Není YES jako JES. Proč jednotné environmentální stanovisko nebudí nadšení

Zákon č. 148/2023 Sb., o jednotném environmentálním stanovisku, zavádí nový nástroj procesní integrace státní správy v oblasti životního prostředí, tzv. jednotné environmentální stanovisko (JES). 

Zákon o JES vstoupil oficiálně v účinnost dne 1. 1. 2024, a to pro tzv. vyhrazené stavby (o vyhrazených stavbách bude náš další článek) dle nového stavebního zákona (NSZ). Pro ostatní záměry je jeho účinnost naplánována na 1. 7. 2024. 

Tento zákon slibuje pro stavebníky mnohá pozitiva, která mají přinést zjednodušení procesu povolení jejich záměrů z hlediska ochrany a tvorby životního prostředí. Nicméně, stejně jako NSZ, i zákon o JES již před začátkem jeho využívání čelil kritice, která s postupem doby do určité míry dokonce sílí.

Začněme tím, že JES má být vydáváno pro záměry, které podléhají povolování podle NSZ nebo které podléhají posouzení vlivů na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. 

Jako první a zřejmě zásadní pozitivum, které má JES stavebníkovi přinést, je koncentrace správních úkonů potřebných pro povolení jeho záměru z hlediska životního prostředí do jednoho. 

JES se tak má vydávat namísto až 26 vyjádření, souhlasů, závazných stanovisek či jiných správních úkonů obsažených v 10 různých sektorových environmentálních zákonech. 

V každém z těchto zákonů je taxativní výčet správních úkonů, které jsou součástí JES. Tyto úkony tedy nadále nebudou vydávány samostatně, ale budou součástí JES.

Nicméně výčet správních úkonů, které JES integruje, není úplný. Některé úkony tedy bude nutno získat i nadále samostatně, dle jiných právních předpisů. Již z tohoto důvodu se zdá být koncept JES (coby jediného všeobjímajícího environmentálního stanoviska) narušen. 

Do JES nebudou zahrnuty například úkony podle zákona o ochraně přírody a krajiny pro záměry ve zvláště chráněném území, jeho ochranném pásmu, evropsky významné lokalitě nebo ptačí oblasti, a dále záměry na území národního parku nebo v jeho ochranném pásmu. 

V těchto případech bude jednotlivá závazná stanoviska nadále vydávat Agentura pro ochranu přírody a krajiny a správy národních parků. Jinými slovy, „jednotné“ environmentální stanovisko zcela „jednotné“ nebude.

Procesní postup vedoucí k vydání požadovaného JES zákon relativně podrobně popisuje, když obecně jsou využitelné principy a pravidla správních řízení jako takových.

Mezi další pozitiva je řazena skutečnost, že bude čistě na stavebníkovi, zda si o vydání JES požádá ještě před podáním žádosti o zahájení řízení o povolení záměru podle stavebního zákona, nebo zda podá žádost ke stavebnímu úřadu bez JES. 

Dle nového stavebního zákona totiž platí, že pokud stavebník podá žádost o povolení záměru bez JES, vyžádá si JES stavební úřad u příslušného orgánu sám. 

Přestože se může zdát tento proces pro stavebníky přívětivý, kritici doporučují se na tuto „asistenci“ stavebních úřadů příliš nespoléhat. 

Stavební řízení, v rámci něhož si stavební úřad žádá o JES sám, se totiž může značně prodloužit. Je tomu tak proto, že lhůta pro vydání rozhodnutí běží až od úplného podání bezvadné žádosti.

Významné pozitivum lze spatřovat v zavedení takzvaného portálu stavebníka. Do tohoto elektronického portálu by měli být stavebníci schopni vkládat všechny informace o daném záměru, včetně všech příloh a souvisejících žádostí. Veškeré podkladové akty k vydání rozhodnutí o žádosti stavebníka by zde měly být přehledně evidovány. 

Celé stavební řízení by tak mělo být možno vést digitálně. Ministerstvo pro místní rozvoj ČR (MMR) v této souvislosti jako hlavní přínos uvádí usnadnění komunikace mezi stavebníky, stavebními úřady a dotčenými úřady.

Tato technologická vymoženost moderního právního státu však zatím, ne zcela překvapivě, existuje spíše v teoretické rovině. 

Ačkoli je spuštění portálu stavebníka naplánováno na 1. 7. 2024, jeho vývoj v čase a splnění tohoto zákonem stanoveného termínu není vůbec jisté. Při výběru dodavatele předmětného systému se totiž MMR potýká s četnými komplikacemi, když zadávací řízení na realizaci této zakázky byla zrušena Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže.

Jako by zákonodárce tuto situaci předvídal – v důvodové zprávě k zákonu u JES je totiž uvedeno, že v případě, kdy portál stavebníka nebude ke dni nabytí účinnosti zákona o JES plně využitelný, využije se ostatních dostupných způsobů komunikace souladných se správním řádem, primárně tedy datových zpráv, případně listinných dokumentů.

Možnost takového fungování je však ze strany expertů zpochybňována a ozývají se hlasy volající po odložení účinnosti doposud neúčinné majoritní části nového stavebního zákona a s ním souvisejícího zákona o JES.

Poslední a zároveň jedinou změnou, která by snad v praxi nemusela čelit komplikacím, je pravidlo, že v případě, kdy více právních předpisů vyžaduje uvedení stejného údaje či předložení stejného podkladu, postačí, pokud jej žadatel v žádosti uvede či předloží jednou. 

Nemělo by tak docházet k situaci, kdy správní orgán žádá o předložení části chybějících podkladů, které by bylo možné získat z jiné části žádosti. Pokud tomu tak skutečně bude, čemuž nepochybně fandíme, přispěje to k vymýcení formalismu správních orgánů v naší zemi.

Závěrem by bylo možno podotknout, že navzdory veškerým komplikacím myšlence o zavedení JES fandíme a těšíme se na to, až s jeho vydáním budeme napomáhat našim klientům. Leč k takto principiálně optimistickému závěru se sluší dodat ono pomyslné „B“.

I samotní tvůrci a první komentátoři zákona o JES přiznávají, že jedním z cílů zákona o JES bylo legislativně čelit rizikům, které přinášel NSZ ve své původně přijaté verzi (která byla často hodnocena tak, že straní stavebníkům, zejména pak „velkým developerům“, oproti dosavadnímu důrazu na zajištění důsledné ochrany životního prostředí v rámci všech stavebních řízení). 

Je přitom legitimní otázkou, zda nehrozí, že při příští obrátce v politickém cyklu bude přijata jakási další „opravná“ novelizační úprava, která uprostřed hry učiní ze zákona o JES právní předpis o NeJES (tedy o NEjednotném environmentálním Stanovisku).

Zároveň je na místě se konzervativně ptát, zda je vhodné každé právní téma řešit přijetím zcela nové právní úpravy. 

V daném případě jde o právní normu, která upravuje nový postup, jak získat environmentální dobrozdání, dle 26 různých právních předpisů „nutných“ k posouzení a povolení určitého záměru. 

Počet oněch dobrozdání se nemění, mění se v zásadě jen místo, kde se budou jednotlivá stanoviska vzájemně slaďovat. Vyjadřujeme tak jistou obavu, že v konečném důsledku nemusí jít ani o zjednodušení celého procesu, ani o jeho zrychlení. 

Řešení přitom existuje – postupovat s využitím stávajících předpisů, tyto předpisy procesně i věcně zjednodušovat a všemožně podporovat, edukovat i motivovat příslušné správní orgány, aby jejich služba státu mohla být plně smysluplná a operativní. 

Přes veškerá pozitiva plynoucí ze zákona o JES nemáme bohužel za to, že tato právní norma byla tvořena právě s takovýmto záměrem.

Pokud tak první komentátoři zákona o JES konstatují, že jeho reálný přínos k urychlení povolovacích procesů se ukáže až s odstupem času, nezbývá než posmutněle souhlasně přikývnout...