OTEVŘENÝ DOPIS | Vážená paní ředitelko, jsem rodič dvou dětí, které chodí k Vám do školy, a jsem zároveň ten, kterého jste včera během prvního školního dne vyhodila před areál školy. Stál jsem sám venku, na rozlehlém pozemku Vaší školy, čekal svého syna, prvňáka. Vy jste mě vyzvala, abych okamžitě šel „za bránu“. Argumentovala jste, že je to vládní opatření v rámci boje proti covidu, že Vy „jste si to nevymyslela“. Absurdita tohoto pokynu mě tak šokovala, že jsem se nezmohl ani na slovo a za bránu opravdu odešel.
Paní ředitelko, obracím se na Vás touto formou, protože na to od té doby musím myslet. Musím přemýšlet o tom, jak je náš život stále více a více v rámci boje proti pandemii ovlivňován zákazy, příkazy a nařízeními, které se vzpěčují nejen medicínským poznatkům, ale i zdravému rozumu. A které, poměrně masivně a zároveň pasivně přijímáme.
Zároveň neustále přemýšlím na tím, že si – pokud bychom pominuli soudem neustále rušené pokyny naší chaotické vlády – často sami pod rouškou protikovidové ochrany vyrábíme smršť základní svobodu omezujících opatření. Argumentujeme jejich potřebou a dočasností, zákazy se však stávají trvalými a neměnnými.
Za sebe Vám, paní ředitelko, můžu říct, že nejsem zvyklý si stěžovat, tento dopis je prvním, který v životě v takové věci píši. A zároveň, jak níže rozvinu, si nesmírně vážím Vaší práce, která je objektivně skvělá. Dokud se příkazy týkají mě, jsem schopný si poradit, problém vyřešit nebo omezení akceptovat. To, co se děje na Vaší škole, se však týká mých dětí, což – jak určitě dobře víte – je u rodičů velmi citlivá záležitost.
Určitě Vás v této korespondenci nechci obtěžovat svými názory na současnou vládu a její postup, to v tuto chvíli není podstatné. Jako rodič neustále testovaného vyděšeného prvňáčka, který na ulici odmítá chodit bez roušky a rozpláče se, když mu v zahradní restauraci řeknu, že ji může sundat, se chci věnovat jen otázkám, které vyřešit můžeme. A které se týkají mých dětí a mé rodiny.
Vezměme například Vaše nařízení, které jste v průběhu těch pandemických let vydala. Začal bych včerejším pokynem, abych odešel za bránu. Jak víte, Vaše škola je tvořena jednopatrovými pavilony umístěnými ve velmi rozlehlém areálu s atletickou dráhou, dětskými hřišti a vzrostlou vegetací.
Po vašem pokynu, abych z toho areálu odešel, jsem prozkoumal všechna, ale opravdu všechna nařízení, která školy musí podle ministerstva školství, zdravotnictví či vlády učinit. Mohu vás ujistit, že nařízení, aby rodič nesměl vstoupit na pozemek školy, v nich opravdu není, není dokonce ani v doporučeních, kterých je mnohem více než toho, co Vám ministerstvo opravdu nařizuje. Váš postup, kterým jste mě vykázala z pozemku, je tedy pouze Vaše rozhodnutí.
Zákaz doprovodit dítě v rámci areálu k pavilonu – vůbec se neodvažuji pomyslet, že bychom směli až do šatny, to už je samozřejmě sféra sci-fi – a zůstat před branou jste vydala jako reakci na pandemická opatření již v loňském roce. Zároveň jste nařídila zavřít všechny brány do areálu. Jak sama dobře víte, vypadá to tedy nyní tak, že se všichni rodiče a všechny děti v „okně“, po které se jedna jediná brána otevře, shromáždí do obrovského hroznu před ní a čekají na 7:40. Místo toho aby v průběhu ranní hodiny postupně doprovodili děti k jednotlivým pavilónům, několik set lidí každé ráno v jednom shluku a poslušně a potupně čeká.
Je na posouzení každého, jaký to má proti- nebo proepidemiologický efekt. Důležité však je, že vaše nařízení není nutné, žádný příkaz ministerstva Vám ho neukládá. Rovněž další omezení, které začalo v souvislosti s pandemií platit, z mého pohledu zbytečně komplikuje již tak složitou situaci. Děti smíme vyzvednout jen v časových „oknech“, která trvají deset minut. Doslova platí, že pokud syna a dceru nevyzvednu mezi 15:00 a 15:10, družinářky mi děti nesmí vydat a musím přijít znovu až v 16:00.
Není mým úmyslem o tom diskutovat, smysl tohoto si totiž nijak vysvětlit neumím. Chtěl bych se Vás jen zeptat, jestli si dovedete představuit důsledky takového příkazu pro rodiče. A to bez jakéhokoli sarkasmu či ironie.
Dovedu si představit, že většina rodičů nepracuje v těsné blízkosti školy. Zároveň jsou dny, které nemohou plánovat přesně na minuty. A v neposlední řadě využívají pražskou dopravu, ať již oosobní, nebo hromadnou. Z vlastní zkušenosti, abych se neodvolával na nějaké anonymní ostatní, musím říct, že stihnout toto „okno“ stejně tako jako to předchozí ve 12 hodin, vyžaduje vynikající schopnosti v logistice, téměř vždy několik přestupků proti dopravním pravidlům a v neposlední řadě i přesouvání či rušení schůzek a porad, pokud se předchozí nepodaří na minutu udržet ve stanovených mezích. Jak to dělají ostatní, netuším, za sebe ale můžu říct, že vyzvedávání v tomto desetiminutovém slotu bývá vzrušující bod mého odpoledne.
Rozhodně není mým úmyslem obtěžovat Vás vypisování všech „bolístek“, které začátkem školního roku děti i my rodiče kvůli podobným zákazům utrpíme. Navíc i to, co jsem Vám výše popsal, se může zdát jako malichernosti, které zakrývají pravou podstatu opatření, kterou je boj proti pandemii. Z mého pohledu tomu tak ale není.
Jak určitě víte, počet dětí s nejrůznějším typem psychických problémů se během pandemie dramaticky zvýšil. Počet dětí navštěvujících psychology či psychiatry – pokud se k nim nějakým zázrakem dostanou – roste dosud nevídaným tempem. A těch, na nichž se situace, které nemohou rozumět (když jí nerozumějí ani jejich rodiče) dotkla a ovlivnila jejich mentální či fyzický vývoj, je nespočet.
Obtěžuji Vás tímto dopisem proto, že tomu nerozumím. Jste objektivně velice schopná ředitelka, která vybudovala velmi žádanou, špičkovou a respektovanou školu. Jako jedna z mála státních základních škol vyučujete bilingvním způsobem, složila jste dohromady vynikající pedagogický tým. Poradili jste si s dálkovou výukou, pokud mohu posoudit, tak ji učitelé zvládli na výbornou. V rámci chaosu, který v průběhu pandemie covidu panuje, však zastáváte nejpřísnější možná opatření. V době, kdy tisíce lidí mohou jít na fotbal, plní nákupní centra, bazény či sportoviště, nemohu jít se svým prvňákem ani ke dveřím jeho školy.
Proto mám k Vám na závěr jednu prosbu. Chtěl bych Vás požádat, zda byste ještě jednou zvážila, zda jsou Vaše protipandemická opatření potřebná. Zda je opravdu vyžaduje nějaký zákon či nařízení vlády, které ještě Nejvyšší správní soud nestihl zrušit. A ponechala v platnosti v míře nezbytně nutné jen taková, která opravdu provádět musíte. Nedívala se na děti a jejich rodiče jako na biologické zbraně, ale jako na osobnosti, nad kterými máte velkou moc. A proto jako na lékárnických vahách vážíte příkazy, které chcete přijmout.
Pokud byste to udělala, vážená paní ředitelko, věřte mi, že prospějete především dětem. Ušetříte je části stresu, se kterým se musí vyrovnávat, vnesete více pohody a klidu, který potřebují.
S přátelským pozdravem,
Vladimír Piskáček
