PRÁVNÍ SERVIS | Česko směřuje k tomu, že se stane čistým dovozcem elektřiny. Energetici a teplárníci bijí na poplach a žádají nastolení celostátního krizového energetického managementu. K čemu by měly směřovat jeho kroky?
A tuhle znáte? Sedí Karel v hospodě a stěžuje si svým kumpánům. „Pánové, víte, co mi zase udělala ta moje stará? Všude čtu, jakou máme klimatickou a energetickou krizi, a jak musíme všichni přiložit ruku k dílu, abychom ji překonali. Jářku, věčná pravda! Máme v koupelně 20 let starou pračku. Energetická účinnost F, spotřeba šílená. Tak jsem si vzal dovolenou, a když stará odešla, pračku jsem odpojil, naložil do auta a odvezl do sběrného dvora. Celé dopoledne mi to zabralo! Večer přijdu, natěšený na pochvalu. A doma mrazivá atmosféra. Pochvala žádná. A tak se ptám – Maruško, všimla jsi si něčeho? Všimla, ona na to. No, a co na to říkáš? A ona se tak divně podívala a říká – Karlíčku, je to od Tebe moc hezké. Ale, víš, v čem budeme teď prát?“
Uznávám, je to typická cimrmanovská anekdota, která vyvolává smích jen u části obecenstva. Otázkou ale je, zda při všem zjednodušení právě takto nevyhlíží úsilí, s jakým se stavíme k současné klimatické a energetické situaci. Na sociálních sítích se totiž stále častěji objevují úvahy, které stávající situaci popisují jako vzletový manévr velkého letadla, které se v plné rychlosti řítí na konec vzletové dráhy, aniž by pilot věděl, kdy a jak by měl použít řídící páku.
Proč takové příkré hodnocení? Z jedné strany čteme, jak se navyšují celoevropské závazky ke snížení množství vypouštěných skleníkových plynů a jak se zkracuje doba k jejich realizaci. Zaznívají hlasy o nuceném vypínání uhelných energetických zdrojů, jejichž provoz zkrátka ekonomicky přestává dávat smysl. Nové řiditelné elektrárny (tedy výrobny elektřiny nezávislé na neřiditelném větru a slunci) se až na čestné výjimky nestaví.
Propočty ukazují, od jakého časového momentu se Česká republika stane čistým dovozcem elektřiny, v rozsahu kolika desítek procent a jak moc takový stav bude pro Českou republiku (ne)bezpečný. Energetici a teplárníci bijí zoufale na poplach a volají po aplikaci celostátního krizového energetického managementu, ale zatím se příliš nezdá, že by jejich apely byly celospolečensky vnímány.
Bez jádra to nepůjde a uhlí je ke zvážení
Jak s oblibou říkám, není nic horšího než dobře míněná nevyžádaná rada. Přesto se takové rady, směřované k hypotetickému krizovému energetickému manažerovi, dopustím. K čemu by tedy mohly směřovat jeho kroky?
1. V první řadě k urychlenému zahájení a včasnému dokončení všech 4 plánovaných nových jaderných bloků. Není možné „lovit více cílových medvědů v lese“ a uvažovat nad tím, zda je správné, že budoucí generace neférově zatížíme problematikou, jak naložit se vzniklým jaderným odpadem.
Pokud nám jde o vybudování bezemisní energetiky přispívající k řešení vznesených klimatických otázek (a o to nám jde, nebo ne?), bez jaderné energetiky to v Česku nepůjde. S tím se pochopitelně ruku v ruce pojí vybudování dlouhodobého úložiště jaderného odpadu, který naši potomci jistě budou schopni dříve či později využít (jakkoli o tom mnozí nevěřící jmenovci přemýšlí jinak).
2. Následně ke stejně rychlému vytvoření systému, jak překlenout časovou propast mezi zprovozněním nových jaderných zdrojů a ukončením činnosti stávajících uhelných elektráren. Otázkou je, zda by takový překlenovací systém měl být výhradně založen na plynových elektrárnách, které také nejsou vybudovány a jejichž ultimátní uhlíková stopa (při započítání těžby a přepravy plynu) je dle všeho plně srovnatelná s uhlíkovou stopou existujících elektráren uhelných.
V této souvislosti se nabízí nejen systém kapacitních plateb či tzv. rozdílových kontraktů, které by udržely naše uhelné elektrárny v provozu, ale i přehodnocení stávajícího systému emisních povolenek, jejichž stávající „cenotvorba“ umožňuje sice realizovat mnohé obchody s nejrůznějšími finančními povolenkovými deriváty, ale smysluplné energeticko-technologické plánování nikoli. Jistěže je celý systém EU ETS primárně svázán legislativou na úrovni EU a možnosti změn na „národní“ úrovni nejsou kdovíjaké. S novým Evropským parlamentem by však mohl být prostor k přehodnocení stávajícího stavu i na evropské úrovni.
3. Nakonec pak zahájení mnohem širší a hlubší debaty a vysvětlování otevřených energeticko-infrastrukturních témat tak, aby mizelo ono rozdělení na MY (tady dole) a ONI (tam nahoře). Není nic více frustrujícího než neustále se opakující prvoplánová argumentace postavená na konceptu NIMBY (Not In My BackYard – všechno všude, jen ne na mém dvorečku).
Pokud například vyrazíte směrem do Drážďan, může vás překvapit, že přírodní podmínky pro budování větrných elektráren se zřejmě skokově mění přejezdem státních hranic (alespoň soudě podle počtu provozovaných větrných farem na různých stranách hranice).
Druhé možné vysvětlení leží právě v NIMBY argumentaci, která se obdobně týká plánovaných podzemních úložišť jaderného odpadu, lokální těžby nejrůznějších surovin či jiných infrastrukturních staveb. Jen těžko se věří, že trpělivé a transparentní vysvětlování těch kterých záměrů, které by bylo postaveno na širokém konsensu s lokálními municipalitami a komunitami, tento zaběhaný systém nemůže změnit.
Poslední nevyžádaná rada
Je zřejmé, že nic z výše nadhozených témat není nijak třeskutě novátorské, přičemž nepochybně existuje celá řada dalších otázek a témat, které nebyly zmíněny. Poslední nevyžádaná rada by proto byla jednoduchá – než se zahltit formulací desítek možných cílů, úkolů, koncepcí a programů, není lepší si zvolit dvě tři klíčová koncepční témata a k jejich realizaci napnout všechny síly? Pokud se to podaří, řešení dalších témat může být založeno na stejném, již osvědčeném vzorci ke spokojenosti všech zúčastněných.
A teď by mě zajímalo, co by na to řekl onen krizový energetický manažer…
Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář
Autorem článku je Tomáš Sequens z advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík, která je partnerem rubriky Právní servis na INFO.CZ a garantem oblastí energetika a životní prostředí.
