Češi patří mezi nejateističtější národy světa. Přesto někteří z nás předpovědi novodobých proroků fascinovaně hltají s otevřenou pusou. A zalykají se při nich strachem. Odkud se bere fascinace proroctvími? A proč vůbec „spiklenci strasti“ tíhnou k dezinformacím?
Proč lidé podléhají předpovědím o budoucnosti, které s realitou mají často pramálo společného? Jedním z vysvětlení může být právě sekularizace. Člověk má i přes odpor k náboženství tendenci „něčemu“ věřit. A Češi nejsou výjimkou.
Podle výzkumu agentury STEM z roku 2018 se mírně nadpoloviční většina (55 %) občanů domnívá, že existuje něco, co nás přesahuje. I mezi lidmi, kteří se nepovažují za nábožensky založené nebo jsou podle svého vyjádření ateisty, se najde dostatek těch, kteří věří v existenci transcendentna. Mezi ateisty to bylo dokonce 68 % dotazovaných.
Proč jsou novodobí proroci tolik populární?
Svou roli samozřejmě hrají ti, kteří předpovědi „tlumočí“ – nejen překladatelé a vykladatelé proroctví, ale hlavně média. Po jistých klicích sahají nejen ta bulvární. Proroctví Baby Vangy i Nostradama jsou velmi žádaným artiklem. Slepá pologramotná bába přitom zfetovaného renesančního lékaře válcuje na plné čáře. Minimálně ve vyhledávání v Googlu.
V největším boomu, tedy počátkem roku, touží po nové porci „zaručených předpovědí Baby Vangy pro další děsuplný rok“ podle dat ze SEO nástroje Collabim téměř 7000 Čechů měsíčně. Nostradamovo poeticky zakuklené strašení vyloupnuté z muškátového oříšku, kterým podporoval své vize, zajímá vždy v lednu zhruba 3000 našinců, další měsíce o tisícovku méně.
To jsou ale směšná čísla oproti počtu reálných uživatelů, kteří na články s podobnou tematikou klikají. Proroctví o katastrofách, epochálních zvratech nebo koncích světa, které ne a ne nastat, přitahují pravidelně statisíce čtenářů. Kromě výše uvedených dvou stálic táhne i Alois Irlmaier. Německý proutkař rezonuje především v souvislosti s potenciálně hrozící 3. světovou válkou.
Strach je dominantním faktorem a jedním z primárních důvodů, proč lidé podléhají vábení prorockých vizí. Jejich konzumenti svůj strach posilují, hýčkají a legitimizují. Zároveň jim zdánlivé vědomí věcí budoucích dává možnost se na apokalypsu řádně připravit. Nejen mentálně, ale i prakticky. Prepperské sklony má kdekdo. Všimnout jsme si toho mohli například na začátku „doby covidové“, kdy lidé vykoupili mouku a toaletní papír.
„Šokující předpovědi“ pro rok 2024: Z USA přijde konec kapitalismu a Evropská unie zdaní superboháče
Konec světa podle Baby Vangy nastane až v roce 5079. Letos akorát zemře Putin, který je podle některých dávno mrtvý. Toto proroctví se ale tluče s jedním z předchozích, podle kterého má Putin převzít vládu nad celým světem. Tak možná zemře až potom.
Nostradamus předpověděl konec světa na rok 3797. Armageddon měl podle jeho vykladačů nastat ale už v roce 1999, konkrétně 11. srpna, v den zatmění Slunce. Na rok 2024 Nostradamus údajně předpovídá dramatickou změnu britského krále, smrt papeže a brutální ekonomickou krizi.
Víra v proroctví jako guilty pleasure
Vírou v katastrofická proroctví a fantasmagorické vize se většina lidí veřejně nechlubí. S vírou v dezinformace je to jiné. Sociální sítě se staly jevištěm i kolbištěm, kde často nezáleží na realitě. Pokud někdo křičí dostatečně nahlas a „správnými“ slovy, přivábí podobně smýšlející dav. Proč ale mají lidé tendence vytvářet dezinformace a ohýbat skutečnost?
„Jsme naprogramováni k vyhýbání se nejistotě a nejednoznačnosti. Od útlého věku reagujeme na nejistotu nebo nejasnost spontánním vytvářením pravděpodobných vysvětlení. A co víc, těchto vymyšlených vysvětlení se držíme, protože pro nás mají svébytnou hodnotu. Jakmile je jednou máme, neradi se jich vzdáváme,“ píše psycholožka a spisovatelka Maria Konnikovová ve svém pravidelném sloupku pro The New Yorker.
Zjednodušování nesouvisí s inteligencí, ale s úzkostí
Když nemůžeme ukojit svou touhu po poznání skutečnosti, chceme odstranit úzkost z neznámého a podléháme zkratkovitým závěrům. Chceme totiž dosáhnout co nejrychleji tzv. „kognitivního uzavření“.
Termín, který zavedl sociální psycholog Arie W. Kruglanski popisuje touhu lidí po jednoznačnosti a tendence vyhýbat se nejednoznačnosti. Lidé, kteří k tomuto přístupu inklinují, preferují rychlé, nedostatečně podložené závěry a zvažují méně alternativ.
Snaha o jistotu tváří v tvář nejistému světu vede nejpřímější cestou. Co na tom, že často špatným směrem. Nejčastěji se vliv tohoto fenoménu uplatňuje při mimořádných událostech nebo během krizí. Tato tendence nesouvisí s inteligencí.
Kruglanski definuje dvě hlavní fáze: uchopení a zamrznutí. Napřed „uchopíme“ informaci, aniž bychom věnovali čas jejímu ověření. Ve druhé fázi máme potřebu co nejrychlejšího závěru a jeho uchování – zmrazení. Své přesvědčení pak chráníme a naše sebevědomí se zvyšuje. Cítíme, že máme situaci pod kontrolou. Jestli se naše přesvědčení kryje s realitou, je v tuto chvíli bezpředmětné.
Spiklenci strasti, kteří „vědí víc“
Důležitým aspektem je také pocit, že vím víc než druzí. „Spiklenci strasti“, kteří si libují v konspiračních teoriích a dezinformacích, mají pocit jisté výlučnosti a výjimečnosti. A nebojí se o své „exkluzivní“ informace podělit. V jejich podkresu většinou hrají tóny spiknutí, ďábelských plánů elit a ovládání lidí.
Problémy většinou nejsou černobílé, lidé ale zpravidla upřednostňují jednoznačné a jednoduché soudy před složitějšími analýzami s více východisky a „zamrzají“ rádi. A sociální sítě jsou pro ně skvělým „kluzištěm“. Švankmajerovi Spiklenci slasti jsou proti nim občas slabým odvarem.
Sebenaplňující se proroctví
Sebenaplňující předpověď funguje na jednoduchém principu. Očekávání budoucnosti nás vede k chování, které mu jde naproti. Nakonec se leckdy opravdu stane to, co bylo předpovězeno. Ale hlavně proto, že jsme se o to sami zapříčinili. Nejde jen o očekávání událostí, ale i o přístup k sobě samým. Negativní splněná očekávání se nazývají Golemův efekt, pozitivní pak Pygmalion efekt. Lízou Doolittleovou můžeme být i sami sobě. Život máme ve vlastních rukou.
Tento koncept se objevil už v 17. století, zaobíral se jím i Sigmund Freud. Definitivně ho pak formuloval sociolog Robert K. Merton v 60. letech minulého století. Sebenaplňující se proroctví podle něj vzniká, když špatné chápání situace vyvolá chování, které nakonec potvrdí původní mylné přesvědčení.
Klíčovou roli může sehrát například i v rasových konfliktech, kde nesprávné předpoklady ovlivňují chování, přičemž vytvoří zdánlivě pravdivou situaci.
Příkladem sebenaplňujícího se proroctví může být i student, který je přesvědčen, že propadne u zkoušky. Paralyzován strachem nemá energii studovat a nakonec opravdu neuspěje.
Teorie se dá aplikovat i na válečné konflikty. Pokud se lidé domnívají, že válka mezi dvěma národy je nevyhnutelná, navzájem se stále více odcizují, podnikají praktické kroky typu vyššího zbrojení i počtu vojáků, dláždí tím cestu ke skutečnému konfliktu.
Očekávání ale může determinovat i deviantní chování. Americký sociolog Howard S. Becker popisuje vývoj deviantní identity. Označením za devianta se u jedince aktivují určité prvky osobnosti a deviantní kariéra se naplno začne rozvíjet. Status kriminálníka má větší váhu než status například rodiče, přítele, souseda. Identita člověka značně souvisí s pohledem ostatních na sebe sama.
Funguje to ale i obráceně. Tzv. Rosenthalův efekt, kdy učitelé mají vůči žákům optimistická očekávání, komunikují s nimi pozitivně a chválí je, výrazně zlepšuje prospěch.
Sebenaplňující se proroctví se uplatňuje i v ekonomice. Nízký rating zpětně působí na hodnocený subjekt a jeho situaci na trhu do budoucna zhoršuje.
Přesvědčení vytváří realitu.
