KOMENTÁŘ JITKY CHALÁNKOVÉ | Eva Michaláková ve Štrasburku Norsko nepokořila. Konec to ale rozhodně není. Za prvé svůj příběh dopíše ona sama a její pomalu dospívající děti. Za druhé se s ním z dobrých důvodů k Evropskému soudu pro lidská práva vrátí. A za třetí, není to poslední máma, kterou v Norsku a možná už leckde jinde v Evropě semlela úřednická mašinérie a přesvědčení, že dítě namísto rodině patří státu. Mnohaletý a nekončící boj Evy Michalákové za pravdu a za vlastní děti stojí za několik poznámek.
Eva Michaláková byla prvním rodičem, který našel odvahu promluvit o otřesných praktikách norského Barnevernu veřejně. I s tím rizikem, že dá všanc vlastní soukromí a bude za svou neposlušnost exemplárně potrestána. Jen těžko bylo předtím uvěřitelné, že sociální služba Barnevern ve vzhlíženém Norsku zakazuje dětem mluvit jejich rodným jazykem, rodičům zakazuje děti objímat nebo jim ordinuje dvě půlhodinové schůzky ročně (pozor, mluvím o rodičích, kteří se od obvinění sociálky zcela a bez výhrad očistili a o své děti bojují). Po vzoru Evy Michalákové následovali rodiče z dalších zemí i ze samotného Norska. Mnoho z nich pod výhrůžkami Barnevernu a soudů opět ztichlo. Stavidla už jsou ale zdvižena. Desítky kauz proti Norsku u Evropského soudu pro lidská práva jsou jen špičkou ledovce. Norsko ztratilo tvář.
Eva Michaláková mluvila o svém příběhu vždycky otevřeně, ale korektně a s ohledem na děti. Na rozdíl od frenetických obhájců norského přístupu, kteří se v zájmu vlastního ega neštítili rodinu špinit na úkor dětí. Někdy z hlouposti, protože neuměli rozlišit mezi vylhanými a vyvrácenými tvrzeními Barnevernu a realitou. Někdy zjevně úmyslně. Do svědomí nechť si sáhnou ti, kteří zveřejňováním necitlivých a manipulativních informací dost možná dětem ublížili a přispěli k tomu, že v Norsku paní Michalákovou skutečně potrestali a odebrali jí za medializaci rodičovská práva (ne že by to něco změnilo, protože od dětí ji a děti od sebe navzájem odtrhli už dávno předtím).
Eva Michaláková udělila cennou lekci českým úřadům, které mají v zahraničí pomáhat českým rodičům v potížích. Ukázalo se, že to vůbec neumějí. Pozoruhodná je úloha Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí v Brně (ÚMPOD). Její ředitel namísto pomoci rodině přispíval po celé roky k mediálním spekulacím, aby nakonec v den vynesení rozsudku štrasburského soudu přispěchal s tvrzením, že děti měly být paní Michalákové vráceny. Úředník, který se vydá směrem, kudy zrovna vítr fouká. Jeho úřad se každopádně musí smířit s prohrou. Eva Michaláková si před českými soudy a proti vůli úřadu vymohla zásadní rozhodnutí. Podle něj mají rodiče s českým státním občanstvím právo na ochranu českého státu. ÚMPOD už se tak do budoucna nemůže vymlouvat na obvyklý pobyt dětí v jiné zemi a dávat ruce pryč od českých rodičů, kteří u něj hledají zastání.
Eva Michaláková zabránila tomu, aby se norské praktiky přenesly zákonem do České republiky. Sluší se připomenout, že v době, kdy vystoupila veřejně, chystala někdejší ministryně práce a sociálních věcí Marksová nový zákon o sociálně právní ochraně dětí. A chystala ho ve spolupráci s „norskými odborníky“. Veřejný tlak ji od toho odradil. Norskou cestou by se Česká republika rozhodně vydávat neměla. Eva Michaláková nakonec dokázala vyburcovat k aktivitě i českou vládu a příslušná ministerstva, přestože jejich pomoc nebyla účelná. Vláda začala konat výhradně pod mediálním tlakem a v následném řízení, do kterého matku v Norsku vehnala, jen přihlížela, jak namísto kontaktu s dětmi ztrácí rodičovská práva. A to za medializaci. Začarovaný kruh a absolutní bezmoc.
Eva Michaláková spustila spolu s dalšími rodinami také vlnu mezinárodních protestů, které snad povedou k legislativní aktivitě i norskou vládu. Jejich symbolem se stala růže a kytice růží dnes polehávají před budovami norských ambasád leckde v Evropě i po celém světě.
Díky Evě Michalákové si česká společnost připomněla, že svět kolem není černobílý. Vzbudila nebývalou solidaritu a spojila lidi napříč názorovými proudy. A tím také zavřela ústa těm, kteří se snažili kritiky Norska označkovat jako agenty Kremlu. Její příběh a příběhy dalších zoufalých rodin odhalily, jak křehká je hranice mezi dobře míněnou ochranou dětí a systémem, který bezdůvodně trhá rodiny a staví rodiče i jejich příbuzné jednou pro vždy do role zločinců, aniž by jim dal šanci se rehabilitovat. A děje se to v tzv. demokratické části světa.
Eva Michaláková našla zastání u českých soudů, u štrasburského zatím nikoliv. Jak ale příznačně vzkázala z Norska, žádné lejstro od soudu už zničený život její rodiny nespraví. A rodiče, kteří na rozdíl od ní ve Štrasburku uspěli, šampaňské také nebouchají. Z dostupných informací plyne, že do rodiny zatím Norové nevrátili ani jedno jediné dítě. Přesto věřím, že to není příběh bezmoci, ale naděje.
Prozatím se sluší paní Michalákové poděkovat. Za to, že nastavila zrcadlo zlu a všem, kteří to zlo nevidí či nechtějí vidět.
Autorka je senátorka v klubu ODS a TOP 09.
