Sociolog Daniel Prokop v obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ vysvětluje, proč je v Česku více než třicet let po listopadu 1989 tolik lidí, kteří hlasují protestně. Jak je možné, že z prezidentských voleb máme opět namísto souboje koncepcí a idejí solidních kandidátů boj dobra se zlem – a ještě k tomu si nalháváme, že je to naposledy, že jde o porážku konkrétních osob, a příště, že už půjde konečně o program?
Andreje Babiše volily v prvním kole skoro dva miliony lidí. Zjevně dokázal mobilizovat. Kdo jsou ti, kdo mu většinově dali svůj hlas?
Naše analýza pravděpodobných přelivů z okrskových dat ukázala, že Babiš v prvním kole dokázal zmobilizovat k účasti drtivou většinu voličů hnutí ANO, kteří byli ještě týdny před volbami dost vlažní, ale měl i zhruba 750 tisíc voličů od SPD, neparlamentních stran – tedy levice a Přísahy – a od nevoličů z roku 2021.
Regionálně dle očekávání výrazně více uspěl v chudých obcích – ať už to měříme mírou exekucí, nezaměstnaností, vzděláním či vylidňováním, ve třetině nejchudších obcí dostal okolo pětačtyřiceti procent hlasů. Taky tam dokázal už v 1. kole docela mobilizovat účast.
Ale samozřejmě i tyto chudší regiony se vnitřně liší. I uvnitř měst. Třeba uvnitř Litvínova jsou bohaté čtvrti, kde byl souboj Petra Pavla s Babišem v prvním kole vyrovnaný. Ale jsou tam i takové, kde Babiš obdržel 85 procent hlasů.
Babiš je zjevně považován ještě pořád za protestního kandidáta – jak si to vysvětlujete?
Ve veřejnosti kolují dvě vysvětlení těch regionálních rozdílů. První je, že jde o dědictví Sudet. A že to souvisí s poklesem lidského a kulturního kapitálu s vyhnáním Němců a změnou skladby obyvatel apod. Hranice Sudet tam zdánlivě vidět je – jsou tam však dvě velká ale.
Zaprvé, i v rámci někdejších sudetských regionů jsou obrovské rozdíly. Liší se v nich míra exekucí, vzdělanosti a dalších sociálních problémů. Ty i v rámci Sudet extrémně souvisí s mírou volební účasti, která tam osciluje mezi 55 až 70 procenty, a také s volbou Andreje Babiše, která se v těch regionech pohybuje mezi 35 až 55 procenty v prvním kole. Mnohem více to tedy lze vysvětlit socio-ekonomikou a perifernosti regionů než nějakou historickou hranicí.
A za druhé, i v Polsku někdejší německé regiony volí jinak. Ta hranice je zřetelná. Problém je, že funguje naopak – lidé tam často volí liberální a středopravou Občanskou platformu a proti PiS. Vysvětlení je možná v tom, že ty regiony v západním Polsku patřily k bohatým už před válkou, zatímco v našich sudetských regionech byla před válkou až třicetiprocentní nezaměstnanost a byly už tehdy často strukturálně postižené.
Takže opravdu hraje roli ekonomika a perifernost konkrétních mikroregionů, kvůli které z nich samozřejmě dál odchází vzdělanější obyvatelé, region stagnuje a je tam více lidí s velmi nízkou důvěrou v demokracii a polistopadové směřování. Vymlouvání se na historické události a hranici Sudet možná funguje jako sebenaplňující se proroctví.
Interaktivní grafy PAQ Research: Jak spolu souvisí volební chování a mnohočetné exekuce?
Kliknutím na jednotlivé prvky v grafu zobrazíte další informace.
Jak to myslíte?
Pokud kvůli tomu rezignujeme na rozvoj těch regionů, tak opravdu budou masivně zaostávat i za padesát let. Sasko za hranicemi Ústeckého kraje přitom už dnes má jedny z nejlepších výsledků vzdělávání v Německu, rozvíjí zelený průmysl recyklací apod.
Otázka ale samozřejmě je, zda to volební chování spíše určuje charakter regionu či individuální charakteristiky. Zjednodušeně – zda jde jen o to, že v těch regionech je více lidí chudších a lidí zklamaných, nebo zde i střední třída volí jinak.
A jak byste na to odpověděl?
Většinou to vysvětlují spíše ty individuální charakteristiky – lidé, kteří mají podprůměrný ekonomický a sociální kapitál, nejisté uplatnění v budoucnu a zažívali výrazně často sociální problémy, často říkají, že pro lidi jako oni nezáleží na tom, zda je demokracie, či ne.
A volebně pak inklinují k neúčasti či volbě někoho, kdo se proti hodnotám v politice či polistopadovému vývoji vymezuje. Ale i charakter regionu a volba okolí hraje roli.
Jaké má Babiš možnosti, pokud jde o to, aby masově před druhým kolem oslovil další lidi?
Neříkám, že kvůli těm chudším regionům Andrej Babiš vyhraje volby. Jeho šance je relativně malá – podle průzkumů, ale i podle odhadů z přelivů hlasování. Pravděpodobnější varianta dnes je, že Babiš sice vyhraje v těch chudších a periferních mikroregionech, ale Petr Pavel v nich zaostane méně než Jiří Drahoš.
Pokud by Pavel celkově získal 57 až 58 procent, jak říkají víkendové výzkumy, může klidně Babiš vyhrát jen ve dvou až třech krajích. Ale samozřejmě ještě zbývá týden, který s tím může zahýbat. Včetně tří velkých televizních debat.
Co tedy musí Babiš udělat, aby se jeho šance zvýšily?
Musí mobilizovat voliče SPD a kus nevoličů. Přesvědčit voliče neparlamentních stran – tedy levice a Přísahy – kteří v 1. kole volili Danuši Nerudovou a další kandidáty. A zároveň musí odradit od účasti kus tábora Petra Pavla. To se ale těžko dělá dohromady.
Takže ta agresivní kampaň z prvního týdne asi sledovala první úkol, ale nyní Babiš těžko přepíná na úkol dva – tedy lidštější tvář a sociální témata. Navíc zároveň zřejmě tou kampaní z minulého týdne naopak mobilizoval protistranu.
Pokud platí, že Babiš v prvním kole prezidentských voleb uspěl hlavně v obcích, kde je vysoká míra exekucí, chudoby a nižší vzdělání, je na čase začít přemýšlet, co s tím. Takže: kde spatřujete hlavní příčiny těchto sociálně patologických jevů?
Ono nejde jen o vítězství v prezidentských volbách, ale o to, jak to křiví každé volby. Strany postavené na kritice polistopadového směřování a nedůvěře k celému politickému establishmentu tu čerpají tolik podpory, že se liberálně demokratický tábor musí konsolidovat a moc ideově nesoupeřit.
Takže z voleb do sněmovny v roce 2021 máme místo programového souboje mezi SPOLU, PirSTAN a třeba ČSSD boj se zlem. Z prezidentských voleb 2023 zase místo souboje koncepcí a idejí solidních kandidátů boj se zlem. A ještě k tomu si nalháváme, že to je naposled, že jde o porážku konkrétních osob a pak už půjde o program.
Ale příště to klidně může být stejné. A země, kde v politice nejde o program, se nemůže rozvíjet. I proto je třeba ty chudé regiony pozvednout. Ale samozřejmě i kvůli kvalitě života lidí, kteří tam žijí.
Už před časem jste mi v jednom rozhovoru řekl, že potřebujeme něco jako Marshallův plán pro regiony. Co konkrétně byste navrhoval?
Podle mě jde o reformy v šesti oblastech – daňový mix, exekuce, vzdělávání, rozpočtové určení daní, dávkový systém a zaměření dotací.
Tak to pojďme probrat podrobněji. Jaký daňový mix považujete za optimální?
V daních chudé regiony poškozuje, že relativně hodně daníme nižší příjmy. Člověk s 25 tisíci hrubého odvádí okolo 12,5 tisíc z nákladů práce na daních a odvodech. Části to sníží slevy na děti, ale to je jen jeden rodič a ostatní slevy nízkopříjmoví často ani nevyčerpají.
K tomu od chudších zaměstnanců navíc dost vybíráme přes DPH. Proti tomu v tom mixu stojí malé majetkové a kapitálové daně, naprosto minimální zatížení vysokopříjmových a nízkonákladových OSVČ. Člověk, který si vydělá v IT, poradenství, marketingu či právu milion ročně – často v takřka závislých pozicích a s malými náklady – v Česku odvádí menší daně a odvody než zaměstnanec s minimální mzdou. Ale odvádí také jen o pár stovek více než živnostník v chudé obci, který si vydělá půl milionu ročně a má vyšší náklady.
Takový systém samozřejmě zvýhodňuje prosperující centra služeb s vysokopříjmovými a nízkonákladovými OSVČ oproti chudším regionům. My bychom tam naopak potřebovali více peněz lidem nechat, posílit kupní sílu. Jen tak se tam rozvinou služby, ty nejde vytvořit dotacemi. A dobrý sektor služeb je klíčový pro kvalitu života – aby v těch regionech zůstávali lidé, kteří dosáhnou vyššího vzdělání.
Exekuce?
Máme okolo 400 tisíc lidí v mnohočetných a neřešitelných exekucích. Většina tam je minimálně deset let a jejich dluhy pocházejí z divokých dob před regulací spotřebitelských úvěrů, kdy poskytovatelé půjčovali každému a kryli si to masivními úroky i skrytými poplatky, a to celé pak navyšovaly velké náklady na vymáhání.
Část těch exekucí dnes i soudy ruší, ale musí se žalovat jedna po druhé. Udržovat tyhle lidi v exekucích do smrti nemá smysl. Podle našich výzkumů polovina z nich snižuje svoje oficiální příjmy skrze šedou ekonomiku,, což stát ochuzuje o pět až deset miliard ročně na odvodech. Ale poškozuje to i ty regiony. Snižuje to kupní sílu obyvatel – pokud jim lze ještě něco srážet.
A omezuje to rozvoj byznysu – komunikace s exekutory stojí zaměstnavatele velké prostředky, ti solidní navíc těžko budou platit pětinu zaměstnanců na ruku, takže do těch regionů nejdou. Navíc chudoba a exekuce souvisejí s vyšším stresem a nestabilitou v rodinách, ztrátou sociálního kapitálu a aspirací. Regionálně je proto exekuovanost nejlepší prediktor neúspěšnosti ve vzdělávání.
A jak exekuce souvisejí s volebním chováním?
Z hlediska voleb jsou exekuce jen ukazatelem rozvinutosti regionu – není to tak, že by lidí v exekucích volili autoritáře, ti lidé se spíše voleb neúčastní. Ale zároveň jsou jedním z faktorů, který tu chudobu regionů reálně konzervuje. Takže potřebujeme kromě rušení bagatelních exekucí hlavně přístupnější oddlužení. Podle mě kratší, s jasným a dosažitelným koncem a lepším postavením dlužníka v systému sociální podpory.
Naopak bychom měli více požadovat legalizaci příjmů v oddlužení. Třeba stanovením minimálního adekvátního příjmu podle vzdělání, regionu a dalších ukazatelů. Aby lidé nezatajovali příjmy a během oddlužení se dostali z šedé ekonomiky.
A co vzdělávání?
My máme velké regionální rozdíly ve vzdělávání. Ve většině republiky 9. třídu ZŠ nedokončuje do tří procent dětí. Ale v desetině českých obcí s rozšířenou působností (ORP) to je deset až dvacet procent dětí. A další vypadávají ze střední. To samozřejmě mezigeneračně reprodukuje chudobu do dalších generací.
Vzdělávání v těch regionech je hodně poškozeno sociální situací. Ale taky je tam často menší počet podpůrných pozic – školních psychologů, speciálních pedagogů a asistentů. A je těžší tam sehnat učitele, takže výrazně více hodin učí nekvalifikovaní a neaprobovaní.
Problém je, že české základní školství je silně decentralizované. Nedává znevýhodněným regionům více peněz na ty potřebné věci. Zbytečně zatěžuje ředitele administrativou, málo je podporuje, ale na druhou stranu nevyžaduje ani žádnou odpovědnost za výsledky vzdělávání.
Takže existují osvícené regiony jako Krnov, které vzdělávání zlepšily i v těžkých podmínkách, a na druhé straně třeba periferie Plzeňského kraje, kde je až zbytečně vysoká neúspěšnost. Ale celkově tahle decentralizace skoro znemožňuje snížení regionálních rozdílů ve vzdělávání.
A pokud jde o rozpočtové určení daní?
V řadě zemí dostávají chudší a periferní regiony více v rozpočtovém určení daní (RUD), aby mohly financovat vzdělávání či infrastrukturu. U nás to u obcí odpovídá počtu obyvatel, žáků, rozloze a dalším kritériím.
Ale všechny se týkají velikosti, nikoli sociálního znevýhodnění a perifernosti – tedy věcí, které vyžadují specifické investice. A u krajů jsou v RUD koeficienty, které zvýhodňují například Vysočinu proti Ústeckému kraji. Celý RUD tak chudým regionům taky nějak speciálně nepomáhá. Byť to je samozřejmě složitý problém, jak ho nastavit spravedlivě.
Nakonec jste zmiňoval dávkový systém a dotace…
Tam jsou myslím dva problémy. Zaprvé: příspěvek na bydlení byl dlouho nastaven tak, že velká chudá města jako Ústí nad Labem a Karviná měla vyšší uznatelné náklady na bydlení než bohatá městečka a obce třeba kolem Prahy. To samozřejmě může podporovat byznys s chudobou. Tedy navyšování nájmů lidem, kteří nemají na trhu s bydlením moc na vybranou, a vytahování státní podpory.
Nyní se to mírně změnilo, ale je třeba ten příspěvek zcela předělat. Vedle toho v Česku chybí systém sociálního či dostupného bydlení, který by chudší lidi udržel při ztrátě bydlení v normálních regionech. Celkově to může samozřejmě posilovat gravitaci chudších lidí do těch chudých regionů.
V těch dotačních programech je samozřejmě škoda, že například Národní plán obnovy regionalitu akcentuje velmi málo. Němci staví zelený průmysl v Sasku. My bychom měli myslím taky podporovat nový průmysl zaměřený na recyklaci, baterie apod. tam, kde to pomůže chudším regionům.
Ale musíme řešit nerovnosti například i ve zdravotnictví – člověk z chudších krajů má výrazně horší přístup ke kvalitní onkologické péči než lidé v Praze. Což je specificky nespravedlivé zejména ve srovnání těch nízko a středně příjmových regionálních zaměstnanců, kteří platí vyšší zdravotní odvody než vysokopříjmové OSVČ v bohatých regionech a mají za to horší služby.
Narovnat tyto nespravedlnosti a posílit dostupnost prevence a zdravotních služeb v chudších regionech by se také vyplatilo. Minimálně to je nutné, pokud chceme postupně zvyšovat věk odchodu do důchodu. To kvůli zdraví obyvatel jinak nebude možné.
A ještě jedna věc mě zajímá: umíte si představit, že se tito lidé někdy vrátí k tradičním politickým stranám?
Ne dokonale a za čtyři roky, ale volební chování v regionech se měnit může. Už dnes je v bývalých sudetských regionech hodně rozdílné a závisí na aktuální míře chudoby. Problémy zaostávajících a periferních regionů se musí dostat více do centra politiky. V reformách musíme zohledňovat dopad na ně.
A nakonec: co musí Petr Pavel udělat pro to, aby ho aspoň část těchto lidí volila? Má vůbec šanci u nich uspět?
On je výrazně silnější kandidát a s lepší kampaní, než byl Jiří Drahoš. Já nicméně nechci nikomu radit. Ale spíše by se politika měla inspirovat jedním jeho heslem – a to, když říká, že pravda by se měla říkat, i když je nepříjemná. On to skutečně dělá a nevycouval z některých postojů, které proti němu Andrej Babiš využívá.
Nepříjemná pravda je ale i to, že jsme v hlavních pilířích politiky na ty chudší regiony dlouho kašlali. Například daňové změny od roku 2020 – forma snížení daně z příjmu, zrušení daně z převodu nemovitosti, zvýhodnění vysokopříjmových OSVČ – výrazně více pomohly bohatým regionům.
Takže by vlády měly sebrat i odvahu říct, že tohle musí změnit. Ostatně myslím, že další volby, kde dvě hlavní strany kandidují s programem generujícím strukturální deficit 250 miliard jako v roce 2021, si tahle země dovolit nemůže. A snad nás realita přinutí přemýšlet o smysluplných reformách daní, exekucí a vzdělávání.
