„Politický virtualismus je o zážitku. Má to být vzrušující, divoké a ožehavé, ale nemá se to proměnit v realitu,“ vysvětluje portugalský analytik Bruno Maçães ústřední pojem své knihy History Has Begun, která pod názvem Na počátku dějin právě vyšla v češtině na INFO.CZ. Uznávaný analytik v publikaci popisuje, co jsou dnešní Spojené státy a po jaké cestě ke své aktuální podobě dospěly. Zveřejňujeme úvodní část předmluvy knihy, tvoří ji rozhovor, který s Brunem Maçãesem udělal Jan Růžička.
Jan: Ahoj, Bruno. Kniha Na počátku dějin, která právě vyšla, je o současných Spojených státech: o Trumpovi a trumpismu, o virtuální politice a všudypřítomném stranictví, o sociálních otázkách. Je také o roli Spojených států ve světě a o významu federální politiky v záležitostech jednotlivých amerických států.
Bruno: Ano, to všechno tam je a já doufám, že to čtenáře zaujme.
Jan: První vydání vyšlo na konci Trumpova funkčního období v roce 2020. Teď máme podzim 2022, jsme uprostřed Bidenova mandátu a těsně před kongresovými volbami. Jak vidíš Spojené státy dnes? Jaké změny za ty dva roky nastaly?
Bruno: Abych byl upřímný, nevypadá to zas tak odlišně. Nedošlo k té radikální proměně, o které se mluvilo při zvolení Bidena. Já ji prostě nevidím. Navíc Trump vůbec nezmizel, navzdory tomu, v co někteří lidé doufali.
Jan: Kdo si to přál?
Bruno: Levice doufala, že Bidenovo vítězství bude znamenat definitivní konec trumpismu. Ten ale neskončil, protože Trump je stále na scéně a stále ho lze označit za vrcholného opozičního vůdce. Také Republikánská strana se nadále ubírá směrem, který by se dal nazvat trumpismem. Existuje mnoho lidí, kteří jsou v některých tématech a celkovém vystupování ještě radikálnější než Trump. A konečně, Trump sám má nadále velkou moc, na rozdíl od všech bývalých prezidentů. Lidé, které si vybírá na kandidátky do Kongresu, si obvykle vedou dobře. Jsou hodně vidět v médiích.
Virtualismus, velké téma, o kterém píšu, je stále postřehnutelný napříč Spojenými státy. Zprava i zleva přicházejí divoké konspirace, které mnozí voliči i politici berou vážně. Biden samozřejmě přinesl změnu a svým způsobem pomohl stabilizovat americkou politiku, protože Trumpův narativ začal být příliš divoký a lidé ho začali brát příliš doslova. Biden představoval jakýsi restart, který vytvořil prostor pro jiné pohledy, pro jiné virtuální příběhy. A takzvaná woke culture je teď ten největší a nejvlivnější z nich.
Jan: Můžeme chápat politický virtualismus jako základní strukturu současné americké politiky?
Bruno: Přesně to je moje úvaha. Proč? Protože Američané jsou jednoduše rádi, že to tak je: Žít ve svých virtuálních světech. Bohužel i virtuální politika se může stát příliš reálnou, jak jsme viděli v posledních dnech Trumpova prezidentství (poznamenaných útokem na Kapitol – pozn. INFO.CZ). To už bylo příliš i na Američany milující fikci.
Jan: Myslíš si, že se americkým voličům žije dobře v jakémsi metaversu, ve virtuálních kulisách, ale obávají se, že se jejich sny stanou skutečnými jako 6. ledna na Kapitolu? Je to tedy tak, že se můžeme pohádat on-line – Fox News se CNN a my všichni na sociálních sítích – ale to je tak všechno? A pak vypnout naše počítače a mobily a jít si po svých?
Bruno: Přesně tak! Politický virtualismus je o zážitku. Má to být vzrušující, divoké a ožehavé, ale nemá se to proměnit v realitu. Má nám to dát zážitek bez nákladů na skutečnou zkušenost. Proto jezdíme do Disneylandu, proto chodíme do kina. Chceme se oddat určitému zážitku. Chceme vše pozorovat a být ponořeni do filmu o násilí nebo dobrodružství, ale nechceme být nutně uprostřed násilí. Máš rád válečné filmy, ale nechceš jít do války. Vždy existuje hranice, kterou nechceme překročit, jakkoli rádi podstupujeme tyto všeobjímající zážitky. A Trump byl takový intenzivní film, který v určitém okamžiku hrozil, že se promění v realitu. Reakce proti Trumpovi s tím pak měla hodně společného.
Jan: Vnímáš tento virtualismus i mimo americkou politiku?
Bruno: V americké společnosti se vyskytuje všude. V poslední době se dost zabývám teorií peněz – částečně kvůli svému zájmu o kryptoměny – a člověk si uvědomí, že koncept peněz, který se stal dominantním zejména v Americe, jsou peníze jako cosi virtuálního, nikoli jako uchovatel hodnoty. Na jedné straně máme moderní měnovou teorii, kde jsou peníze vnímány spíše jako skóre ve hře, se kterým mohou veřejné instituce snadno manipulovat. Tato teorie je stále populárnější i v rámci Demokratické strany.
A na druhé straně máme představu peněz jako souboru finančních závazků a povinností, což je opět chápání peněz jako určitého druhu skóre ve velké společenské hře, ne jako něčeho, co samo představuje hodnotu. Tyhle teorie se staly vlivné, stačí si vzpomenout na kvantitativní uvolňování a přístup Fedu od roku 2008. Lidé si samozřejmě uvědomují, že se naše pojetí peněz mění. Kryptoměny jsou součástí toho všeho.
Stále se držíme představy, že peníze jsou něco skutečného a hodnotného, ale v posledních několika desetiletích vidíme odklon od této představy.
Jan: A co virtualismus a koncept sociální spravedlnosti, není tohle všude v USA velké téma?
Bruno: Pro mě lze takzvanou wokeness nebo woke culture interpretovat jako hru. Jako fikci, v níž se má člověk řídit pravidly, snažit se získat společenské body dodržováním pravidel sociální spravedlnosti. Pokud uděláš chybu, pokud použiješ špatné slovo nebo neprokážeš svou oddanost pravidlům sociální spravedlnosti, přijdeš o body. Můžeš přijít o práci, v téhle hře můžeš přijít dokonce i o život. A naopak: správná slova a činy ti přinesou body navíc.
To, co odlišuje woke culture – a mnoho konzervativců si to neuvědomuje – od starých myšlenek řekněme revolučního marxismu, je, že woke culture nemá v úmyslu zásadně změnit společnost. Její stoupenci hodně mluví o rasové nerovnosti, ale neprojevují žádnou chuť zabývat se základními příčinami této nespravedlnosti, jako je například školní systém. A mnoho dalších oblastí, kde by se dalo alespoň pokusit o sociální reformy. Prostě jim nejde o skutečnou změnu, důležité je pro ně to, že navenek signalizují své cnosti.
Jan: Biden ale byl zvolen se slibem, že změní společnost...
Bruno: Ano i ne. Americká politická scéna si je vědoma toho, že snaha o společenskou transformaci nás dostane do problémů. Prohloubí to konflikt. Bude to mít nezamýšlené účinky. Konzervativní kritika sociálních reforem je do značné míry součástí americké kultury na levici i na pravici.
Lidé tedy místo toho, aby měnili společnost, raději budují fiktivní svět bokem. A tento svět může být dokonale spravedlivý, protože woke idea spočívá právě v tom, že v rámci hry usiluješ o dokonalou spravedlnost. Ale je to fiktivní svět fungující mimo mantinely reality, ve které se mezitím nic moc nemění. Tuhle dynamiku, kterou jsem popsal ve své knize, vidím všude, nejen v trumpismu.
Země neomezených možností
Jan: Samozřejmě může existovat více takových snových světů vedle sebe. Každý si může spokojeně existovat v tom svém, ve své vlastní fikci. Moje otázka zní: není tento virtualismus, tato myšlenka života v různých fiktivních světech, prorostlá do Spojených států od samého počátku? Když se podíváme na pravomoci jednotlivých států a na americkou ústavu, tak ta lidém například dávala možnost být katolíkem v Marylandu a mormonem na Středozápadě. Před nástupem sociálních sítí a metaversa v podstatě existovalo 50 různých verzí USA podle toho, ve kterém státě jsi právě byl. Je velmi rozdílné být republikánem v Mayne, nebo v Texasu...
Bruno: Ano, to rozhodně. Myslím, že americkou ústavu můžeme interpretovat v těchto souvislostech. Nebylo to tak myšleno úplně od začátku, ale rychle se na tyto okolnosti adaptovala. Ochrana států před federací. Prvky politické fragmentace fungují právě za tímto účelem. Takzvaný systém brzd a protivah můžeme vnímat jako mechanismus, který má zabránit tomu, aby se některý z fiktivních světů stal všemocným. A myslím, že máš pravdu, že tato rozmanitost, kterou v Americe vidíme, je rozmanitostí prožitků – virtuálních prožitků. V americké společnosti se současně odehrává mnoho různých verzí „dobrého života“. Je tu mnoho různých způsobů jak žít a mohou poměrně snadno koexistovat, protože žádný z nich nelze brát za nejvyšší pravdu.
Jan: Silný je také koncept expresivně prožívané náboženské víry.
Bruno: Náboženství v USA dokáže být mnohem silnější než v Evropě a může se zárověň zdát tradičnější. Američané se ani nepokusili vytvořit zcela sekulární společnost. Zároveň platí, že důvod, proč to tak je, aniž by se země změnila v teokracii, je, že náboženské projevy jsou svým způsobem hraním rolí. Opět virtualismus.
Spojené státy jsou v mnoha částech uspořádány tak, že to na první pohled vypadá jako forma teokracie: právo se má odvíjet od náboženských textů a vše působí velmi tradičně. Vzpomínám si, jak jsem během pandemie viděl v televizi ženu, která říkala, že se covidu nebojí, protože se vykoupala v krvi Ježíše Krista. To je něco, co jsme v Evropě mohli vidět možná někdy v minulých stoletích nebo na to narazíme v muslimských zemích. Ale tyhle myšlenky se nikdy neotisknou do samotné státní moci. Spojené státy mi často připadají jako taková Íránská republika, kde se ale všichni chovají ironicky. Říkají stejné věci, ale nemyslí je tak, jak jsou myšleny v Íránu.
Jan: Není to nakonec největší síla Spojených států? Že vedle sebe máš desítky různých přístupů k životu a jeho podob, které ve výsledku dávají svobodu existence i ducha – a také prostor pro inovace? Nelíbí se ti v Kalifornii? Odjeď do Texasu! Žij svůj sen tam. Myslím, že tato extrémní různorodost dává Spojeným státům jejich sílu. Pro mě je to dokonalý tavicí kotel. Ne jeden, ale desítky tavicích kotlů vedle sebe v harmonii.
Bruno: Ano, je to tak. A bylo by zajímavé sepsat životopis těchto desítek odlišných osobností a životních cest, o kterých tu mluvíme. Amerika ti navíc umožňuje zažít odlišné cesty v různých etapách života. V určité fázi můžeš být zbožný věřící, o něco později můžeš prodávat drogy v Miami, pak být politikem a tak dále.
To je do značné míry součástí amerického způsobu života, že „všechno je možné“, i když jsou jednotlivé části v úplném rozporu. Ale pokud je to chápáno jako celistvá zkušenost, pak na tom nic tak rozporuplného není. Koneckonců můžeš sledovat film o jeptišce a pak film o prostitutce a není na tom nic rozporuplného. Jsou to různé prožitky a těch chceš mít co nejvíc. Co ale nemůžeš, je být skutečnou jeptiškou a skutečnou prostitutkou zároveň. Můžeš experimentovat s různými životními styly, pokud je nebereš jako absolutní skutečnost. I to je součástí amerického snu: dostat se z úplného dna na absolutní vrchol. Stát se miliardářem, i když jsi začínal v ghettu. A to je skvělé!
Dočetli jste úvodní část velkého rozhovoru Jana Růžičky s Brunem Maçãesem. Celé interview je předmluvou knihy Na počátku dějin, která právě vyšla na INFO.CZ. K dostání je v našem e-shopu.
Bruno Maçães
Je uznávaný autor a renomovaný poradce pro strategii v oblasti geopolitiky i byznysu. Jako bývalý portugalský ministr pro evropské záležitosti za svou zemi vedl jednání o krizi eurozóny, první válce na Ukrajině či o zahájení jednání o brexitu. V současnosti působí jako expert v Hudson Institute, v Martens Centre a jako poradce Flint Global v Londýně.
Jan Růžička
Je šéfem vnějších vztahů skupiny Home Credit. Žije a pracuje v Hongkongu, odkud řídí týmy v USA, Asii a Evropě. Předtím deset let pracoval pro českou vládu. Na univerzitách v Asii a Evropě učí behaviorální ekonomii a inovace ve financích a zdravotní péči.
