Bez adresy trvalého bydliště a uvedení národnosti v občance jako by člověk v dnešním světě neexistoval. Přesto ale dodnes najdeme v Evropě prastarý „národ“ kočovníků, který je doma všude tam, kudy projíždí nebo kde zaparkuje. Národ tzv. Jenišů, kteří jsou neustále „on the road“.
Možná je tu a tam na cestách Evropou potkáváte. Na první pohled vypadají jen jako početná sešlost lidí, která se předem domluvila a v karavanech a obytných vozech vyjela tábořit na louku k lesu, do hor, v kempu u jezera či u moře...
Jenže už na druhý pohled to nejsou ony typické různorodé skupinky přátel či spořádaných rodinek, které si užívají společný víkend nebo oslavu narozenin. Jsou trochu divočejší, než jsme zvyklí, ale nejsou odtažití, ba naopak – a dají se s vámi bez problému do hovoru. Ovšem jejich řeči pravděpodobně nebudete rozumět, i kdybyste ovládali všechny současné hlavní evropské jazyky.
Pokud jste někdy podobnou situaci zažili, pak jste se možná setkali s prastarým národem evropských kočovníků. Říkají si Jenišové (Yenish People) a svůj původ odvozují od kočujících klanů, potulných řemeslníků, léčitelů, kejklířů a mnoha dalších profesí, které brázdily západní a střední Evropu už minimálně od 12. století.
Německé pojmenování „Die Jenische Leute“ ale pochází až z doby po konci třicetileté války, kdy se do tohoto společenství dostali také lidé, kteří v jejím důsledku ztratili své rodiny či domovy. A připojili se ke kočovným skupinám, jež si na živobytí vydělávaly, jak se zrovna dalo – poctivou, a leckdy i nepoctivou prací.
V tehdejších německých zemích se těmto lidem přezdívalo také „Jauner“ (označení pro falešného karetního hráče, vzpomeňte na porevoluční „skořápkaře“), z čehož později vzniklo i české slovo „gauner“.
Jenišové během několika generací vytvořili široké, ale semknuté rodové společenství se specifickou kulturou a hlavně jazykem, jemuž rozumějí jen oni sami – jazykem, který v sobě mísí němčinu, francouzštinu a hebrejštinu. V devatenáctém století se mnoho z nich „usadilo“ a stali se z nich „řádní občané“ zaměstnaní v továrnách pohánějících průmyslovou revoluci, ale část zůstala věrná původnímu kočovnému stylu života.
Z někdejších kejklířů, vykladačů osudu, lidových léčitelů a dalších profesí se „rekvalifikovali“ na majitele pouťových atrakcí a cirkusů nebo obchodníky se zlatem a starožitnostmi, a přitom stále provozovali tradiční košíkářství, zámečnictví či kotlářství. Stejně jako romské etnikum, s nímž se sice setkávali, ale příliš nepřátelili, protože je považovali za odvěké konkurenty.
Později s nimi (s příchodem druhé světové války) však sdíleli podobný tragický osud. Bez ohledu na barvu pleti totiž nacisté chtěli evropské kočovné národy buďto asimilovat, vyhladit nebo podrobit zkoumání z hlediska tzv. rasové čistoty.
Ovšem již předtím – v meziválečných, víceméně mírových dobách – byli Jenišové nuceni čelit „bohulibým“ státním zásahům. V roce 1926 byla například ve Švýcarsku založena nadace ProJuventute, která měla oficiálně za cíl zlepšit podmínky pro děti z kočovnických rodin.
Ve skutečnosti se ale dělo pouze to, že byly děti proti vůli své i rodičů umisťovány do dětských domovů jen proto, že neměly v občance adresu trvalého domova. Přesto právě ze Švýcarska pocházejí z té doby světově nejslavnější Jenišové – bratři Marxové (bylo jich pět a bavili svět od konce dvacátých do začátku šedesátých let).
V současné době je největší počet Jenišů v Německu, odhadem asi sto tisíc lidí, z nichž ale už jen třetina žije tradičním stylem „on the road“. Ve Švýcarsku je to cca padesát tisíc lidí, z nichž jich kočuje už jen asi tři a půl tisíce, a podobné je to i v sousedním Rakousku.
Ať již kočují, nebo žijí usedlým životem, společně se dnes sdružují v organizaci Radgenossenschaft der Landstrasse (založené v roce 1975 ve Švýcarsku místní jenišskou komunitou), která se v průběhu 80. let stala zastřešující organizací i pro ostatní kočovné národy a skupiny v celé Evropě. Protože to nejsou pouze Jenišové, kteří se hrdě označují za „bílé Cikány“, ale jsou tu i Sintové = „černí Cikáni“, nizozemští Woonwagenbewoners, norští Skøyere, skotští Ceardannan, finští Kale a další skupiny kočovníků.
Zatímco běžný člověk pracuje na jednom místě a pak cestuje po světě za odpočinkem a zábavou, tihle lidé naopak cestují za prací a pak odpočívají a baví se společně na jednom místě.
