KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | V Rakousku tentokrát průzkumy nelhaly – krajně pravicová, populistická strana Svobodní (FPÖ) vyhrála parlamentní volby. Potvrdil se tak trend, který v Evropě v poslední době převládá.
Voliči stále častěji trestají strany ztělesňující kontinuitu a zavedené pořádky a dávají hlasy „vlastencům“ propagujícím „národní zájmy“. Děje se to paradoxně v době, kdy Evropa ekonomicky zaostává v globálním měřítku a kdy politikové schopní nějaké vize – jako například italský Mario Draghi – vidí spásu naopak v opačném proudění, tedy ve sjednocování a sílící evropské integraci.
Podobně jako jinde mají i rakouští Svobodní na paškále především migraci, tedy příliv přistěhovalců, zejména z muslimských zemí. Vadí jim podpora Ukrajiny ve válce s Ruskem, odmítají protiruské sankce a prosazují návrat k dobrým vztahům s Moskvou. Vůči EU jsou podezíraví až nepřátelští; v případě Svobodných (a nejen jich) to platí i pro NATO. Ve svých programech hlásají neliberální postupy, včetně kontroly médií a občanské společnosti či omezování nezávislosti justice.
Volební úspěch FPÖ v Rakousku navazuje na podobné průlomy v řadě dalších členských států EU. V Maďarsku vládne železnou rukou „neliberál“ Viktor Orbán, který se v rámci EU i NATO chová otevřeně jako proruská pátá kolona. Podobně se vyvíjí politická linka Roberta Fica na Slovensku.
Krajní pravice zvítězila loni ve volbách v Nizozemsku; tak či onak se podílí na vládách ve Švédsku a Finsku. Protisystémové a protievropské Národní sdružení Marine Le Penové je nejsilnější parlamentní formací a osud nedávno vytvořené vlády Michela Barniera závisí na jeho blahovůli.
V německém Durynsku vyhrála zemské volby Alternativa pro Německo, strana, která podobně jako rakouští Svobodní přímo vyrůstá z nacistické nostalgie; tatáž AfD byla druhá v Sasku i v Braniborsku a její preference rostou i v celoněmeckém měřítku. Podobnými „kořeny“ se může chlubit i italská vládní strana Bratři Itálie, i když ta na rozdíl od většiny podobných partají v EU aspoň zatím drží protiruskou linii.
