KOMENTÁŘ JANA PALIČKY Už 23 let je Česká republika členem Severoatlantické aliance. Události posledních týdnů nám v kontrastu s krutou realitou války na Ukrajině jasně ukazují, že ono členství zdaleka není jen o tom jednou za rok si připomenout výročí, zamávat si vlaječkami a případně se do Mošnova zajet podívat na letadla. NATO nám dává záruku toho, že v případě, že by Česko měl nedejbože stihnout osud Ukrajiny, nebudeme na obranu sami, na což správně poukazuje ve svých projevech i premiér Petr Fiala. Parafrázujme klasika a neptejme se, co by NATO mohlo udělat pro nás, ale spíše co by Česko mohlo udělat pro NATO.
Asi první myšlenkou, která člověku při zamýšlení se nad vztahy České republiky a NATO poměrně logicky vytane na mysli, je ta, že malá zemička s malou armádou toho pro obrovský vojenský blok asi jen stěží zvládne nějak moc udělat a že skutečně budeme jen pomyslným ptáčetem v hnízdu střeženém jestřáby. A možná si ještě řeknete, že ono holátko pro svou ochranu ani tak moc nedělá, když ani neplní to málo, k němuž se zavázalo. To je nepochybně pravda – dvouprocentní závazek prostředků investovaných na obranu neplníme a je to bez přehánění ostuda. S novou vládou ale přišel jasný vzkaz, že Česko 2 % HDP plnit bude, přičemž válka doslova za humny z tohoto slibu udělala ještě větší prioritu. Nicméně co už tak moc pravda není, je to, že jako malý člen toho moc nezmůžeme.
Ano, nejsme a nikdy ani nebudeme tím členským státem, co dodá spojenecké armádě desítky tisíc vojáků, a není ani nic špatného na tom si to takto přiznat a jedním dechem dodat, že ač máme profesionálních vojáků poměrně málo, tak mají stále ve světě dobré jméno a kdekoliv byli nasazeni, tam vždy byli pevnou oporou. Jak u samotného vojáka, tak u armády jako takové nicméně platí, že nestačí mít jen svaly, ale i mozek. A právě zde se dostáváme k tomu, kde může Česko najít své místo na aliančním slunci. Přes všechny peripetie uplynulých tří dekád stále platí, že tuzemský zbrojní průmysl má světu co nabídnout. Nejde zdaleka jen o nostalgické vzpomínání na časy dávno minulé, kde produkty českých zbrojovek patřily ke špičkám ve výbavě armád všude po světě, ale naopak o optimistické vyhlížení budoucnosti, která může Českou republiku čekat, když půjdeme onomu pomyslnému štěstíčku naproti.
Nemá cenu vrtat se v křivdách minulosti, které český zbrojní průmysl po sametové revoluci potkaly. Naopak můžeme s klidným svědomím konstatovat, že o jeho kvalitách svědčí i to, že se dokázal navzdory okolnostem postavit na vlastní nohy a opět má dobré jméno. Ostatně kdo by v devadesátých letech tipoval, že zdecimovaná Zbrojovka za pár let koupí americkou legendu Colt. Nejde přitom ani zdaleka jen o Českou zbrojovku. Začíná se prosazovat i nový podzvukový cvičný letoun L39NG z vodochodského Aera a kopřivnická Tatra se bude podílet na velké zakázce na dodávku armádních vozidel pro belgické ozbrojené síly. Státní podnik LOM Praha je pojmem pro piloty a obecně lidi pohybující se v leteckém obranném průmyslu z celého světa a je skoro až s podivem, jak si relativně malý, ale o to více strategický podnik dovede vydobýt status něčeho, co nám i ostatní závidí. A rovněž společnostem ERA a MESIT ze skupiny OMNIPOL se daří. Například technologie společnosti MESIT využívají i legendární američtí SEALs. A takto bychom mohli pokračovat.
Jak už ale bylo naznačeno, tuzemský zbrojní průmysl dlouhodobě funguje Česku spíše navzdory, než aby právem byl ve výkladní skříni toho, co naše země dokáže ostatním nabídnout. Nově představený návrh evropské taxonomie situaci rovněž příliš nepřispívá, ba naopak. Přitom co víc by mělo být v našem zájmu, než podporovat průmyslovou oblast s obrovským potenciálem, který, ač se to mnohým pacifistům nemusí zamlouvat, plně odhalila válka na Ukrajině, kde jsme opět mohli vidět, jak jsou čeští zbrojaři připraveni reagovat i na nečekané situace a přispět k jejich vyřešení. Snad to bude mementem i pro vládu tuto a vlády příští, že by zbrojařina neměla být v budoucnu přehlížena a naopak by se měla stát jedním z hnacích motorů, které Česko posunou vpřed, nejen v rámci NATO, ale v ryze všeobecné rovině. Nechceme už dále být jen „montovnou“ někde uprostřed dodavatelsko-odběratelského řetězce v oblasti automotive, jehož budoucnost je nejistá? Nemusíme, alternativu bychom měli, jen s ní umět správně naložit.
Bylo by naivní doufat v to, že se Česko stane vyloženě zbrojařskou velmocí, nicméně vybudovat si mezi velkými hráči post menšího, ale solidního a spolehlivého partnera rozhodně můžeme a v cestě k tomu nám stojí v prvé řadě naše vlastní neochota se k tomu dokopat. Samozřejmě to nebude ze dne na den a nebude to ani zadarmo, už jen díky oné zmíněné nešťastné taxonomii bude jakékoliv smysluplné financování zbrojního průmyslu komplikované, do toho stoupající ceny surovin i fakt, že výroba na evropském území je všechno možné, jen ne výhodná. Nicméně válečný konflikt na hranicích EU by mohl (a hlavně tedy měl) vést k překreslení mapy toho, jak k obrannému průmyslu přistupovat. Naše vláda se zdá být si tohoto faktu vědoma, snad se rozsvítí i dámám a pánům v Bruselu.
Pakliže bychom měli shrnout, jaké všechny příležitosti nám vlastní zbrojní průmysl nabízí, je to nejen možnost stát se respektovaným členem NATO, který se aktivně podílí na udržování světové bezpečnosti a demokratických hodnot, které, jak se nyní ukazuje, bez produktů zbrojařiny jen těžko ubráníme. Podpora zbrojního průmyslu ze strany státu, nejen co do financování, ale i co do využívání domácích kapacit k modernizaci vlastní armády, je investicí, která se nám vyplatí a vrátí, nejen respektem na mezinárodním poli, ale i finančně. Chce to, jak už je v oblasti obrany zvykem, jen odvahu.
