Příběh vlka samotáře: Nehledejte mě, zahynete! Poslední slova předobrazu Indiany Jonese

Historie objevitelských cest je plná samotářů a samorostů, leckdy až nezdravě odvážných mužů, za kterými nestál ani početný podpůrný štáb, ani velké peníze. Jako třeba David Livingstone, který sám coby misionář putoval nezměrnými oblastmi Afriky a celou ji jako první známý člověk přešel pěšky od východu k západu. 

Po konci viktoriánské éry už objevitelské expedice s bohatou výbavou a velkým množstvím nejrůznějšího „obslužného“ personálu pořádaly univerzity a soukromé spolky. V té době tak zůstal Percy Fawcett jedním z posledních osamocených cestovatelů, kteří na své výpravy vyráželi pouze s několika málo lidmi a skromným vybavením i zásobami.

Do Jižní Ameriky zavítal Fawcett poprvé v roce 1906. Jako vojenský zeměměřič a zároveň člen Královské zeměpisné společnosti tu měl v dosud neprobádaném deštném pralese zmapovat a přesně vytyčit hranici mezi Brazílií a Bolívií. Ač rodištěm Brit, na úmorné klimatické podmínky byl zvyklý. 

Od devatenácti sloužil v armádě na místech jako Ceylon nebo severní Afrika. A třebaže byl osobnostně svérázný, autoritářský a mnohdy nedůtklivý, při komunikaci s nepřátelsky naladěnými indiány si uměl poradit – choval se uctivě, trpělivě a hlavně s sebou nikdy nezapomínal vézt zásobu drobných předmětů, které sloužily jako dárky.

Tajemné amazonské pralesy prý poprvé upoutaly jeho pozornost, když od svého přítele, spisovatele Riddera Haggarda, dostal darem dřevěnou sošku. Ta byla údajně nalezena kdysi kdesi v této oblasti, ale podle symbolů na ní vyrytých a zevrubně prozkoumaných okultisty měla pocházet z bájné Atlantidy. 

Při mapovacích expedicích šla Fawcettovi práce tak dobře od ruky, že měl dostatek volného času podnikat vlastní výpravy. V roce 1908 se vydal hledat prameny řeky Rio Verde – což je poměrně malý přítok řeky Rio Guapé, která sama je menším přítokem Rio Guaporé napájející vody řeky Madeiry, jednoho z hlavních přítoků Amazonky. 

Povodí Rio Verde je velké asi jen jako Belgie, ale porostlé obtížně prostupným a neprobádaným pralesem. Nakonec našel pramen této řeky, ačkoli to jeho i jeho expedici málem stálo život – ne kvůli místním nepřátelským indiánům nebo predátorům, ale kvůli zoufalému nedostatku potravy. Sice by se mohlo zdát, že v divoké přírodní oblasti s nepřeberným množstvím plodů, plné ryb a lovné zvěře nejde hladovět, jenže nezkušený a netrénovaný cestovatel tu nemá šanci.

Teprve později se Fawcett naučil od indiánů nezbytné dovednosti a triky, jak najít jedlé plody a hmyz a jak i s primitivními nástroji lovit zvěř a ryby. A zároveň s tím se od nich dozvěděl i o tajemném kamenném městě ukrytém hluboko v pralese. 

Krátce poté se ze svého milovaného „zeleného pekla“ vydal do archivu v Rio de Janeiru, kde našel starou ručně psanou zprávu, tzv. manuskript 512. Sepsal ji v roce 1753 člen portugalské expedice do Amazonie, která na blíže neurčeném místě v pralese našla zříceniny rozsáhlého městského komplexu s širokými dlážděnými ulicemi a náměstími a velkolepými budovami a chrámy.

V archivu objevil také mapu s hrubým zakreslením města v dosud neprozkoumané oblasti náhorní plošiny brazilského státu Mato Grosso (což v češtině znamená „hustý prales“). Sám si tohle místo označil jako „město Z“ (nebo „X“, podle křížku, který do svých map zakreslil) a byl pevně rozhodnut, že ho najde. V dobrodružně umělecké zkratce to docela věrně mapuje film Ztracené město Z (Lost City of Z).

Jenže pak vypukla Velká (1. světová) válka a Fawcett, povýšený do hodnosti podplukovníka, byl povolán na frontu – sloužil jako velící důstojník dělostřelecké brigády v Belgii. Ihned po skončení války se vydal na několik sólových výprav, pouze s doprovodem indiánů, kteří fungovali jako průvodci a poslové zajišťující spojení civilizací.

Obě expedice skončily tragickým nezdarem. Fawcett se ale nevzdával. Sehnal peníze na lépe připravenou a materiálně zajištěnou výpravu od Královské zeměpisné společnosti a pečlivě si vybíral, koho s sebou vezme. Tehdejší tisk zevrubně informoval již o jeho předešlých expedicích, například o podivných zvířatech, která na cestách spatřil nebo dokonce zastřelil, takže o slávu ani dobrovolníky neměl nouzi.

Nakonec odmítl i „dobrovolníka“ T. E. Lawrence (slavného Lawrence z Arábie), a vzal s sebou místo něj svého nejstaršího syna Jacka, kterému bylo tehdy pouhých 21 let (Fawcettovi samotnému táhlo tehdy už pomalu na šedesátku), a jeho stejně starého nejlepšího kamaráda Raleigha Rimmella. Potřeboval totiž někoho mladého, odolného a spolehlivého, protože chtěl cestovat jen velmi „nalehko“ s omezenými zásobami (ponejvíce konzervy a sušené mléko), základními nástroji (sextant, kompas a pušky) a v málo lidech, aby mohl postupovat rychle a nenápadně.

„Vrátíme se,“ řekl Fawcett na začátku roku 1925 před vyplutím z Liverpoolu shromážděným novinářům. „A přineseme zpět, co objevíme.“ Přál si objevit tajemné město Z, v němž tehdy mnozí spatřovali bájné Eldorado. 

Do Brazílie dorazili v dubnu 1925 a dvacátého toho měsíce se spolu s několika domorodci a soumary vydali do nitra Mata Grosso, do kraje močálů, jedovatých pavouků a hadů, jaguárů a nevyzpytatelných indiánů. Jejich postup ale ztěžoval hlavně bodavý a krev sající hmyz. Fawcett nasadil od začátku ostré tempo, a denně tak dokázali zdolat i více jak dvacet kilometrů. 

29. května dorazili na místo, kde byl nucen ukončit jednu ze svých předchozích výprav. „Tady roku 1920 pošel můj kůň. Dodnes tu leží jeho vybělené kosti,“ píše v dopise, který předal poslednímu z doprovázejících domorodců k doručení do jejich výchozího tábora v Cuiabá. 

Stálo v něm mimo jiné i to, že teď už půjdou pralesem sami a na čas se tedy zřejmě odmlčí, ale brzy jistě narazí na jiné indiány, po kterých pošlou další zprávy. A hlavně že o ně nemá mít nikdo starost, protože přes počáteční potíže jsou všichni živi, zdrávi a plni sil. Je zde také tato věta: „Pokud se neozveme, nepátrejte po nás, je to příliš nebezpečné.“

A od té doby se už neozvali. Zpočátku tu sice byla chlácholivá naděje, že se dříve či později nějaká zpráva objeví, pokud ne sami účastníci expedice – tak jako se to stalo už mnohokrát předtím. Ale jak čas ubíhal, začala se množit zaručeně pravdivá, leč neověřitelná svědectví hovořící o jejich tragické smrti vysílením nebo rukou nepřátelských indiánů, nebo naopak o tom, že se připojili k některému z indiánských kmenů – ostatně Fawcett obdivoval život tamních domorodců jako svobodnější a „čistější“, než jaký nabízela západní civilizace. 

Objevily se i spekulace, že jeho varování, ať po nich nikdo nepátrá, byl jen trik, protože ve skutečnosti plánovali vybudovat v pralese tajnou komunu založenou na teosofickém učení.

Po dvou letech se po jejich stopách vypravila první pátrací a záchranná expedice. V průběhu dalších desetiletí jich bylo nejméně třináct, všechny neúspěšné a mnohé i tragické, asi stejně jako Fawcettovo pátrání po městě Z. Vlastně ještě více, protože tyto záchranné pátrací výpravy si vyžádaly nejméně stovku životů či pohřešovaných.

Přesto, nebo právě proto pátrání po charismatickém gentlemanovi s ocelově modrýma očima, pečlivě zastřiženým plnovousem a ikonickým Stetsonem na hlavě nekončí. Díky postupujícímu odlesňování Amazonie jednou možná objevíme nejen bájné město Z, ale i pozůstatky účastníků expedice, která po něm pátrala v době, kdy byly objevitelské výpravy do zeleného pekla brazilského pralesa odvážnějším kouskem, než jsou dnes cesty do vesmíru.