REPORTÁŽ MICHALA BORSKÉHO | Nejproslulejší limuzíny světa jejich majitelé obvykle sami neřídí. Na lidi, kteří je vozí, zato působí celý obrovský tlak osobnosti a finančního zázemí právě těch, kteří sedávají vpravo vzadu. Jen nepatrné zaváhání šoféra totiž může naprosto rozmetat dojem z jinak perfektní dvouhodinové jízdy.
Když jsem se učil řídit, nesahal můj horizont dále než ke zvládnutí souhry spojky s plynem při rozjíždění do kopce, řazení při průjezdu křižovatkou do oblouku, případně zacouvání do řady zaparkovaných vozidel. Když ale řídíte Rolls-Royce coby „šofér z povolání“, musíte obsáhnout intergalakticky větší penzum úkolů od technických, přes strategické po ryze společenské. Roušku tohoto know-how jsem se pokusil lehce poodhrnout při školení, kterého se mi dostalo od „mistra mistrů“ tohoto unikátního řemesla.
Muž z Británie
Andi McCann je gentlemanem, na jehož věk se podobně jako u ženy v nejlepších letech není naprosto vhodné ptát. Pro dvojité RR pracuje už osmnáct let a za tu dobu jako by svým já i fyzičnem se značkou srostl – vždyť víte, jak se to říká o podobnosti psů a jejich pánů.
A když už jsme v té kynologii, existuje také rčení o učení psů novým kouskům. Profesionální řidiče Rollsů se ale Andy snaží učit především kouskům starým, tzn. pravidlům etikety a důstojného chování. Udržování těchto stavovských zásad a z nich plynoucích dovedností a znalostí je jedním z hlavních poslání jeho týmu. „Etiketa se postupně vytrácí. Jako řidič Rollsu na ni ale musíte myslet při sebekratší cestě z garáže před domovní vchod. Je to stejně samozřejmé jako kašmírové čalounění ve Phantomu,“ odkazuje Andy na výbavu nejluxusnějšího Rollsu.
Kromě modelu Phantom se dnes vyrábí také o něco menší Ghost, na energičtější řidiče zaměřený Ghost Black Badge, SUV Culinnan a nejnověji plně elektrický Spectre. Navenek jsou to všechno velmi konzervativní nadčasová auta, jejichž vzhled zůstává dlouhé roky hodně podobný. „Rolls-Royce si nemůže dovolit experimentovat jako BMW nebo Mercedes, u hyperkonzervativních zákazníků by se totiž se zlou potázal,“ konstatuje pan McCann.
Není řidič jako šofér
Školení pro šoféry v salonku nejmenovaného drahého hotelu v Praze se konalo zase po sedmi letech; aura firmy, jejíž tradice je konzervována již od roku 1906, neumožňuje, aby se snad učební osnovy změnily. Jen stihla vyrůst další generace šoférů. Nebo řidičů? Šoférů! Šofér je povolání, řidič pouze vykonavatel obsluhy vozidla.
V počátcích automobilismu se zaučování do obsluhy „pekelných strojů“, jak byla první auta s láskou častována, konalo zhusta právě na panstvích, jejichž majitelé si vlastnictví vozu mohli dovolit. Dřívější kočí či majordomus si do portfolia svých schopností prostě jen přidal další položku.
Firemní školitelé z firmy Charlese Rollse (ten, který měl peníze) a Henryho Royce (ten, který uměl postavit auto) podrobili adepty „vůdčího průkazu“ dvoutýdennímu školení, v jehož závěru majitelé vozu hodnotili nabyté schopnosti prostřednictvím podrobného dotazníku.
„Známkovalo“ se mimo jiné, jak plavně se šofér umí rozjet do kopce, jak plynule řadí, projíždí zatáčky atd. To jsou věci důležité i dnes. Dříve bývala ovšem profese šoféra, česky též „panského kočího“, mnohem komplexnější. Kromě vcelku samozřejmé profese automechanika musel umět obstarat pánovi také bydlení, být zasvěceným průvodcem navštívenou lokalitou i diskrétním osobním asistentem.
Koho chleba jíš...
Šoféři mohou být zhruba trojího druhu. „Nejobyčejnější“ jsou ti hoteloví, kteří vozí vybranou klientelu některého z přepychových ubytovacích zařízení. Užší portfolio pasažérů převáží řidiči vrcholného managementu velkých korporací. A na pomyslném vrcholku pyramidy trůní šoféři oddaní jedinému pánovi, nebo potažmo jeho rodině. Posledně jmenovaný má v šoférské kastě nejprivilegovanější postavení, s nímž se snoubí nejvyšší úroveň důvěry i odpovědnosti. První dvě nižší kategorie šoférů ale rozhodně nemají svoji práci snazší, mnohdy spíše naopak – Musí být flexibilnější a vyznat se ve větším počtu různorodých situací.
Majitelé vozů Rolls-Royce se navíc rozlišují rovněž podle toho, zda svého řidiče používají na plný úvazek, nebo třeba jen na částečný a při některých příležitostech si řídí vůz sami. Například v asijských zemích je ale toto prakticky vyloučeno. „S osobním šoférem je člověk výrazně efektivnější. Stihne mnohem víc pracovních schůzek, nemusí ztrácet čas hledáním parkování ani spoustou další praktických, ale nezbytných věcí, které ho normálně okrádají o čas,“ upozorňuje Andi McCann.
Šoférská přikázání
Představme si profesi šoféra Rollsu jako komplex „božích přikázaní“, kterých je sice násobně víc než v desateru, ale vyjmenujeme si je poněkud stručněji a obecněji.
Auto nikdy nesmíš mít v imperfektním stavu, neumyté nebo jinak „nedokonalé“. To je zcela fundamentální a neprůstřelně neošiditelné přikázání. V interiéru včetně místa řidiče se nesmí absolutně nic povalovat a ten, kdo sedává vpravo vzadu, nesmí mít pocit, že v autě už před ním někdo seděl. Ne nadarmo se říká, že nejlepším pomocníkem šoféra Rollsu je odchlupovací váleček z Ikey.
Nikdy nepřijedeš pozdě. Heslo „if you're on time, you're late“ (když jsi někde „přesně na čas“, máš zpoždění) toto přikázaní vystihuje asi nejlépe.
Nebudeš nikdy vypadat zanedbaně ani nepřipraveně. Šofér Rollsu by s sebou měl například vždy vozit náhradní košili pro případ, že by si tu původní polil, pokecal či jinak umazal, měl by si pravidelně zaskočit na zubní hygienu, nedržet během služby v ruce mobilní telefon a vůbec být zcela „na úrovni“. Neměl by tedy také před jízdou kouřit nebo třeba jíst česnek. Reprezentuje zkrátka svého klienta či firmu, pro kterou pracuje.
Mysli na svého chlebodárce. O tom, koho vozíte, je potřeba znát co nejvíce detailů. Profesionál by měl znát zpaměti jméno psa, matky i manželky, záliby dětí či oblíbenou značku šampaňského, které by vždy mělo být nachystáno v chladicím boxu mezi zadními sedadly. Zatímco Vintage Champagne stačí chladit na jedenáct stupňů, perlivý mok typu non-vintage musí být temperován na šest. Pokud si však nějakým důležitým detailem není jistý, nesmí se nestydět zeptat – předejde tak fatálnímu faux pas.
Nikdy se neptej na intimnosti, ale ani se jimi nechlub. U klienta, kterého neznáš, stačí po krátkém seznámení položit pár zdvořilostních dotazů, jako např. zda je v tvé zemi poprvé, cestuje-li za byznysem nebo jak dlouho se zdrží. Není také od věci ujistit se, že nastavená teplota pasažérovi vyhovuje a nabídnout k poslechu různé druhy hudby. Vezeš-li svého klienta někam poprvé, sluší se – podobně jako kapitán letadla – poreferovat krátce o tom, kudy se pojede a jak dlouho to bude do cíle trvat, případně další technické detaily. Nic dalšího absolutně není třeba.
Neimprovizuj. V době navigačních aplikací a různých bezpečnostních kamer a asistentů, které jsou samozřejmě i součástí výbavy vozů Rolls-Royce, má šofér práci v lecčems usnadněnou, o to větší je však riziko podcenění nějakého detailu, kvůli němuž se později řádně zapotíte. Nevyzkoušenou trasu po městě je dobré dopředu projet, zjistit nebo aspoň odhadnout možné dopravní komplikace a detailně se seznámit s podmínkami místa, kde bude pasažér vystupovat. Jen ku prospěchu může být seznámení s obslužným personálem budovy, do které klient míří. Dozvíte se důležitá specifika a pro sebe a svého klienta můžete vhodným vyjednávacím postupem získat i některé přednostní výhody. Plán cesty by měl být zcela „neprůstřelný“ a prostý všech překvapení.
Do vzduchu nenabouráš
Při řízením samém musí ze šoféra vyřazovat především a za všech okolností sebejistota, podpořená řidičským fortelem i fyzickým fundamentem, klid a rozvaha se zázemím v čisté hlavě a samozřejmě také pocit absolutního bezpečí. Žádná z těchto položek se přitom „neudělá sama“. Základem je samozřejmě bezpečnost. Andi McCann k tomu velmi trefně říká, že „do volného prostoru se nedá nabourat“. Pravidlem číslo jedna je tedy neustálé vytváření dostatečného množství prostoru kolem svěřeného vozidla, což platí jak při parkování, tak při jízdě po dálnici.
O plánování cesty už byla řeč – k detailům operativně domlouvaným s pasažérem se hodí připojit třeba také dotaz, zda chce jet do cíle co nejrychlejší cestou (typicky po dálnici), nebo naopak vyhlídkovým tempem po hezkých silnicích. Slušná věda už je samotné „naloďování“. Pokud není po ruce hotelový portýr či komorník, pomáhá přirozeně se zavazadly právě šofér, a to tak, aby tato před naložením do kufru nedošla žádné újmy.
Dveře otevíráme plynulým, ale energickým tahem celého těla s úkrokem vzad, tak aby bylo bez omezování možné dosáhnout maximálního úhlu otevření a nestáli jsme současně pasažérovi v cestě. Samozřejmostí je zastavení přesně na určeném místě, např. na začátku červeného koberce. Kdo se nechce při samotném vystupování (např. kvůli krátkým šatům dámy) utápět v blescích dotěrných paparazzi, tomu poslouží šofér příkrovem palubního deštníku – ten dává stranou až v momentě, kdy se „vážená osoba“ stabilizuje v důstojně vzpřímeném postoji.
Jízdu zahajujeme zásadně rozjezdem vpřed, je tedy velmi důležité vůz předtím správně zaparkovat. Akcelerujeme plynule, přiměřeně energicky a snažíme se maximálně předvídat běžné situace a činit si příslušné rezervy pro brzdnou dráhu.
Například – když vidím v dálce na semaforu zelenou, dost pravděpododně z ní bude za pár okamžiku červená, chodec mířící k obrubníku nejspíš záhy vstoupí do vozovky a cyklista odbočující vlevo si mě dost možná vůbec nevšimne. Smyslem důsledného „čtení“ dopravní situace je kromě bezpečnosti maximální plynulost jízdy, jejímž důkazem je tzv. champagne stop, tedy vláčné zastavení vozu, aniž by pasažérovi ukápla byť jen drobná slzička šampaňského z plné sklenice na stolku vzadu. Díváme se zásadně před vůz nebo podle potřeby do stran. A vnitřní zpětné zrcátko máme nastaveno zásadně tak, aby se náš pohled nesetkával s pasažérovým.
Výbornými šoféry jsou bývalí závodníci, kteří mají mimořádně vyvinutý smysl pro sledování provozu a jsou schopni rychle reagovat.
Zatáčky je nutné projíždět rovněž plynule a tak, aby to pasažérovi nebylo nepohodlné – asi jako dobrý řidič autobusu. Pokud šofér neřídí v bílých rukavicích, nenechává při rovnání vozu do přímého směru klouzat volant mezi prsty, jak je mezi řidiči obvyklé, ale jemně ručkuje i zpět – zmíněné „klouzání mezi prsty“ totiž může vyvolávat nelibý zvuk, a ten „vpravo vzadu“ nesmí být za žádných okolností rušen! Vyhýbáme se samozřejmě za všech okolností výtlukům, propadlým víkům od kanálů atp. a příčné prahy přejíždíme s nejvyšší dávkou jemnocitu.
V moderním autě samozřejmě využíváme moderní techniku, kterou mi poskytuje – takže například vždy využíváme parkovací kamery a další asistenční systémy. Jsou-li v dané zemi povinné bezpečnostní pásy vzadu, je povinnosti řidiče svého klienta vyzvat k jejich použití – je za to před zákonem zodpovědný a jde tedy o zcela legitimní požadavek.
Někteří majitelé Rollsů nechávají své šoféry školit i nad rámec popsaných „skills“, např. v technice sportovní jízdy nebo dalších schopností včetně fyzické ochrany a podobně.
Trénink dělá mistra
Jak vidno, řidič Rolls-Roycu, ten opravdu „tvrdej chleba má“. Ale bez legrace. Šoférovat nejprestižnější auta na světě už skutečně vyžaduje jistou průpravu a intelektuální schopnosti. Rolls prostě není multikára a nevozíte v něm posypový materiál. Zkušenosti z hutného dne, který jsem strávil s Andi McCannem v „učebně“ i za volantem prodloužené verze modelu Phantom jsou však k nezaplacení i pro žurnalistického smrtelníka, který si myslel, že s autem něco svede.
Snad ještě tak to samotné řízení. Ale patřičná etiketa a dlouhý seznam detailů, které z běžného řidiče dělají pana šoféra, to byla úplně jiná „univerzita života“.
