Putin využil otálení Západu kolem členství Ukrajiny v NATO, ošklivě se ale přepočítal. Ruská válka změnila svět, nová éra právě začíná

Statisíce mladých mužů posílaných do masomlýnku často s bídným vybavením a nedostatečným zásobováním jako kdyby nás zanesly do roku 1905, kdy carská armáda prohrávala s podceňovanými Japonci, které namyšlení oficírové předtím považovali za „jakési poloopice s bambusovými klacky“. Fotografie z Buči s masovými hroby stovek svázaných a popravených civilistů jako by nás zas zavedly zpátky k brutalitě sovětské NKVD v Katyni v roce 1940. A k tomu desetitisíce ukrajinských dětí posílaných do Ruska k adopci a převýchově – zde se nám ve střední a východní Evropě historická paralela s řáděním nacistů i bolševiků vnucuje sama.

Sami Rusové své veřejné deklamace příčin a cílů války neustále mění a mnoha jejich vysvětlením by se člověk s chutí zasmál, kdyby se na pozadí neodehrávaly každý den tisíce lidských tragédií. Rusové však nejeví typické známky šílenství, a tak opusťme teorie o ukrajinském nacismu či satanismu, a pokusme se ponořit hlouběji do ruského myšlení.

Po počátečním šoku z válečného běsnění se na Západě opět vytvořila skupina Putin-Versteherů, kteří se snaží ruského prezidenta pochopit a jeho chování vysvětlit údajnou rozpínavostí Západu a rozšiřováním NATO na východ. Zkusme na okamžik přijmout jejich premisu, že státy nemohou svobodně rozhodovat o tom, jak si zajistit svou bezpečnost a do jakého obranného společenství si přejí patřit, a podívejme se, nakolik jejich teorie rezonují s ruským vyprávěním.

Je zřejmé, že měsíce a pravděpodobně roky před 24. únorem probíhal v mysli a duši prezidenta Putina proces, jehož výsledkem je současná válečná vřava. V této oblasti existuje řada spekulací, proto se přidržme faktů. Poté co se úzkostný Putin uchýlil před koronavirem do přísné karantény, rozhodl se napsat esej na téma rusko-ukrajinských vztahů. Putin nemá historické vzdělání, avšak historie je jeho velkým koníčkem a samotná esej svědčí o tom, že v této oblasti disponuje poměrně bohatým přehledem. Jednotlivá fakta však vždy pečlivě interpretuje v duchu ruského romantismu, revizionismu a imperialismu.

Je to v podstatě do sedmi tisíc vlídnějších slov rozepsaná myšlenka, vyjádřená maďarským meziválečným politikem Jánosem Esterházym na adresu tehdejšího Československa: „Na Československou republiku jsme vždy pohlíželi jako na neživotaschopný slepenec lidské zlomyslnosti a hlouposti a dobře jsme věděli, že tato umělá a za stát mylně označovaná ohavnost nemá právo na existenci.“

V této rozsáhlé eseji, které Putin nepochybně věnoval mnoho hodin vlastní práce, od studia pramenů až po psaní, se nacházejí sotva dvě zmínky o NATO, přičemž obě jsou zde jen jaksi mimoděk, ani jedna z nich netvoří samostatnou větu. Podobně Putin ve svém sáhodlouhém „válečném“ projevu v předvečer ruského útoku na Ukrajinu zmíní její vstup do NATO jednou. Opravdu by Putin záležitost, kvůli níž se podle západních Putin-Versteherů rozhodl rozpoutat válku, vůbec nezmiňoval ve svých nejdůležitějších výstupech?

V neposlední řadě je tu anexe čtyř ukrajinských oblastí, které se Rusku na začátku invaze podařilo více či méně dobýt, která s požadavkem na nevstup Ukrajiny do NATO nemá tuplem nic společného. A je tu i zveřejněný telefonát Putina s francouzským prezidentem Macronem, který Putinovi tři dny před počátkem invaze sliboval, že začíná jednat s prezidentem Bidenem o jejich bilaterální schůzce, na níž by se mohli bavit i o budoucím statusu Ukrajiny či revizi minských dohod.

Vstup Ukrajiny do NATO přitom v tu chvíli rozhodně neklepal na dveře a nejspíš by se jej nedožil ani nástupce Putinova nástupce. Ukrajina ho sice měla jako cíl ve své ústavě, ale aby byl reálně ve hře, musely by ho vážně zvažovat i státy aliance. Jak říkají Angličané: „It takes two to tango“, k tanci jsou potřeba dvě strany, a tak tomu poslední léta v žádném případě nebylo.

Zaprvé Ukrajina měla spornou hranici, kterou sám Putin spornou udělal. Zadruhé především Německo nejevilo nejmenší ochotu nechat si svou desítky let budovanou Ostpolitik a přístup k levnému ruskému plynu zválcovat Ukrajinci. Za třetí s ukrajinským vstupem do NATO měli problém i mnozí jiní, například Francouzi, kterým by podlamovalo jejich vizi frankocentrické bezpečnostní architektury v Evropě, nebo Maďaři, kteří se s Ukrajinci dlouhodobě přeli o jejich jazykový zákon a blokovali veškerou ukrajinskou spolupráci s EU i NATO.

Západoevropští politikové se již dávno vyléčili ze smělosti devadesátých a nultých let a po ekonomické krizi v letech 2008–2012 se uchýlili ke smířlivému a udržovacímu pojetí geopolitiky. Spojené státy zase plně zaměstnával ekonomický, vojenský a mocenský vzestup Číny, atakující jejich výsostné velmocenské postavení, a v tomto světle se snažily vztahy s Ruskem nevyhrocovat a v rámci možností moderovat. Jenže Rusko racionální není.

Putin chtěl daleko víc, jak dokládají jeho výroky: „Petr Veliký vedl 21 let severní válku. Mohlo by se zdát, že se během ní snažil něco násilně odtrhnout od Švédska. Ale on nic neodtrhával, on to navracel. Soudě podle všeho je i naším údělem navracet a upevňovat.“ Nebo kremelského mluvčího Dmitrije Peskova: „V ideálním případě chceme Rusko v hranicích z dob Mikuláše II.“

Zdá se, že Putin-Versteheři trpí přesně tím, z čeho obviňují své odpůrce. Jsou uzavření v západní myšlenkové bublině a nedokážou si připustit, že jiní lidé mohou uvažovat jiným způsobem. Zoufale hledají pro ruskou invazi vysvětlení, které by jim samotným dávalo smysl. Odmítají vidět, že příčiny současného ruského řádění leží hlouběji v ruském sebevnímání a Ukrajina je už poněkolikáté v historii terčem klasického ruského imperialismu, který v průběhu staletí mění barvy a ideologie, ale jeho základním stavebním kamenem zůstává myšlenka, kterou už před lety tak pregnantně vyjádřil Václav Havel: „Rusko neví, kde začíná a kde končí.“

To, co Havel smutně konstatoval jako náš problém s Ruskem, považuje Putin za ruskou výsadu. Před několika lety to zopakoval, když v rámci jakési televizní soutěže v geografii předával ceny výhercům z řad dětí. Putin se ptá malého chlapce, kde končí hranice Ruska. Chlapec odpovídá, že Beringovým průlivem s USA. Putin se usměje a chlapce opraví: „Hranice Ruska nikde nekončí.“

Dnes není důvod si myslet, že tehdy jen žertoval. Nakolik víme, co Putin v posledních letech sledoval a četl, víme, že se intelektuálně stravoval především různými národněobrozeneckými autory, kteří už před desítkami či stovkami let vytyčili expanzi ruského světa jako cíl každého ruského panovníka. Ne zlepšování životních podmínek vlastních obyvatel, ne přátelské a obchodní vztahy se sousedy, ne „měkké“ působení kultury, ale Moskva jako pomyslný „čtvrtý Řím“ a mocensko-teritoriální expanze na veškerá „nechráněná“ území v širokém okolí.

Každý projev dobré vůle ze strany Ukrajiny Rusko postupně zneužilo. Pronájem základny v Sevastopolu, kde kotvila ruská Černomořská flotila, využilo k obsazení Krymu. Nestydí se Ukrajině hrozit jadernými zbraněmi, ačkoli se dříve zaručilo, že právě výměnou za to, že se Ukrajina vzdá jaderného arzenálu, bude garantovat její hranice z roku 1991.

Západní otálení kolem členství Ukrajiny v NATO mohlo být jedním z mnoha dílků Putinova puzzle. Na jedné straně Atlantiku chaotické stažení USA z Afghánistánu v létě 2021, Bidenův výrok z února 2022, že v případě „menší ruské invaze“ USA do konfliktu nezasáhnou i celkový pocit z Bidena jakožto slabého a věkem unaveného prezidenta, o němž si třetina jeho národa myslí, že vyhrál neprávem. Na druhé straně Atlantiku nová německá vláda vedená tradičně proruskou SPD, celá EU pak zcela pohlcená bojem proti globálnímu oteplování a prosazením Green Dealu včetně iracionální německé energetické politiky, která se hystericky rozhodla zavřít všechny jaderné elektrárny a početné nové a nestabilní obnovitelné zdroje v síti balancovat zvyšující se závislostí na levném ruském plynu. Putinovi tak Němci rovnou strkali hlavu přímo do oprátky.

Zdrženlivost a změkčilost Evropy (opět především na popud vlád z Berlína a Paříže) byla patrná už v reakci na předchozí ruské agresivní kroky. Reakce na válku s Gruzií v roce 2008 byla v podstatě nulová, reakcí na anexi Krymu a rozpoutání války v Donbasu na jaře 2014 byly jen slabé sankce, které Západu posloužily jako morální alibi, ale Kreml, který je ani nepocítil, se jim vysmíval. Neuplynuly ani tři měsíce od anexe Krymu a Angela Merkelová se s Putinem smála z V.I.P. lóže při mistrovství světa ve fotbale. Nerušeně rostla roura NordStreamu II a přední němečtí, rakouští, francouzští i nizozemští politici po ukončení funkčních období se železnou pravidelností zasedali v dozorčích radách ruských energetických společností.

Stejně tak francouzský prezident Emmanuel Macron realizující vlastní plány o strategické autonomii EU pod vedením Francie neustále hovořil o zrušení neúčinných protiruských sankcí, o „mozkové smrti NATO“ a o svých smělých vizích pro evropský prostor táhnoucí se „od Lisabonu po Vladivostok“.

Putina z evropských salonů nikdo nevyháněl, právě naopak. Několik států na východní hranici v čele s Polskem a Pobaltím bylo rutinně označováno za rusofoby a vykazováno do patřičných mezí. Když polský ministr zahraničí svého času varoval před plynovodem Nord Stream I coby novým paktem Molotov–Ribbentrop, uklidňoval autora těchto řádků nejeden významný německý politik slovy: „Klid. Náš vztah s Ruskem je normálním vztahem dodavatele a odběratele. Obě země se potřebují navzájem. Je to jako pupeční šňůra. Nikomu tady nic nehrozí.“ V politické hantýrce tomu Němci říkali „Wandel durch Handel“. Obchod nastolí změnu. Jen se jaksi zapomnělo na onu starou Leninovu maximu o tom, jak nám západní kapitalisté sami prodají provaz, na kterém je pak pověsíme…

A tak Putin provedl jednoduchý kalkul a usoudil, že právě tato konstelace je ideální pro realizaci starých imperiálních snů. Dnes už víme, že se přepočítal. Po bitvě je však každý generál a měli bychom si přiznat, že jsme Ukrajinu podcenili všichni. Nejen Putin se mýlil v Ukrajincích. I my jsme na Ukrajince pohlíželi přezíravě, aniž bychom s mateřským mlékem pili ruskou roztahovačnost a velikášství.

K nadřazenému postoji ostatně vybízí už samotná etymologie: Ukrajina – země na okraji. A ti, co jsou na okraji, jsou často předmětem přehlížení ze strany jedněch, a drancování a násilí ze strany druhých. Jen ve dvacátém století bylo na Ukrajině v důsledku čistek, hladomoru a holocaustu zabito skoro čtrnáct milionů lidí, ale trvalo to skoro 60 let, než to americký historik Timothy Snyder celkem zevrubně spočítal a světu hlasitě připomenul. Na Ukrajině se vyřádili carští imperialisté, sovětští bolševici i němečtí nacisté. A oligarchická vrstva vzniklá v prvních dekádách samostatnosti se k vlastní zemi nezřídka chovala podobně.

Historie plná kolonialismu a násilí stvořila národ principiálně nedůvěřivý vůči vládě. Ukrajinci nejsou „poslušní“, což prokázali v letech 2004 i 2014, kdy se v revolucích důstojnosti dvakrát po sobě vzedmulo národní povědomí a touha po očistě. Když na to přijde, dokážou se semknout a velmi energicky vyměnit kleptokratické vlády. Není jim cizí vyjít do ulic.

Prezidenti vládnou obvykle jedno volební období a jejich popularita už po pár měsících osciluje kdesi u dna. Nepoddajná nátura Ukrajinců je pravým opakem ruské mentality, historicky utvářené vědomím, že pro největší zemi na světě obývané téměř dvěma sty etniky, nad nimiž bdí v každé době rozsáhlý represivní aparát, protest jednotlivce nebo skupiny nic neznamená, ba je krutě rozdrcen. Vedlejším efektem této ukrajinské nedůvěry je nízká úroveň státní byrokracie, vysoká míra korupce a další nešvary, které vedly nejen k domácímu drancování bohatství, ale i k masovému vystěhovalectví, z nějž zejména Česká republika vydatně profitovala. Pracovití Ukrajinci ochotní dělat za nízké mzdy a s nízkou mírou důstojnosti se podíleli na našem hospodářském růstu a bohatnutí naší země, to je zkrátka fakt. I to determinovalo náš názor na Ukrajinu a naše spíše pesimistická očekávání.

Na této nedůvěře k vládě založili Rusové celý svůj základní předpoklad, který se ukázal jako chybný. Věřili, že se ukrajinská podpora vládě v Kyjevě po invazi zhroutí a oni budou hasit výhradně neorganizovaná ohniska odporu. Tato úvaha pak vedla k aranžmá, v němž by ruská armáda pravděpodobně nedokázala nad bojovnými Ukrajinci zvítězit, ani kdyby byla v perfektním stavu a vše se jí povedlo. Stačí prosté počty: na Ukrajinu Putin vyslal okolo 150 tisíc mužů, z nichž část tvořily pořádkové složky na „pacifikaci“ demonstrací. Hitler vyslal svého času dva miliony. Spojenci poslali během první války v Zálivu 900 tisíc vojáků do Iráku. Sověti na Československo vyrazili s půl milionem vojáků. Ukrajina je třikrát lidnatější a Rusové na ni vtrhli s dvaapůlkrát menší armádou. Tak moc byli v Kremlu přesvědčení, že Ukrajina se složí jako domino.

Jenže ukrajinská nedůvěra ke státní moci má i svou odvrácenou stránku. Lidé se naučili spoléhat jeden na druhého, na svou odolnost a mazanost. V okamžiku útoku se prostě semknuli. I kolem Zelenského, jehož podpora se před válkou pohybovala okolo 30 procent. Na ukrajinské poměry to bylo docela dost. Zelenského ideologická vágnost, kterou mu jeho oponenti často vytýkali během kampaně, se ve válce ukázala jako výhoda. Dokázali se za ním sjednotit různé názorové proudy, od ukrajinských nacionalistů až po lidi, kteří donedávna sympatizovali s Ruskem. Když jeden z předních separatistů Oleg Carjov vyzval svého někdejšího kolegu z proruské Strany regionů Oleksandra Vilkula, toho času starostu Krivého Rogu, aby město předal ruským jednotkám, dostalo se mu od Vilkula odpovědi: „Jdi do prdele, zrádče, i spolu se svými pány!“

Sám jsem to kdysi s Ukrajinou téměř vzdal. Po krátkém vzepětí při Oranžové revoluci v roce 2004, kdy jsem do Kyjeva často přijížděl podělit se o naše transformační zkušenosti, se země opět začala vracet ke starým pořádkům. Vůdci protestů se rychle rozhádali a panovala mezi nimi taková míra nedůvěry, že když na Ukrajinu v roce 2009 dorazil tehdejší český premiér Mirek Topolánek v roli předsedy EU řešit plynovou krizi, na letišti jej čekali jak prezident Viktor Juščenko, tak premiérka Julija Tymošenková. Ani jeden z nich totiž nesnesl myšlenku, že by ten druhý strávil s hostem v autě celou cestu z letiště. Většina Západu pak vnímala Ukrajinu jako věčný problém. Mluvilo se o „Ukraine fatigue“, únavě z Ukrajiny.

Na summitu NATO v Bukurešti 2008 dali Němci i Francouzi jasně najevo, že o Ukrajinu (a Gruzii) v NATO nestojí. Rusko si tuto stopku vůbec nevyložilo jako vstřícný krok, ale jako pozvánku k útoku na Gruzii. O čtrnáct let později prezident Biden na jedné straně varoval před chystaným ruským vpádem na Ukrajinu, ale zároveň řekl, že se USA do konfliktu nezapojí. Dnes z úst ruských představitelů slyšíme dotčené hlasy, že NATO podporuje Ukrajinu zbraněmi. Že tím prodlužuje válku. Že nebýt tohoto ostnu, ruský medvěd Ukrajinu dávno polkl. Je to absurdní. Ale znovu je příliš jednoduché se ruské úvaze vysmívat. Vytrvalost a houževnatost Ukrajinců podcenili i jiní.

Od chvíle, kdy ruská vojska překročila hranice Ukrajiny, přicházeli experti s kategorickými výroky ohledně budoucnosti války. Jen velmi málo z těchto předpovědí se vyplnilo. Kdo by si myslel tenkrát, když jsme se každé ráno budili s otázkou, zda už padl Kyjev, že o pár měsíců později budou Rusové prchat z Charkova a Chersonu? Že se bude zcela vážně hovořit o možnosti osvobození Krymu? Není žádným tajemstvím, že zejména Německo zpočátku odmítalo jakoukoliv podporu Ukrajiny, protože „nemá šanci a do pár desítek hodin bude po všem“. Není žádným tajemstvím, že západní lídři nabízeli Volodymyru Zelenskému bezpečný exil, zatímco on požadoval tanky, aby mohl svou zemi bránit.

Až po několika dnech ukrajinského hrdinství vyrazili se svými apely do Berlína polský premiér Mateusz Morawiecki a litevský prezident Gitanas Nausėda. Pak následovala klíčová a odvážná cesta premiérů Česka, Polska a Slovinska – Petra Fialy, Mateusze Morawieckého a Janeze Janši – vlakem přímo do Rusy bombardovaného Kyjeva jako výraz nejen symbolické, ale i praktické podpory Ukrajině v její „nejtěžší hodině“.

Země střední a východní Evropy, jejichž lídři na vlastní kůži poznali, co znamená ruská rozpínavost, začali jako první dodávat zbraně, munici a další podporu. Pak se přidali Britové, Američané, a nakonec i Němci a Francouzi. S odchodem Británie z EU se dlouho zdálo, že německo-francouzská osa v EU postrádá potřebné vyvážení. Nyní, tváří v tvář skutečné a existenciální hrozbě pro celou Evropu, ukázaly státy ve středovýchodní Evropě, že mohou hrát velmi důležitou roli při formování celoevropských postojů.

Slova prezidenta Zelenského, že „nepotřebuje vlak do exilu, ale tanky“ rezonovala i v české společnosti. Až dojemně státotvorný moment pro nás, když naši lídři v minulosti – ať už to byl Edvard Beneš, nebo Alexander Dubček – podobné nabídky vždy přijali a možnost bránit naši svobodu a nezávislost se zbraní v ruce vzdali. Zelenskyj to nevzdal a překvapil tak nejen Rusy, kteří jej vnímali jako šaška z vlastních televizních estrád, ale i uhlazené představitele Západu, pro něž byly v posledních letech slova jako „hranice“ nebo „národní svébytnost“ starou veteší, která do našeho moderního, globalismem prodchnutého 21. století nepatří.

Ruská válka tento svět změnila. Probudila ze snů i Německo. Kancléř Olaf Scholz nyní publikoval v časopise Foreign Affairs velmi zajímavý a střízlivý esej, ve kterém mluví o Zeitenwende. O zlomovém okamžiku dějin. Jedna éra – charakteristická mírovou spoluprací v globálně propojeném světě – končí. Nová éra právě začíná. V novém, multipolárním světě budou velmoci víc sledovat své zájmy a soutěžit o moc a vliv mezi sebou. Udržení evropské integrace a transatlantické vazby je proto navýsost důležité.

Ukrajina pak na pozadí válečného pekla složila svou zkoušku dospělosti, vnější útok ji spojil v jeden politický národ. Rusko svou agresí potvrdilo, že dějiny rozhodně nekončí, jak si mnozí idealisté po konci studené války mysleli. Západ alespoň trochu procitl, naše východní křídlo jako celek posílilo a i my jsme dostali příležitost stát se lepší zemí. Jsem upřímně hrdý, že jsme zvládli proud uprchlíků takřka biblických rozměrů, především matek s dětmi, a postavili se do čela zemí, které Ukrajině pomáhají její boj o přežití vybojovat zbraněmi. Samaritánství a sentimentalismus stranou. Rusko opět prokázalo, že naším národním zájmem je být co nejdál od jeho hranic.

Jedině uhájení ukrajinské samostatnosti a jednota Západu nám zajistí ve střednědobém horizontu bezpečí a Rusku snad možnost sebereflexe, kterou jim velice přejeme, ale po tom všem na ni rozhodně nemůžeme spoléhat. Dost bylo planých naději, že budeme mít Rusko, po jakém ve snu toužíme. Rusko tu ovšem zůstává, nikam se nevytratí, a proto musíme vycházet z toho, jaké skutečně je. Bez iluzí a nezodpovědného podceňování.

Autor je europoslanec a bývalý ministr obrany a zahraničí.