Posuzování úvěruschopnosti spotřebitele v aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu

K posouzení úvěruschopnosti má dojít na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. 

Kontrolována je zejména schopnost splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to primárně na základě porovnání příjmů a výdajů, a způsobu plnění dosavadních dluhů spotřebitele. Při splnění v zákoně definovaných okolností je při posouzení zohledněna i hodnota majetku spotřebitele. K poskytnutí úvěru pak má dojít jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

Připomeňme, že účelem ustanovení je zabránit tomu, aby se věřitelé pouštěli do nezodpovědného půjčování a tomu odpovídající ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho budoucí platební neschopnosti, insolvenčnímu řízení a s tím spojeným negativním dopadům do ekonomické i sociální sféry spotřebitele. Následek poskytnutí úvěru v rozporu s pravidly o posuzování úvěruschopnosti je přitom zásadní, a to absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. 

Spotřebitel je v takovém případě sice povinen poskytnuté peněžní prostředky vrátit, avšak pouze jistinu (tedy bez úroků, poplatků apod.), a to navíc v době přiměřené jeho možnostem. Zákon tak svým způsobem částečně přenáší na věřitele (poskytovatele úvěrů) odpovědnost za předcházení vzniku nesplácených úvěrů a de facto i za počet osob nacházejících se ve finančních obtížích.

Jak jsme naznačili již v úvodu článku, je tato problematika poměrně živá a (nejen) v posledním roce došlo k vydání několika zajímavých rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývajících se různými souvislostmi posuzování úvěruschopností spotřebitelů.

Jedním z těchto rozhodnutí je rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze září tohoto roku, ve kterém byla řešena otázka, jaké důsledky má to, pokud k řádnému posouzení úvěruschopnosti sice nedošlo, avšak ukázalo se, že spotřebitel úvěruschopný zjevně byl, protože jednak proti uzavření smlouvy ničeho ani v průběhu splácení nenamítal a jednak úvěr řádně v plném rozsahu splatil.

Soudy prvního i druhého stupně dospěly v citované věci k závěru, že jelikož úvěruschopnost nebyla řádně a s náležitou odbornou péčí posouzena, je smlouva neplatná. Poskytovateli úvěru tak byla uložena povinnost vrátit vše, co od spotřebitele inkasoval nad rámec jistiny. 

Soudy argumentovaly tím, že pokud účelem úpravy je řešení problému rostoucího zadlužení domácností a ochrana spotřebitele před poskytnutím úvěru, jež by vedlo k negativním ekonomickým dopadům do jeho poměrů, tak se tyto dopady mohou projevit až s určitým časovým odstupem a splnění povinnosti posuzovat úvěruschopnost se nestírá v okamžiku splacení úvěru.

Nejvyšší soud však rozhodnutí soudů nižších instancí korigoval a uzavřel, že pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo formální zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Zjištění, že poskytovatel při posouzení pochybil, nemusí totiž vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. 

Sankce v podobě neplatnosti smlouvy má nastat pouze tehdy, bude-li soudy postaveno najisto, že zde skutečně byly materiálně důvodné pochybnosti o schopnosti splácet. Se závěry Nejvyššího soudu souhlasíme a shodně s ním uzavíráme, že spotřebitel má zákonem být chráněn (pouze) v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu poskytnut být vůbec neměl, a nikoliv i v situaci, ve které by i při řádném posouzení (které z nějakého důvodu neproběhlo) úvěr přesto obdržel.

Druhým rozhodnutím, na které bychom čtenáře rádi upozornili, je usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1063/2023 z května tohoto roku. Nejvyšší soud posuzoval uzavření dohody o uznání dluhu se splátkovým kalendářem s nově stanovenou splatností dluhu a jeho navýšením o nikoli nepatrnou smluvní pokutu za porušení povinnosti splatit úvěr v nově stanoveném termínu splatnosti, o němž účastníci v době uznání měli důvod předpokládat, že k němu dojde (v konkrétním případě se jednalo o lhůtu splatnosti v délce 10 dní). 

Nejvyšší soud uzavřel, že takové ujednání představuje významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. V důsledku toho byl věřitel povinen posoudit i při uzavření takové dohody úvěruschopnost dlužníka. Nejvyšší soud konstatoval, že právní jednání stran směřovalo k „přeúvěrování“ původní smlouvy o úvěru, protože na základě tohoto jednání fakticky nastala srovnatelná situace, jako by dlužníku byly znovu poskytnuty prostředky ve výši dosud nesplaceného úvěru s jeho významným navýšením, pokud původní půjčenou částku nesplatí v krátkém čase. Pro úplnost doplňme, že v citovaném případě byla rozhodná předchozí právní úprava, ta však obsahovala obdobné ustanovení jako aktuální zákon o spotřebitelském úvěru.

Již v dubnu 2022 Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uzavřel, že úpravu zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele).

Formulace „v době přiměřené jeho možnostem“ dle Nejvyššího soudu přímo míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Z toho vyplývá mimo jiné to, že pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností (a to i v případě dílčích splátek), nemůže se vůbec dostat do prodlení a poskytovateli úvěru nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení. 

Pokud se poskytovatel úvěru domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh, aby soud určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet. V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 101/2023 ze září tohoto roku, pak Nejvyšší soud dále rozpracoval, že dílčí plnění na jistinu úvěru z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru nelze bez dalšího považovat za konkludentní uznání dluhu, s čímž je spojen mimo jiné i ten důsledek, že takováto dílčí splátka jistiny nevede k zahájení běhu nové desetileté promlčecí lhůty.

Poslední rozhodnutí, kterým se v rámci tohoto článku budeme věnovat, se zabývala insolvenčními souvislostmi posuzování úvěruschopnosti, konkrétně přihlašováním pohledávek ze spotřebitelských úvěrů do insolvenčního řízení dlužníka a zjednodušeně řečeno tím, zda je insolvenční správce oprávněn popírat přihlášené pohledávky s odůvodněním, že úvěrový věřitel náležitě nezkoumal úvěruschopnost dlužníka.

Odpověď je taková, že nejenže tuto argumentaci insolvenční správce využít může, ale navíc jak Nejvyšší soud rozebral ve svých rozsudcích sp. zn. 29 ICdo 16/2023 z dubna tohoto roku a sp. zn. 29 ICdo 104/2023 ze září tohoto roku, se v tomto případě jedná o skutkové námitky, nikoliv právní posouzení. 

Tento závěr může působit na první pohled jako nezáživné teoretické škatulkování, avšak důsledky jsou ryze praktické. Insolvenční zákon totiž u vykonatelných (tedy například pravomocným soudním rozhodnutím přiznaných) přihlášených pohledávek ex lege omezuje správcovy možnosti a neumožňuje mu u takových pohledávek popěrný důvod spočívající v jiném právní posouzení věci (než ke kterému dospěl dříve soud).

Ačkoliv tedy bude insolvenční správce skrze zpochybnění posuzování úvěruschopnosti dlužníka de facto namítat neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, tak na tomto základě přesto popřít i vykonatelnou pohledávku může. Poskytovatelé spotřebitelských úvěrů tak nemusí mít vyhráno ani tehdy, pokud se jim podaří získat pravomocné soudní rozhodnutí.

Jak je ze soudních rozhodnutí představených v tomto článku zjevné, posuzování úvěruschopnosti spotřebitele je složitou a komplexní otázkou a při jejím posuzování je nutné znát nejen text zákona, ale je nutné zohlednit i soudní rozhodovací praxi, která je poměrně bohatá a která klade požadavky jak na úvěrové věřitele, tak na dlužníky i jejich insolvenční správce.