KOMENTÁŘ JIŘÍHO POSPÍŠILA | Evropský parlament tento týden prožil své aktuální štrasburské zasedání ve znamení covidu a Běloruska. Východoevropský stát, který uchvátil autoritář Lukašenko, byl středobodem hned dvou částí této plenární schůze. V první řadě jsme jako europoslanci projednali situaci na polsko-běloruské hranici, kde se Lukašenkův režim Polsku a celé Unii mstí za zásadový postoj, který proti němu EU zaujala po zfalšovaných prezidentských volbách, policejní brutalitě vůči prodemokratickým protestům, či zadržení Ramana Prataseviče, které neslo znaky státem organizovaného leteckého pirátství.
Tady předvedl Evropský parlament rychlou reakci, když situaci na polsko-běloruské hranici řešil ve stejný okamžik, kdy se touto krizí zabýval i třeba mimořádný summit předsedů vlád států V4.
Jako klub Evropské lidové strany v Evropském parlamentu (EPP), jehož jsem členem, jsme měli na věc jasný názor. Lukašenkův režim zneužívá migranty jako nástroj vydírání. Kupí se indicie, že běloruský režim migrační vlnu sám přímo organizuje a jeho silové složky dirigují stále násilnější ataky migrantů na polskou hranici a příslušníky polských ozbrojených sil. Sledujeme proto novou formu hybridní války proti Západu, kterou provádí Lukašenkovo Bělorusko.
Je ovšem nutné připomenout, že běloruská diktatura by nic takového nebyla schopná organizovat bez souhlasu a zřejmě i podpory putinovského Ruska. To drží Lukašenka u moci a jednoduše by dokázalo krizi na hranici, v níž se migranti stali rukojmími autoritářského vedení, rychle ukončit. Jenže Rusko nechce a raději se škodolibě směje a navrhuje, ať EU pošle Lukašenkovi nějaké peníze za to, že bude sám chránit vlastní hranici před migrační vlnou.
Pravdu proto měla lídryně běloruské demokratické opozice Svjatlana Cichanouská, která tento týden ve středu promluvila v Evropském parlamentu k poslancům, když prohlásila, že EU musí řešit nejenom akutní situaci na hranicích, ale měla by se zaměřit i na její příčiny, které tkví v nedemokratickém charakteru Lukašenkova režimu. Jak uvedla žena, která do politiky vstoupila po zatčení jejího manžela a opozičního bloggera Serheje Cichanouského, stávající sankce vůči pohlavárům Lukašenkova režimu fungují, protože je pociťují nejbližší diktátorovi spolupracovníci a podporovatelé.
Unie i proto nesmí Lukašenkovi ustoupit a měla by být ještě aktivnější jak v řešení migrační krize na hranici s Polskem, tak v tlaku na demokratizaci Běloruska.
