KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Vláda chce zavést další nárokový „automat na peníze“, tentokrát automatizovaný mechanismus na zvyšování minimální mzdy v Česku, což vyvolalo očekávatelný spor na politické scéně včetně odborů a zaměstnavatelů o přesnou podobu valorizací. A to přestože se její další navyšování týká až příštího roku, neboť pro ten letošní už platí minimální mzda 18 900 Kč hrubého. Jedním z mnoha kritických aspektů minimální mzdy a specificky automatizovaného nároku na její zvyšování je arbitrárnost a vazba na reálné ekonomické možnosti těch, kdo mzdy vyplácejí.
Vláda již schválila návrh na vytvoření automatizovaného valorizačního mechanismu pro minimální mzdu. Ten ji má zvyšovat v přímé vazbě na průměrný plat v zemi tak, aby již za pět let minimální mzda dosáhla úrovně 47 % průměrné mzdy.
Nyní tento podíl činí zhruba 41 % – na konci loňského roku byla průměrná mzda v ČR zhruba 46 tisíc korun. Na začátku příštího roku by dle nového automatizovaného mechanismu měla minimální mzda skočit již nad 20 tisíc hrubého.
Není předmětem této analýzy rozebírat spor mezi zaměstnavateli a odbory, zda zmiňovaný podíl má činit 45, resp. 50 procent, jak požadují odbory. Jde o to v obecnější rovině zdůraznit, že zavedení „mzdového automatu“ – neboli automatu na zvyšování minimální mzdy – je samo o sobě zneklidňující s ohledem na reálnou ekonomiku a řadu jiných dopadů.
Uvedený „automat“ totiž jakoby zcela ignoroval existenci tržního hospodářství. A nejde jen o to, že se tu zavádí nárokovost další (tentokrát dosti proměnlivé) skupiny obyvatel na vyšší příjmy.
„Fór“ je v tom, že deformační zásah státu ve prospěch jedné skupiny – jak to tak v tržním prostředí chodí (a tržní principy nelze zrušit, jsou funkční vždy a všude) – někomu sice pomůže, ale pro ekonomiku jako celek bude mít deformativní účinky.
Vůbec nejde o to, že s tímto záměrem, respektive již oficiálním návrhem přichází zrovna Fialova vláda. Kauza „minimální mzdy“ je ve své podstatě „tradiční trvalka“, tedy nic, co by vymyslela současná pětikoalice. A už vůbec se nejedná o místní specialitu: minimální mzda je celoevropsky (nechvalně) proslulý fenomén.
Co je snad nejhorší, minimální mzda je dalším nástrojem, který omezuje právo na svobodné nakládání se soukromým majetkem. Stát skrze minimální mzdu (nejen) soukromým firmám nařizuje, kolik mají platit části svých zaměstnanců. Náklady přitom nesou firmy, ne stát... O nakládání se svým majetkem pak přestávají rozhodovat majitelé či managementy soukromých firem.
Navíc, regulatorní omezování podnikatelských svobod je v plném běhu už dlouho a tento regulatorní rozmach dospěl tak daleko, že stát přímo nařizuje, jak a s čím se může a nemůže podnikat; kupříkladu v energetice, automobilovém průmyslu, apod. Nadekretování toho, jak vysokou odměnu musí firmy platit, vlastně jen organicky zapadá do reality demokratického „kapitalismu“.
Jiná zásadní věc je samotná úroveň mezd v Česku a specificky mezd nejnižších. Pokud dnes více než 100 tisíc lidí u nás pobírá 18 900 Kč hrubého a další velká skupina bere třeba jen o trochu více, pak to ukazuje na neuspokojivý vývoj ekonomiky v ČR, na čemž nic nemění ani fakt, že celosvětově patříme spíše k těm bohatším zemím.
Vypovídá to cosi o existenci chudoby, do níž spadají lidé, kteří zodpovědně a na plný úvazek pracují. To vše po 33 letech „kapitalismu“ a po 20 letech v EU. Je bohužel nutno říci, že bohatství v tuzemsku bylo přerozděleno způsoby méně optimálními (viz třeba státní dotace těm nejbohatším, neustálý rozmach velikosti státu, atd.) či vysloveně neefektivními.
Ale hlavně by se mělo říci, že značná část (potenciálního) bohatství byla zničena v tom smyslu, že nebyla vůbec vytvořena, i když k tomu firmy, potažmo trh, měly potenciál.
A to proto, že tvorbě bohatství, z něhož by bylo možné platit vyšší mzdy, včetně těch ve spodních příjmových kategoriích, zabránilo špatně nastavené, tj. typicky přeregulované podnikatelské prostředí a historicky neefektivní zdaňovací a přerozdělovací politika zdejších vlád.
