny nejsou nijak neobvyklé ani v zahraničí.
Za všechny případy zmiňme aktuální rozsudek ESLP ve věci Bavčar v. Slovinsko, ze dne 7. 9. 2023, stížnost č. 17053/20. Bevčar je bývalý slovinský politik, který hrál důležitou roli v procesu osamostatnění země jako ministr vnitra a poté působil také jako ministr pro evropské záležitosti.
V jedné z jeho trestních věcí, kde bylo posuzováno mimo jiné promlčení trestného činu, prohlásil tehdejší ministr spravedlnosti, že: „udělá vše pro to, aby se kutálely hlavy (…) proto, že promlčení jakéhokoliv případu je nejhorší možný výsledek (…) a pokud k tomu dojde, bude se za to zodpovídat spousta lidí". Na to reagoval tehdejší předseda vlády vyjádřením, které v přeneseném významu vyzývalo k tomu, aby Bavčar nastoupil výkon trestu odnětí svobody.
Kumulativní účinek výroků ministra a předsedy vlády vzhledem k jejich vedoucímu postavení mohl předjímat rozhodovací proces soudů a podněcovat veřejnost k přesvědčení o vině stěžovatele před vynesením konečného rozsudku. Soud proto shledal porušení článku 6 odst. 2 EÚLP a zdůraznil, že nebylo respektováno právo stěžovatele na presumpci neviny.
Shora uvedené lze shrnout konstatováním, že k porušení presumpce neviny dle čl. 6 odst. 2 EÚLP ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva dojde mimo jiné v případě, že před zjištěním viny zákonným způsobem státní orgány svými rozhodnutími, postoji anebo projevy naznačují, že obviněný je vinný (rozsudek ESLP ve věci Allenet de Ribemont proti Francii ze dne 10. 2. 1995, stížnost č. 15175/89, § 35).
K porušení čl. 6 odst. 2 EÚLP může dojít také v případě, že uvedené projevy nejsou formálním konstatováním viny. Stačí výrok, ze kterého plyne, že soud, anebo jiný státní orgán, či představitel státní moci považuje obviněného za vinného a činí v tomto směru prohlášení, protože předčasné vyslovení takového názoru nevyhnutelně poruší diskutovanou presumpci neviny (rozsudky ESLP Deweer proti Belgii ze dne 27. 2. 1980, stížnost č. 6903/75 § 56 a 37 a Allenet de Ribemont proti Francii ze dne 10. 2. 1995, stížnost č. 60101/09, § 35 a 36).
Jak bylo uvedeno v předchozí větě, tak čl. 6 odst. 2 EÚLP se vztahuje také na prohlášení učiněná jinými veřejnými činiteli o probíhajícím trestním řízení (stíhání), která vybízejí veřejnost k tomu, aby věřila ve vinu obviněného, a prejudikují hodnocení skutkových okolností příslušným soudem. Existuje totiž zásadní rozdíl mezi vyjádřením, že určitá osoba je podezřelá ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že tato osoba trestný čin spáchala (rozsudek ESLP ve věci Khuzhin a další proti Rusku ze dne 23. 10. 2008, stížnost č. 13470/02, § 93 a § 94).
V tomto ohledu tak musí dle Ústavního soudu (nález ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. I ÚS 1965/15) veřejní činitelé pečlivě volit svá slova (rozsudek ESLP ve věci Böhmer proti Německu ze dne 3. 10. 2002, stížnost č. 37568/97, § 54 a 56; rozsudek ESLP ve věci Nešťák proti Slovensku ze dne 27. 2. 2007, stížnost č. 65559/01, § 88 a 89).
Sokol, Novák, Trojan, Doleček a partneři
Autory článku jsou Branislav Mikuš a Jan Vlasák z advokátní kanceláře Sokol, Novák, Trojan, Doleček a partneři, která je partnerem rubriky Právní servis na INFO.CZ a garantem oblastí trestní právo a telekomunikace.
