Odpovědnost právnických osob za trestný čin a jak se jí vyvarovat

Je notorietou, že právnické osoby jsou českým právním řádem vnímány jako subjekty práva mající právní osobnost, tedy způsobilost nabývat práva a povinnosti. Jelikož právnická osoba je umělý konstrukt práva nemající vlastní vůli ani schopnost ji projevovat, je tato vůle vytvářena a projevována prostřednictvím osob fyzických. 

Díky nim může právnická osoba činit právní jednání a nést za ně i odpovědnost. Ve většině případů nesou právnické osoby (většinou jde o subjekty soukromého práva, jako jsou obchodní korporace a spolky) odpovědnost civilní (typicky odpovědnost smluvní či deliktní) či správní (odpovědnost za přestupky).

S účinností zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen ZoTOPO) došlo od 1. 1. 2012 v České republice k zavedení nového druhu odpovědnosti, a sice odpovědnosti za spáchání trestného činu (trestní odpovědnosti). 

S tímto institutem se česká společnost stále ještě sžívá. Zatímco orgány policie, státní zástupci a soudy již více než 12 let společnosti více či méně úspěšně stíhají pro trestné činy, zajišťují jim majetek a ukládají jim tresty jako například zákaz činnosti, zákaz účasti ve veřejných soutěžích, ale i zrušení právnické osoby, zdaleka ne každá právnická osoba na tyto „novoty“ adekvátně reagovala. 

Absence příslušných opatření přitom často vyplývá z nedostatečné informovanosti, jaké jsou vlastně podmínky vzniku trestní odpovědnosti a následky s tím spojené, ať už v samotném průběhu trestního řízení, či po jeho skončení odsuzujícím rozsudkem. V tomto článku se tak budeme věnovat samotným podmínkám vzniku této trestní odpovědnosti právnických osob.

Klíčovou informaci pro zodpovězení této otázky najdeme v ustanovení § 8 ZoTOPO. Toto ustanovení upravuje takzvaný princip přičitatelnosti, na němž je vystavena celá koncepce trestní odpovědnosti právnických osob v České republice. Princip přičitatelnosti v jednoduchosti znamená, že jsou definovány jednotlivé skupiny fyzických osob, jejichž jednání je možné právnické osobě tzv. přičítat, avšak pouze za určitých podmínek.

Do skupiny osob, jejichž jednání může být právnické osobě přičítáno, patří:

• statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat (typicky jednatel, člen představenstva, zmocněnec),
• osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost (například člen dozorčí rady),
• osoba vykonávající rozhodující (byť jen faktický) vliv na řízení právnické osoby,
• zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení (například člen družstva, zaměstnanec agentury práce, pracovník vykonávající činnost na základě DPČ či DPP, pracovník pracující na základě tzv. Švarcova systému).

Trestní odpovědnost právnické osoby je v zásadě možné vyvodit, pokud tato fyzická osoba jednala v zájmu nebo v rámci činnosti právnické osoby, přičemž toto její jednání bude naplňovat všechny znaky trestného činu. Tedy nejen jednotlivec, který trestný čin spáchal, ale i právnická osoba, v jejímž zájmu nebo rámci činnosti byl trestný čin spáchán, může nést trestní odpovědnost.

Kritérium spáchání v zájmu nebo v rámci její činnosti právnickou osobu chrání před odpovědností za excesy fyzických osob, při kterých by s její činností neexistovala žádná souvislost. 

Typicky se bude jednat o zájem majetkový, lze ale zmínit i zájem nemajetkový či jakoukoliv výhodu, získání vlivu na rozhodovací činnost ohledně dispozic s majetkem, získání akcií za výrazně nižší cenu či například ztrátu zájmu policejního orgánu o vyšetřování možných protiprávních činností právnické osoby díky korupčnímu jednání statutárního orgánu. Při vymezení pojmu „v rámci činnosti“ lze vycházet ze zakladatelského právního jednání či jiného obdobného dokumentu.

Dle ZoTOPO tedy právnická osoba trestný čin nepáchá, neboť sama jednat (projevovat vůli) nemůže, pouze se jí při splnění zákonných podmínek přičítá spáchání trestného činu, pokud je spáchán některou z výše uvedených fyzických osob.

Ustanovení § 8 hovoří také o tom, že jednání dané fyzické osoby musí být protiprávní. Protiprávnost v obecné rovině chápeme jako jakékoliv jednání, které je v rozporu se zákonem. V daném případě však platí již řečené, že jednání fyzické osoby musí naplnit všechny znaky trestného činu, které popisuje zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen trestní zákoník). 

Ustanovení tak odkazuje na § 13 trestního zákoníku, podle něhož je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (tzv. formální znaky trestného činu). Odborná literatura tak protiprávnost ztotožňuje s protizákonností. 

Vedle toho je navíc nezbytné i naplnění tzv. materiálního znaku trestného činu, kterým je společenská škodlivost stanovená v § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Tyto podmínky jsou ostatně nezbytné i v případě trestní odpovědnosti fyzických osob.

Je ale třeba upozornit, že trestní odpovědnost právnické osoby nezávisí na zjištění či odsouzení konkrétní fyzické osoby, která spáchala trestný čin, jenž má být přičten právnické osobě. Pro lepší představu lze uvést opět příklad, kdy trestný čin spáchá člen představenstva, nicméně se v trestním řízení neprokáže, který konkrétní člen představenstva takto jednal. Totéž se může odehrát v případě zaměstnance. 

Tato konstrukce trestní odpovědnosti je vhodná například u trestných činů proti životnímu prostřední nebo hospodářské kriminality, kde se v minulosti často vyskytovaly potíže při dokazování, která konkrétní fyzická osoba daný trestný čin spáchala. 

Nutno říci, že trestný čin je možné spáchat nejen konáním, ale i opomenutím, kdy fyzická osoba měla povinnost konat, ale neučinila tak (například postup non lege artis v případě lékařů-zaměstnanců nemocnice).

Přičitatelnost trestného činu právnickým osobám lze rozdělit do následujících dvou kategorií. První je přičitatelnost jednání statutárního orgánu nebo jeho člena, jiné osoby ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby oprávněné jménem nebo za právnickou osobu jednat, nebo osoby ve vedoucím postavení vykonávající řídící nebo kontrolní činnost, anebo osoby vykonávající rozhodující vliv na řízení právnické osoby. 

V tomto případě se jedná o typickou přičitatelnost, když se jednání některé z osob uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až c) ZoTOPO právnické osobě přičítá bez dalšího. Od jednání této osoby se odvozuje naplnění všech znaků trestného činu, a to i včetně zavinění. V praxi to znamená, že vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby závisí na náležitém zjištění jednání uvedené osoby, které musí být v trestním řízení dostatečně prokázáno.

Až dosud tedy shrňme, že pokud člen statutárního orgánu, generální zmocněnec nebo jiná osoba v obdobném postavení spáchají trestný čin v zájmu či v rámci činnosti dané společnosti, je nasnadě, že i tato společnost bude trestně odpovědná.

Druhou kategorií je přičitatelnost jednání zaměstnance, který není osobou uvedenou v § 8 odst. 1 písm. a) až c) ZoTOPO. U zaměstnanců a osob v obdobném postavení je situace o něco komplikovanější, protože jejich jednání lze přičítat právnické osobě jen v případě, že zaměstnanec-pachatel jednal protizákonně buď na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob ve vedoucím postavení, anebo proto, že orgány právnické osoby neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu.

Tato zákonná „kouzelná formulka“ je určitým východiskem za předpokladu, že se zaměstnanci dopustili určitého excesu na svém pracovišti, ač byli dostatečně poučeni o tom, že takové jednání je protiprávní. 

Lze uvést jednoduchý příklad, kdy zaměstnanec po pravidelném proškolování o bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích v rámci pracovní cesty zapříčiní dopravní nehodu a bude trestně odpovědný za trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti. Spáchal sice trestný čin v rámci činnosti právnické osoby (při pracovní cestě), nicméně pokud statutární orgán společnosti, slovy zákona, provedl taková opatření, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat (pravidelná školení a ověřování znalostí bezpečnosti provozu), pak společnosti nebude tento trestný čin přičítán, nebude za něj trestně odpovědná.

Obdobné ustanovení bylo, ne příliš koncepčně, o několik let později doplněno do pátého odstavce § 8, nikoliv však už pro zaměstnance, ale pro všechny osoby, jejichž jednání je možné právnické osobě přičítat – tedy i pro statutární a dozorčí orgány, vedoucí zaměstnance, osoby jednající na základě plné moci. 

Výklad tohoto ustanovení by však výrazně přesahoval ambice tohoto článku, těšit se na něj můžete v příštím textu.

Ve stručnosti lze nyní doporučit, aby právnické společnosti zajistily řádné vedení účetnictví, vyhotovování a archivaci důležitých dokladů, jako jsou zápisy ze zasedání a rozhodování statutárního, kontrolního nebo jiného orgánu právnické osoby. 

Tímto postupem by měly zajistit, že v případě potřeby budou schopny dohledat a předložit příslušným orgánům dokumenty, které umožní zjistit, kdo dané rozhodnutí (ne)učinil, kdo k němu (ne)dal pokyn či souhlas, kdo jej (ne)schválil, co bylo jeho obsahem a komu bylo adresováno. 

V této souvislosti lze také doporučit vytvoření vnitřního systému uchování informací, který bude transparentní a nebude možné jej zpětně zpochybnit.

Právnická osoba by měla být schopna prokázat zavedení efektivních kontrolních mechanismů, které budou způsobilé zabránit protiprávnímu jednání. Příkladem mohou být vnitřní předpisy stanovující práva a povinnosti zaměstnanců na určitých pozicích. V této souvislosti právnické osoby často přijímají různé etické kodexy, pravidla chování zaměstnanců, protikorupční a jiné programy na předcházení rizikům (tzv. compliance programy, compliance systémy). 

Při posuzování možnosti nepřičtení trestní odpovědnosti je však nutné zkoumat, zda byly tyto mechanismy skutečně funkční, tedy zda s nimi byli všichni relevantní pracovníci seznámeni a zda bylo jejich dodržování adekvátně kontrolováno.

Lze dodat, že § 8 ZoTOPO bere v úvahu i některé specifické situace, kterých by právnická osoba teoreticky mohla zneužít k vyhnutí se trestní odpovědnosti. Jde například o případy, kdy trestný čin spáchá fyzická osoba, která sama není trestně odpovědná kvůli nepříčetnosti, nedostatku věku nebo nedostatečné rozumové a mravní vyspělosti (v případě mladistvých). I v takovém případě je však možné její jednání právnické osobě přičíst. 

Dále jsou zde zahrnuty například případy, kdy fyzická osoba jednala ještě před vznikem právnické osoby, nebo kdy je právní jednání, které zakládá oprávnění jednat za právnickou osobu, neplatné či neúčinné (například neplatná plná moc udělená neoprávněnou osobou). I na tyto případy se plně uplatní princip přičitatelnosti.

Český právní řád vnímá právnické osoby jako subjekty s právní subjektivitou, které však nemají vlastní vůli, a proto musí jednat prostřednictvím fyzických osob. Pro vznik trestní odpovědnosti právnické osoby je nezbytné, aby byla naplněna celá řada zákonných podmínek, včetně přičitatelnosti jednání určitých osob právnické osobě podle § 8 ZoTOPO. 

Tento princip přičitatelnosti umožňuje postihovat právnické osoby za protiprávní jednání určitých osob, jako jsou její zaměstnanci či členové různých orgánů v případě, že jednají v jejím zájmu nebo rámci její činnosti. Následkem trestní odpovědnosti může být i zrušení právnické osoby či zákaz různých druhů činnosti, včetně zákazů účasti ve veřejné soutěži či zákazu přijímání dotací.