V současné době jsou k centrálnímu vytápění připojeny zhruba čtyři miliony obyvatel České republiky, z toho přibližně půl milionu v Praze. Výroba tepla je zodpovědná za čtvrtinu celkových emisí CO2. Více jak tři čtvrtiny z těchto emisí tvoří uhelné zdroje. Rostoucí cena emisních povolenek i zákonný tlak na ekologizaci tepláren logicky vede k výraznému růstu cen tepla pro koncové spotřebitele, a nic nenasvědčuje tomu, že by se současný trend měl obrátit. Pokud se nic zásadního nestane, reálně hrozí nízkopříjmovým skupinám obyvatel v následujících letech energetická chudoba.
A nejen to. Kvůli zvyšujícím se cenám tepla z centrálních zdrojů a také zastaralé a poruchové tepelné infrastruktuře, může začít docházet k živelnému odpojování od centrálního zásobování a jeho nahrazování lokálními zdroji, tedy de facto rozpad této strategické infrastruktury. To není v zájmu spotřebitelů, ani dodavatelů.
Pokud chceme předejít těmto problémům, je řešením ve střednědobém horizontu nahrazení uhlí plynem a částečná decentralizace teplárenství do menších celků. Tím nemyslím do stavu, kdy každý dům bude mít vlastní plynovou kotelnu. Spíše se nabízí využití lokálních centrálních rozvodů napojených na plynový zdroj vytápění na úrovni městské čtvrti nebo menší obce.
Naše společnost Prometheus již takto začala řešit vytápění v městské části Praha – Kbely, která se dlouhodobě potýkala se všemi negativy centrálního zásobování teplem jako je nestabilita dodávek a rostoucí cena pro spotřebitele. V současné době napojujeme jejich rozvody na moderní plynové kotelny a dochází i k zapojení kogenerační výroby tepla a elektřiny s instalací fotovoltaických panelů na střechy domů.
Plyn jako přestupní stanice k vodíku
Plyn samozřejmě není obnovitelný ani čistě bezemisní zdroj, ale využití zemního plynu přináší okamžité snížení emisí skleníkových plynů ve srovnání s uhlím o 40 až 50 procent. Při posouzení poměru cena vs. účinnost vs. ekologie jsou v současné době nejlepším řešením plynové kondenzační kotle. Morální a technická životnost takých kotlů je zhruba 20 let. Během této doby bude do klasického zemního plynu přimícháván vodík a bioplyn. Po tomto období budou kotle na zemní plyn nahrazeny nejmodernějšími technologiemi jako například kotli na vodík, nebo tepelnými čerpadly. Navíc současná plynová infrastruktura lze po úpravách použít i na budoucí transport vodíku, čímž mizí nutnost výstavby kompletně nové infrastruktury v budoucnosti.
Na centrální úrovni jsou již nyní spuštěné plány na nahrazení kogenerační výroby tepla a elektřiny z uhlí plynem. S plynem jako dominantním zdrojem v teplárenství počítá v následujících deseti letech i Národní klimatický plán.
Budoucnost teplárenství je tedy plynová a více decentralizovaná a za několik desítek let i kompletně dekarbonizovaná. Cesta k ní nebude určitě snadná ani levná, ale v konečném důsledku na ní vydělá životní prostředí i spotřebitelé.
Autor je předsedou představenstva Prometheus energetické služby, a. s., člen koncernu Pražská plynárenská, a. s.
