Seriál Česko hledá elektrárnu, jehož první sérii jste na INFO.CZ mohli v uplynulých měsících sledovat, odhalil nepříjemnou pravdu o tuzemské cestě za čistou energií. Přestože ji všichni chceme, málokdo z nás je pro ni ochoten něco udělat, natož obětovat. Pomůže nám inspirace ze zahraničí?
Prý se dělíme na popeláře, kosmonauty a modelky – podle toho, jaké byly naše dětské sny o budoucím povolání. Já jsem chtěl vynaleznout perpetuum mobile. Když mě proto vloni v létě oslovilo INFO.CZ s nabídkou moderovat seriál o moderní energetice, neváhal jsem ani minutu (nebo jak by řekl boomer: pekařina pro mě byla jasná volba).
Vyrůstal jsem vedle uhelného lomu, takže odmalička vnímám, že energie se nevyrábí v zásuvce nebo v radiátoru a že není nikdy zadarmo. A taky že ji nemůžeme získávat donekonečna stejným způsobem jako naši předkové.
Veřejná diskuze o energetice a ekologii mě na jednu stranu hrozně baví, ale zároveň mi občas leze na nervy. Štve mě energetik, který se tváří, jako kdyby se energie nedala vyrábět z ničeho jiného než z fosilních paliv a jádra. Úplně stejně mě ale štve i ekolog, který kreslí na mapu tucty nových větrných a solárních farem, aniž by tušil, jak se na ně budou tvářit místní obyvatelé.
Největší radost mám z technologií samotných – ne těch budoucích, ale těch již rozšířených a zavedených, které nám teoreticky už dnes nabízejí fungující řešení. Z výše uvedeného nám vyplynula univerzální otázka pro natáčení seriálu: Jaký je potenciál dané technologie pro Česko a co nám brání v nastartování jejího investičního boomu?
Výsledky byly bohužel až na výjimky naprosto tristní.
Vysočina má vynikající větrné podmínky. Místo plánovaných stovek větrníků jich tam ale najdete jen sedm, protože místní obyvatelé se bojí, že jim větrné farmy zhyzdí krajinu.
Praha by jako nejbohatší region mohla mít ve fotovoltaice instalovaný výkon odpovídající jednomu bloku Temelína, zatím ale za ostatními regiony významně pokulhává. Jak by také ne, když památková ochrana má problém i s umístěním solárních panelů na moderní budovy postavené ve stylu brutalismu či funkcionalismu.
Rozvoj bateriových úložišť naráží na chybějící legislativu a výstavba nových přečerpávacích elektráren zase vyžaduje „řezání kopců“, takže se neslučuje s aktuálními požadavky na ochranu přírody. Sluší se dodat, že díl o akumulaci byl jediný, v němž jsme museli mírnit všeobecně rozšířené nadšení z technologického potenciálu. Málokdo totiž ví, že stávající technologie neumožňují přenášet energii z léta do zimy.
Tepelná čerpadla nejběžnějšího typu vzduch–voda sice zažívají boom, otázkou ale je, do jaké míry přesouvají ekologickou zátěž z jedné oblasti do druhé, ať už jde o hluk, spotřebu elektřiny nebo třeba trochu absurdní riziko z úniku skleníkových plynů.
Geotermální energie je u nás stejně jako všude jinde na světě stabilní a prakticky nevyčerpatelná, zatím se však výrazněji prosazuje jen ve velkých developerských projektech. První elektrárna či teplárna jen tak nevznikne – kvůli legislativě, přeci jen nepříliš vhodným přírodním podmínkám i strachu lidí z neznámého.
Konečně poslední díl o ZEVO naznačil, že komunální odpad má v Česku potenciál nahradit až desetinu uhlí. Zároveň ale potvrdil, že jakákoliv zmínka o výstavbě nové spalovny vyvolává bez ohledu na region zcela spolehlivě odpor ze strany dotčené veřejnosti.
Kdybych to měl shrnout, moderní energetika se v Česku nedaří rozvíjet nejčastěji kvůli nesouhlasu dotčených obcí a jejich obyvatel a paradoxně také kvůli našim vlastním požadavkům na ochranu přírody. K těmto závěrům jsme dospěli na základě rozhovorů s desítkami různých expertů a stovkami zástupců široké veřejnosti, přičemž bych zdůraznil, že názory těch druhých považuji z jistého pohledu za důležitější, protože mají často zásadní vliv na to, jestli se vůbec něco postaví.
Ostatně vývoj v posledních 30 letech ukazuje, že se u nás nedaří stavět vůbec nic – moderní ani „nemoderní“ zdroje. Stihli jsme jen dokončit Temelín (rozestavěný ještě v 80. letech), jednu paroplynku, jednu uhelku, krátkodobý solární boom a tím to zhaslo.
Závěr je tedy zatím takový, že jako demokratická společnost jsme bohužel stále nedospěli do stavu, kdy jsme ochotni rozvíjet energetiku (jakoukoliv) na úkor svého pohodlí, životního prostředí a dalších oblastí. Na první pohled na tom možná není nic špatného, ale s ohledem na ambiciózní cíle evropské klimatické politiky nám dřív nebo později stejně nezbude než významně změnit náš hodnotový žebříček. Jak to ale udělat, a přitom neoslabit ani práva jednotlivců, ani ekologické požadavky? Zkusme se inspirovat v zahraničí – v zemích, kde už to alespoň částečně dokázali.
V průběhu jara a léta navštěvujeme exkluzivní lokality po celé Evropě, abychom vám mohli na podzim představit druhou řadu seriálu Česko hledá elektrárnu s podtitulem ON TOUR, tedy na cestách. Můžete se těšit na prezentaci energetických zdrojů, které v ČR nenajdete, a rozhovory nejen se zahraničními experty, ale také obyvateli dotčených oblastí. A protože podzim je daleko, v následujících měsících si zkrátíme čekání několika letními speciály.
Přeji vám léto plné energie!
Autor je moderátorem seriálu Česko hledá elektrárnu
