PRÁVNÍ SERVIS | Mezi advokáty a soudci již léta probublává spor o tom, zda je důvodnou omluvou z nařízeného jednání kolizní jednání v jiné věci, kde tentýž advokát též zastupuje. Zatímco v tzv. civilních věcech si soudy do určité míry nemusí s účastí či neúčastí právního zástupce lámat hlavu, neboť v jednání lze obvykle pokračovat i bez jeho přítomnosti, v trestních věcech, zejména jedná-li se případy nutné obhajoby, je situace odlišná a jednání se bez přítomnosti obhájce proběhnout nemůže.
Obhájcem v trestním řízení může být pouze advokát. Není možné, aby obviněného zastupoval jakýkoliv jiný právní odborník, či dokonce laik. Advokátní koncipient sice může obhájce zastoupit, ale není to možné v řízeních před krajským soudem jako soudem prvého stupně, před vrchním či nejvyšším soudem.
Případy tzv. nutné obhajoby stanoví trestní řád, zejména v ust. §36 t.ř. Nejčastěji se jedná o případy, kdy je obviněný ve vazbě, v řízení proti uprchlému, či v případě omezení svéprávnosti. O nutnou obhajobu jde vždy, koná-li se trestní řízení o trestném činu, u nějž horní hranice hrozícího trestu odnětí svobody převyšuje pět let.
Stát tak v rámci své trestní politiky jasně definoval, kdy je dán zájem na tom, aby práva obviněného byla obhajována právním profesionálem, který má zvláštní profesní způsobilost k výkonu obhajoby. Dle zákona může být takovou osobou výlučně advokát.
Výkon obhajoby s sebou logicky přináší tzv. kolizní situace. Jedná se o situaci, kdy dojde na stejný den, či dokonce stejnou hodinu k nařízení soudních jednání ve dvou, často i ve více různých věcech, klidně na různých místech republiky.
Soud je povinen věc projednat řádně bez zbytečných průtahů a obvykle se tak snaží učinit v co nejkratším čase s ohledem na rozsah, závažnost a komplikovanost projednávané věci. Je limitován jednak svojí kapacitou věc prostudovat, posoudit a rozhodnout, kapacitou administrativního personálu, ať již se jedná o asistenty či administrativní pracovníky, a konečně kapacitou jednacích síní. Pokud soud využije všechny kapacity, kterými disponuje, na přípravu soudního jednání, ať již se jedná o hlavní líčení či veřejné zasedání, je pochopitelné, že omluva obhájce z důvodu kolize je nepříjemnou procesní komplikací. Soudy mohou považovat omluvu z důvodu kolize za tzv. procesní obstrukci, tedy prodlužování a odkládání projednávání věci. Obvyklé řešení, ke kterému soudy v případě omluvy advokátů z důvodů kolize přistupují, je výzva k zajištění substituce, tedy zastoupení jiným advokátem či advokátním koncipientem.
Advokát v procesním postavení obhájce je však vázán nejenom trestními procesními předpisy, ale také právní normou definující jeho povinnosti vůči klientům, tedy zákonem o advokacii. Konkrétně je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Advokát je při poskytování právních služeb vázán právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta. Pokud tedy klienti advokáta trvají, aby advokát byl přítomen u obou vzájemně kolidujících jednání, ocitá se advokát v situaci, ze které jen obtížně hledá východisko.
Advokát se může pokusit přesvědčit klienta, aby souhlasil, že se jednání nebude účastnit osobně, ale bude nahrazen tzv. substitutem, kterým se rozumí jiný advokát či advokátní koncipient. V případě advokátních kanceláří, kde právní služby poskytuje více právníků, nebývá s takovým řešením výrazný problém. Zcela jiná situace je u advokátů vykonávajících advokacii samostatně, případně zaměstnávají-li pouze advokátní koncipienty, neboť koncipient nedisponuje plným substitučním oprávněním (viz. výše). Pokud klient přes nabídku substitučního zastoupení trvá na požadavku, aby byl advokát přítomen a osobně mu poskytoval právní službu při jednání před soudem, nezbývá advokátovi, než se z jednání omluvit a požádat o odročení jednání. V případech nutné obhajoby pak takový procesní postup nutně vede ke zrušení již nařízeného jednání.
V daný okamžik se tak kříží zájmy soudu se zákonnými závazky advokáta, kterým však advokát dostát musí, jinak by se vystavil kárnému postihu. Bohužel některé soudy odmítají respektovat zákonné povinnosti plynoucí advokátům ze zákona o advokacii a trvají na „povinnosti“ advokáta zajistit si substituci. Lze se dokonce setkat i s právní argumentací soudů, že pokud by klient nesouhlasil s případnou substitucí, je to pro soud irelevantní, neboť nelze smluvně omezit platnost zákona, konkrétně § 26 odst. 1 zákona o advokacii. Citované ustanovení zákona zní: „Advokát se v rámci svého pověření může dát zastoupit jiným advokátem“. Pomineme-li, že ustanovení obsahuje termín „může“, především soudy pomíjejí existenci shora citovaných ustanovení zákona o advokacii, která advokátovi ukládají řídit se pokyny klienta, jimiž je také vázán. Nemožnost zajištění substituce je navíc často dána objektivními důvody. Jedná-li se o věc mimořádně složitou, případně o úkony, které jsou z procesního hlediska zásadní, je zcela legitimní, když advokát odmítne výzvu soudu k zajištění substituce. Zcela výstižně shrnul nastalou procesní situaci Vrchní soud v Olomouci, který rozhodoval o stížnosti advokátky proti usnesení Městského soudu v Praze, kterým měla být advokátka předána ke kárnému řízení ČAK. Dle Vrchního soudu v Olomouci nelze redukovat účast obhájce vystupujícího v trestním řízení na základě udělené substituční plné moci, na jeho pouhou fyzickou účast u úkonu trestního řízení.
Jinými slovy advokát nemůže být považován v rámci soudního řízení za statistu formálně naplňujícího svojí přítomností zákonnou tezi nutné obhajoby, ale musí jít o zástupce procesní strany poskytujícího plnohodnotnou právní službu, aktivně bránícího oprávněné zájmy klienta. Na druhé straně advokát nesmí zneužívat procesní ochrany klienta spočívající v bezpodmínečné přítomnosti obhájce v rámci jednání v případech nutné obhajoby k nedůvodným procesním obstrukcím.
Trojan, Doleček a partneři
Autorem článku je Lukáš Trojan z advokátní kanceláře Trojan, Doleček a partneři, která je partnerem rubriky Právní servis na INFO.CZ a garantem oblasti trestního práva.
