Může věřitel vyvrátit domněnku platební schopnosti dlužníka?

Český insolvenční zákon upravuje, že dlužník je v úpadku buď tehdy, je-li platebně neschopný anebo je-li předlužen (o předlužení jde tehdy, pokud má dlužník více věřitelů a souhrn jeho dluhů převyšuje hodnotu jeho majetku). Jelikož insolvenční navrhovatel nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečností rozhodných pro závěr, že byl osvědčen dlužníkův úpadek, a jelikož je pro věřitele složité úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti osvědčit, zákon stanovuje tzv. domněnky platební neschopnosti dlužníka. Konkrétně se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky (je tedy platebně neschopný), jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) své peněžité závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) pokud nesplnil zákonem předvídanou povinnost předložit seznamy majetku, závazků a zaměstnanců, kterou mu uložil insolvenční soud.

S účinností od roku 2017 je součástí právního řádu i domněnka, dle které dlužník – podnikatel není v platební neschopnosti, jejíž naplnění se testuje prostřednictvím tzv. mezery krytí. Pokud je mezera krytí (tou se rozumí rozdíl mezi výší dlužníkových splatných závazků a výší jeho disponibilních prostředků) nižší než 10 % splatných závazků dlužníka, má se za to, že dlužník je schopen plnit své peněžité závazky – domněnka platební schopnosti. Velikost mezery krytí dlužník prokazuje výkazem stavu likvidity sestaveného podle prováděcího právního předpisu, kterým je vyhláška o platební neschopnosti podnikatele, a tento výkaz musí být vypracován auditorem, znalcem nebo osobou, která se zabývá ekonomickým poradenstvím v oblasti insolvencí a restrukturalizací a splňuje požadavky stanovené prováděcí vyhláškou. Navíc i v případě, že by mezera krytí byla větší než 10 % splatných závazků, může dlužník prokázat, že mezera krytí v přiměřené době pod tuto hladinu klesne, a to předložením výhledu vývoje likvidity (výkaz stavu likvidity a výhled vývoje likvidity dále společně jen jako „výkaz“).

Přeloženo do srozumitelnějšího jazyka to znamená, že u dlužníka, u kterého došlo pouze k přechodnému zhoršení jeho finanční situace, kterou je možné rychle překonat, se má za to, že v úpadku není, protože je či bude ve velmi krátké době schopen uhradit ze svých disponibilních prostředků více než 90 % svých splatných závazků.

Vzhledem ke krátké čtrnáctidenní lhůtě od zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení (kterou lze přiměřeně prodloužit na žádost dlužníka jen z důvodů zvláštního zřetele), do kdy je nutné výkaz předložit, mohou tuto možnost využít pouze relativně zdravé subjekty s řádně vedeným účetnictvím.

Co má věřitel dělat, pokud jeho dlužník předloží v rámci insolvenčního řízení výkaz, ze kterého vyplyne, že má, resp. v krátké době bude mít dostatečnou mezeru krytí?

V prvé řadě je třeba zdůraznit, že domněnka platební schopnosti založená na nízké hodnotě mezery krytí je způsobilá vyvrátit pouze domněnku platební neschopnosti výše uvedenou pod písm. b) založenou na tom, že dlužník nehradí své dluhy po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

Naopak, je-li dána jiná domněnka platební neschopnosti, tedy zastavil-li dlužník platbu podstatné části svých dluhů, nebo nelze-li se domoci pohledávky v exekuci, anebo vyhýbá-li se dlužník své procesní povinnosti předložit soudu zákonem předvídané seznamy, nemá insolvenční soud důvod vůbec zkoumat domněnku platební schopnosti založenou na dostatečně malé mezeře krytí (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 13/2019 ze dne 27. 2. 2020). Stejně tak není dostatečná mezera krytí způsobilá zvrátit závěr o úpadku dlužníka ve formě jeho předlužení.

Jaké tedy jsou možnosti argumentace věřitele – insolvenčního navrhovatele – tvrdí-li jeho dlužník za pomoci předloženého výkazu svojí platební schopnost?

Věřitel by měl jednak ověřit skutečnost, zda byl výkaz předložen dlužníkem v zákonné či soudem prodloužené lhůtě, a v případě pozdního předložení výkazu na to soud upozornit. K pozdě předloženému výkazu by soud přihlížet neměl.

Dále by měl věřitel posoudit, zda osvědčení platební neschopnosti dlužníka založil pouze na tom, že dlužník nehradí své dluhy po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti nebo i na jiných skutečnostech uvedených pod písm. a), c) nebo d) výše.

Je pravidlem, že má-li racionální insolvenční věřitel informace, že je jeho dlužník předlužen či že naplňuje více domněnek platební neschopnosti, standardně to uvádí již v insolvenčním návrhu a není příliš pravděpodobné, že by nové informace získal v mezidobí od podání insolvenčního návrhu a mohl tedy těmito informacemi obratem reagovat na předložený výkaz. Vyloučit to však nelze, zejména si lze představit to, že dlužník v mezidobí například pod tlakem svých věřitelů či zahájeného řízení zastaví platbu podstatné části svých závazků nebo to, že v rámci insolvenčního řízení dojde k částečnému odbourání informační asymetrie mezi dlužníkem a jeho věřiteli a z podkladů, které dlužník k výzvě soudu zašle do insolvenčního spisu, a které budou zveřejněny v insolvenčním rejstříku, bude věřitel schopen poukázat například právě na předlužení.

Pokud věřitel založil svou domněnku platební neschopnosti dlužníka pouze na tom, že dlužník nehradí své dluhy po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, pak má smysl vést věcnou polemiku nad výkazem, který dlužník předložil, aby prokázal svou platební schopnost. Výkaz není znaleckým posudkem, při jeho posouzení tak k němu soud bude přistupovat (resp. měl by) jako k jakékoliv jiné soukromé listině a podle toho posuzovat správnost jeho obsahu, je-li tento obsah zpochybněn.

Věřitel při polemice s předloženým výkazem bude kromě faktické autority zpracovatele výkazu (zejména je-li výkaz zpracován znalcem) narážet i na několik zásadních překážek. Jednou z takových překážek je již zmíněná informační asymetrie. Ke zpracování či ověření výkazu je potřebný přístup k účetním podkladům dlužníka, přičemž typický věřitel k této dokumentaci přístup nemá. Na problém však mohou narazit i ti věřitelé, kteří přístup k takovým informacím mají, a to například z toho důvodu, že si sjednali povinnost dlužníka k pravidelnému reportingu (typicky se bude jednat o bankovní věřitele). Je-li totiž dlužník v obtížích a neplní-li řádně a včas své peněžité závazky, pravidelně s tím je spojeno (nebo tomu dokonce předchází) i porušování povinnosti reportingu anebo v některých případech bývají informační povinnosti sice formálně plněny, ale předkládané dokumenty jsou již účelově zkreslovány.

Z uvedeného je zřejmé, že možnosti zpochybnění výkazu jsou zejména pro řadové věřitele omezené. Dobrou zprávou pro ně ale může být to, že alespoň podle našeho názoru není při zpochybnění výkazu bezpodmínečně nutné předložit alternativní kompletní „správný“ výkaz, bude-li věřitel schopen věrohodně zpochybnit alespoň některá data, na základě kterých byl výkaz sestaven, pročež by soud mohl konstatovat nevěrohodnost výkazu jako celku.

Shrnutí a doporučení

Výše jsme rozebrali, jak může věřitel rozporovat domněnku platební schopnosti svého dlužníka. Vhodné je zkontrolovat, zda výkaz pracující s mezerou krytí předložený dlužníkem nebyl doručen soudu opožděně či poukázat na úpadek ve formě předlužení nebo platební neschopnost založenou na skutečnosti, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo že dlužník nesplnil zákonem předvídanou povinnost předložit seznamy majetku, závazků a zaměstnanců, kterou mu uložil insolvenční soud.

Další možností, jak vyvrátit domněnku platební schopnosti dlužníka, jsou obtížnější. Věřitel se může pokusit zpochybnit správnost vstupních dat, na základě kterých byl výkaz sestaven. Tuto možnost však budou mít zpravidla pouze bankovní věřitelé, a to pouze za předpokladu, že mají sjednanou pro dlužníka informační povinnost v takovém rozsahu, že z něj je možno výkaz sestavit a že tato povinnost je řádně plněna. Věřitelům, kteří mají průběžně přístup k výkazům svých dlužníků lze doporučit, aby mezera krytí byla mezi ukazateli, které sledují či hodnotí, a to nejen pro případné budoucí vyvracení domněnky platební schopnosti dlužníka, ale i ke sledování finančního zdraví klienta. Vědomost o stavu mezery krytí může být i jedním z podkladů při rozhodování o tom, zda věřitelský insolvenční návrh podat nebo nikoliv. Insolvenční řízení totiž nemá být nátlakovým prostředkem a nemá nahrazovat klasické soudní řízení v případech, kdy dlužník není v úpadku.

Věřitelům, kteří přístup k podkladům dlužníka nemají, pravděpodobně nezbude, než se pokusit najít formální či početní chybu v dlužníkem předloženém výkazu a snažit se přesvědčit soud, že předložení nového či opraveného výkazu po uplynutí soudem stanovené lhůty již není možné.