KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Turistické středisko, které dnes nemá vlastní stezku korunami stromů, jako by nebylo. Ať už zabloudíte na Králický Sněžník, do Krkonoš či na Šumavu, všude narazíte na širokou válcovitou věž s bezbariérovým chodníkem. Jaký má ale smysl tato obskurní atrakce kombinující rozhlednu s lanovým parkem? A je opravdu nutné stavět je na každém druhém kopečku?
Stezky korunami stromů jsou středoevropským turistickým fenoménem posledních let. Vyskytují se převážně v lokalitách, kde je opravdu něco k vidění, nemusí to však být pravidlem. Jeden maďarský starosta například nechal ve svém rajónu nedávno vyšvihnout stezku vskutku unikátních parametrů.
Okolo atrakce totiž nejsou žádné stromy. „Dotační projekt nevyžadoval, aby kolem chodníku byl les,“ řekl o stezce v korunách stromů bez stromů starosta obce maďarské televizi. Mihály Filemon z vládnoucí strany Fidesz získal unijní dotaci jako soukromá osoba prostřednictvím programu pro rozvoj venkova a kromě stezky mu zbylo i na penzion.
Stezka není rozhledna
Z počínání outdoorových developerů je obecně patrná snaha udělat z hřebenů hor a dalších atraktivních lokalit byznys fungující celý rok. Z města jezdí ale lidé do přírody hlavně kvůli klidu, ne kvůli pouťovým atrakcím. Většina lidí si stezku korunami stromů plete s rozhlednou, což jsou dvě zásadně odlišné věci.
Zatímco rozhledna je od slova rozhlížet se (do širokách dálav), pravým účelem stezky do korun stromů není nic jiného než vidět právě jen ten nejbližší strom a nic dalšího. Nakonec jde především o dobrý byznys pro provozovatele – výstavbu stezek z velké části financují dotacemi a jejich existence samotná přivede do lokality, kde provozují své rozličné služby, další zákazníky.
Monstrózní stavby vyhrávají architektonické ceny, pokud by ale na stejných místech někdo vztyčil ruské kolo, byla by nejspíš návštěvnost podobná
I když bychom připustili, že jsou stavitelé stromových monster ze dřeva a kovu vedeni nejkrystaličtějšími přírodovědnými úmysly, nelze nevidět objektivní vlivy „stezek v korunách stromů“ na okolní prostředí.
Existence těchto monumentálních objektů je v lese či na vysokém kopci doslova nepřehlédnutelná a nutně přitahuje pozornost. Monstrózní stavby velikosti paneláků vyhrávají různé architektonické ceny, pokud by ale na stejných místech někdo vztyčil ruské kolo, byla by nejspíš návštěvnost podobná. Není totiž nutné si namlouvat, že by lidi nalákané na výhled do kraje opravdu zajímali broučkové kutající tunýlky v kůře letitých stromů a jejich rašící lístečky.
Ne všude se výstavbě pseudopřírodních gigantů daří. V roce 2021 uvažoval provozovatel areálu na Klínovci, že na nejvyšším kopci Krušných hor postaví stezku v oblacích. Záměr ale narazil na tuhý odpor veřejnosti v katastrálně příslušném Jáchymově. Po komunálních volbách o rok později bylo jasné, že se projekt neuskuteční.
Jinde zase bez obalu přiznávají, že proklamovaný účel doznal během existence stavby značných změn – například v okolí Stezky v Janských Lázních, nejvyšší stavby tohoto typu vůbec, došlo v posledních letech k velkému kácení stromů kvůli kůrovcové kalamitě. Aspoň není výhled do kraje ničím rušený.
Podle známého slovenského ochranáře přírody Juraje Lukáče z hnutí Vlk je původní myšlenka stezek korunami stromů bohulibá: „Ukázat lidem místa v klidové zóně, kam se po zemi legálně nedostanou, je určitě zajímavé. Jako obvykle se z toho ale vyvinul čistý byznys, ze kterého příroda nic nemá – maximálně v tom, že se turisté soustředí do jednoho místa a jiná nechávají na pokoji. Klidně udělejme ze Stezek dobrý byznys, mělo by se to ale udělat tak, že pod nimi vyhlásíme rezervaci, vykácíme stromy a budeme sledovat, jak překvapivě rychle znovu rostou. V současné podobě, kdy developeři těží ze štědrých dotací a touze lidí o výhled do kraje, je to ale o něčem úplně jiném.“
Dobré příklady
Ty nejsmysluplnější stezky z krajiny nijak nevyčnívají. Vzorovým příkladem budiž stezka korunami stromů Beelitz-Heilstätten v německém Braniborsku, která byla otevřena v roce 2015.
Nejde o žádný výstup do oblak, nýbrž o pouhých 320 metrů dlouhý chodník mezi dvěma body, který se ve výšce 17 až 23 metrů vine pralesem, který už 60 let zvolna pohlcuje opuštěný areál ženské plicní kliniky. Kromě rozvalin zarůstajících vegetací tam neuvidíte vůbec nic.
Také stromová stezka zasazená do chráněného území Prora na známém ostrově Rujána, které bylo kdysi veřejnosti nepřístupným vojenským pásmem, má blízko k přírodovědě. Dlouhá desetiletí byly tamní lesy a mokřady ponechány zcela přirozenému vývoji bez zásahů člověka. Díky tomu se zde uchovaly i ty druhy rostlin a živočichů, které jsou na jiných místech čím dál tím vzácnější.
Nemusím také dodávat, že stavba nestojí na žádném kopci, a i když z jejího vrcholu dohlédnete přes listnatý prales zálivů Severního moře, z krajiny nijak nápadně nevyčnívá.
Tip na závěr: Pokud se chcete podívat do korun a dalších pater opravdu starých stromů, zajeďte si do západní části Krušných hor. Na vršku nad obcí Rolava se tam zcela srostlý s vegetací nachází železobetonový skelet někdejší hitlerovské továrny na úpravu cínové rudy. Informační cedule, bezpečnostní zábradlí ani ušlechtilé materiály tam nenajdete, dokonalé sepětí s okolní přírodou však ano. A není vůbec důležité, že celá stavba není vidět, dokud nepřijdete do její bezprostřední blízkosti. Stojí si tam jen tak, a dokonce bez dotací.
