Uvolněná šedesátá léta přinesla tvůrčí invenci i do tak konzervativního národního podniku, jakým byla kopřivnická Tatra. Potřeba vyvinout nové vozidlo pro vládnoucí nomenklaturu vyústila ve spolupráci s italským studiem Vignale, které kromě klasické šestsettřináctky vyvinulo i nádherné luxusní kupé. S přituhnutím režimu buržoazní model upadl v zapomnění, jediný kus dvoudveřové Tatry 613 ale stále existuje.
Existuje mnoho legendárních typů aut a pak také jednotlivé vozy, které se staly legendami. Tato auta mohou mít významnou závodní historii, slavné majitele, nebo neobvyklé osudy.
Speciální kategorií jsou vozy, které byly vyrobeny jen v jednom jediném exempláři. Tato zelenkavá Tatra je jedním z takových unikátů. Sestra běžné limuzíny Tatra 613 vyráběné od roku 1975 vznikla o pár let dříve jako prototyp, aby potom na dlouhé roky zmizela z očí.
Za designem do Itálie
Tatra se už za první republiky zavedla jako výrobce reprezentativních aut pro vyšší kruhy, které malosériově produkovala vedle modelů lidových a nákladních.
Převratné aerodynamické modely 77 a 87 ze třicátých let předběhly svými tvary dobu a nejinak tomu bylo i u poválečného Tatraplanu. Pak ale zasáhla vyšší moc a nastoupivší komunistický režim určil Tatře osud výrobce nákladních aut, zatímco osobáky se měly v ČSR dělat výhradně ve Škodovce.
Skupina konstruktérů přesto pololegálně vyvinula zcela novou limuzínu, která po lehkém politickém uvolnění v polovině 50. let vešla ve známost jako Tatra 603, dnes jeden z nejcennějších českých veteránů vůbec. Málokdo ví, že se měla jmenovat Valuta.
Ve druhé polovině 60. let už ale bylo jasné, že „šestsettrojka“ má nejlepší roky za sebou a je nejvyšší čas začít vyvíjet důstojného nástupce. Bratislavský projekt 603 X byl zavržen a za designem nového auta se v liberálnějších časech vyrazilo za pravými mistry, kteří odedávna sídlí v Itálii.
Nakonec padla volba na slavnou turínskou karosářskou firmu Carrozzeria Alfredo Vignale. Smlouva o spolupráci byla podepsána v lednu 1968, jejím obsahem bylo dodání tří kompletních funkčních prototypů, jedné holé karoserie, jedné makety a samozřejmě příslušné dokumentace.
První vůz dorazil z Itálie do Kopřivnice v dubnu 1969, zbývající dva v červnu. Dva z prototypů velké reprezentativní limuzíny se vzhledově velmi blížily budoucí sériové podobě Tatry 613, ale třetí z nich jako by pocházel z jiného světa. Šlo o dvoudveřové kupé kategorie GT, tedy Gran Turismo (luxusní sportovně laděný vůz, pozn. red.) nalakovaný v zelenkavé metalíze.
Těžko už dnes soudit, jaké pohnutky vedly tatrováky k objednávce návrhu auta tak vzdáleného socialistickému realismu tehdejší doby. Snad se uvažovalo o exportu na západní trhy kvůli získání potřebných deviz, snad šlo o výsledek uvolněnější atmosféry konce 60. let.
A možná to Kopřivničtí v euforii schválené spolupráce s kapitalistickou cizinou prostě jen zkusili a šťastnou náhodou se nenašel nikdo, kdo by kupé z objednávky škrtl.
Osud nechtěného dítěte
Pobyt krásného dvoudveřového prototypu v Československu měl bohužel dosti pohnuté peripetie.
Nedlouho po zahájení jízdních zkoušek s ním zkušební řidič těžce havaroval, když pravou přední částí auta narazil ve vysoké rychlosti do stromu. Řidič sice přežil, ale vůz byl na odpis: podlaha i karoserie se na úrovni prostředního sloupku karoserie zlomily směrem vzhůru a pravé přední kolo bylo vraženo hluboko dozadu.
Vrak dvoudveřového vozu skončil uložený pod plachtou v koutě jedné z hal kopřivnické továrny, kde se na něj několik let jen prášilo.
V první polovině 70. let se v nedůležité stranické záležitosti objevil v Kopřivnici jeden z významných funkcionářů KSČ z Bratislavy.
Mezi řečí s ostatními soudruhy se mimoděk dozvěděl o existenci havarovaného prototypu a myšlenka vlastnictví takového exota se mu natolik zalíbila, že si prostřednictvím převodových pák režimu vynutil opravu zdemolovaného kupé do provozuschopného stavu.
Tatrováci použili to, co bylo k dispozici, tedy díly ze sériového provedení limuzíny Tatra 613 a některé další specifické součásti. Šlo zejména o velké přední reflektory, pocházející z Mercedesu W116 a později používané v Tatrách 613 Special. V jemné elegantní karoserii kupé se ale vyjímaly dost nepatřičně, snímek bohužel nemáme.
Opravený vůz byl nalakován na červeno a zamířil do Bratislavy, kde jej prý používala především dcera zmíněného funkcionáře.
Z té doby se také dochovala kopie technického průkazu vystaveného v roce 1981, kde je uvedena „přestavba po úplné havárii“ a „oprava karoserie“, provedená v roce 1978. Číslo podvozku zůstalo zachováno, jako výrobce karoserie je uvedeno „Vignale – Tatra“ a rok 1969. Je tudíž jisté, že onen červený vůz využil dostupné součásti z původního zeleného prototypu Vignale.
Křesla pro Husáka a další život
Po dlouhých letech odstávky v garáži rodinné vily na bratislavských Kramároch se kupé opět objevilo na scéně až po sametové revoluci. Tehdy jej koupil jistý slovenský veteránista a rozhodl se vzácné tatře vrátit vizuální podobu co možná nejbližší původnímu provedení kupé ve Vignaleho zelené barvě.
Karoserie byla odstrojena a zcela očištěna, takže se jasně ukázalo, které části pocházejí z původního italského prototypu a které byly doplněny v rámci rekonstrukce. Karoserie ovšem vyžadovala nemálo úprav, zadní i přední čelo měnilo podobu kvůli jiným světlometům.
Dnes má restaurovaný vůz stejná světla jako v roce 1969, a sice přední z dodávkového Renaultu a zadní (kromě couvacích) z Fiatu 124.
Při opravdu detailním pohledu a srovnání s dobovými fotografiemi lze najít rozdíly, třeba poloha zámku prozrazuje, že boční dveře byly při renovaci vyrobeny ze dvou rozříznutých a svařených dveří limuzíny T613. Z ní také pocházejí disky kol i jejich středové kryty, zatímco prototyp měl kola z tehdejšího Porsche 911.
Daleko patrnější rozdíly najdeme v interiéru. Přední sedačky použité z Maserati Mexico, které Vignale navrhoval před Tatrou, byly po havárii vymontovány a do své osobní 613 si je prý nechal instalovat sám generální tajemník KSČ, dr. Gustáv Husák.
Italské prvky nesla také původní přístrojová deska, která byla při rekonstrukci v roce 1978 až na detaily kompletně převzata ze sériové šestsettřináctky.
Pohonné ústrojí tvoří stará známá klasika z dílen n.p. Tatra Kopřivnice, tedy vzduchem chlazený osmiválec uložený nad zadní nápravou vozu. Ani ten ale není úplně původní. Do prototypu byl totiž v Itálii nejprve zabudován starší dvouapůllitrový motor z Tatry 603, protože nová, větší jednotka pro „šestsettřináctku“ ještě nebyla k dispozici.
Jakmile ji ale Kopřivničtí připravili, byla do kupé – jakožto do první Tatry 613 vůbec – namontována, a to ještě před jeho osudovou havárií. Nicméně opravené červené kupé obdrželo povětšinou novou, zcela sériovou mechaniku z Tatry 613-2, a to jak motor, tak převodovku, nápravy a další díly.
Návrat domů
Před pár lety se zelené kupé, které bylo už dříve k vidění na tuzemských veteránských akcích, vrátilo na rodnou hroudu. Tedy ne tak docela – místo severní Moravy našlo domov u sběratele tatrovek z jižní Moravy, který prototyp rád sám řídí.
Mezi záplavou šedých a stříbrných aut na dnešních silnicích zelená metalíza kupé doslova svítí a přitahuje pohledy okolí. Pamětníci období černých služebních Tater 613 zase zmateně hledí na známé tvary, avšak s neznámou dvoudveřovou karoserií a váhají, kam vůz zařadit.
Jisté je, že cena italsko-českého kupé, byť ne úplně původního, dosahuje na trhu veteránů astronomických výšin – minimálně na české poměry.
