Kdy může povinný rodič přestat hradit výživné?

Ze zákonných ustanovení vyplývá, že rodiče mají vyživovací povinnost vůči svým dětem. K čemu má být výživné pro dítě vůbec použito? Výživným je míněno poukazování finančních prostředků k uspokojování všech životních potřeb dítěte pro jeho všestranný a ucelený rozvoj, a to ne pouze zajištěním stravy a střechy nad hlavou, ale rovněž nákladů na materiální, kulturní a duševní potřeby dítěte.

Z ustanovení § 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) vyplývá obecné pravidlo, že dítě má nárok na stejnou životní úroveň jako jeho rodiče. Za jakých situací však vyživovací povinnost rodiče k dítěti zaniká? Existuje vůbec nějaká věková hranice, která určuje konec vyplácení výživného? Na tyto otázky se pokusíme nalézt odpovědi v tomto článku.

Pro začátek je třeba si uvědomit, že vyživovací povinnost rodičů k dítěti trvá po dobu, po kterou není dítě schopno se samo živit. Z daného plyne, že délka trvání vyživovací povinnosti není omezena věkem, kdy věk dítěte hraje pouze orientační roli. 

Populárním mýtem je, že vyživovací povinnost k dítěti zaniká dosažením zletilosti (to jest 18 let), popřípadě další uváděnou věkovou hranicí 26 let. Takto zánik vyživovací povinnosti k dítěti však nelze paušalizovat. Je sice pravdou, že dovršením 18. narozenin se jedinec stává plnoletým, kdy z dosažení zletilosti pro něj plynou jistá práva a povinnosti, avšak to neznamená, že by se dítě mělo začít neprodleně živit samo.

Platí, že pro zánik vyživovací povinnosti rodičů k dítěti je potřeba shody všech zúčastněných osob, tedy obou rodičů nebo rodiče a již zletilého potomka. Pakliže není možno dospět ke shodě, je třeba podat žádost o zrušení vyživovací povinnosti k příslušnému soudu. 

Pokud by rodič neplnil svou vyživovací povinnost, mohl by se vystavit vymáhání dlužného výživného, a to exekučně nebo dokonce trestněprávně. Nehrazení výživného po vymezenou dobu, tedy po dobu delší než čtyři měsíce, je trestným činem, za který může být povinný rodič trestně stíhán. Existují v podstatě dvě možnosti, jak může rodič dosáhnout zrušení výživného.

První možná varianta spočívá v zániku vyživovací povinnosti rodiče k dítěti prostřednictvím vzájemné dohody. Předmětné si můžeme simulovat na situaci, kdy dítě rodiči oznámí, že už není nutné, aby mu poskytoval výživné, jelikož již ukončilo studium a začalo pracovat na plný úvazek. 

Takováto dohoda může být uzavřena i v písemné formě jako takzvaná dohoda o zrušení vyživovací povinnosti. K sepsání dohody nejsou určeny žádné formální náležitosti, nicméně doporučujeme, aby v ní bylo obsaženo, mezi kterými účastníky k zániku vyživovací povinnosti dochází a rovněž k jakému datu se tak stane.

Na dohodě je posléze potřeba podpisů smluvních stran, tedy obou rodičů či rodiče a zletilého potomka. V případě, kdy bylo výživné stanoveno soudem, doporučujeme v dohodě odkázat i na poslední rozhodnutí, kterým bylo výživné určeno, a že je vůlí účastníků vyživovací povinnost určenou rozsudkem zrušit. Z opatrnosti pak doporučujeme dohodu podepsat úředně ověřenými podpisy.

Upozorňujeme, že v případě, kdy bylo výživné soudem stanoveno a není oficiálně soudem zrušeno, může teoreticky dojít k situaci, kdy dítě i přes písemnou dohodu o zrušení výživného podá návrh na zahájení exekuce a exekutor začne vymáhat výživné, protože mu nebude známa dohoda o zrušení vyživovací povinnosti.

Další možností je podání návrhu na zrušení vyživovací povinnosti k příslušnému soudu rodičem, který je povinen k hrazení výživného k dítěti. Předmětný návrh se podává k okresnímu soudu dle trvalého bydliště dítěte a současně by měl obsahovat veškeré podstatné skutečnosti, na jejichž základě je zrušení vyživovací povinnosti navrhováno.

K návrhu je možno přiložit potvrzení o studiu dítěte a rozsudek, kterým soud naposledy výživné stanovil. Další podstatné okolnosti v daném řízení o zrušení vyživovací povinnosti zjišťuje a posuzuje soud. Podání návrhu na zrušení vyživovací povinnosti je osvobozeno od soudních poplatků, takže rodič neriskuje finanční ztrátu v případě zamítnutí návrhu.

Ke zrušení vyživovací povinnosti mohou vést následující situace, které jsou splněny na straně dítěte:

• ukončení studia na základní škole a dosažení minimálního věku 15 let,
• ukončení studia na střední či vysoké škole, a tím pádem ukončení soustavné přípravy na budoucí povolání,
• nástup do zaměstnání,
• zahájení podnikatelské činnosti,
• nástup na Úřad práce po dosažení zletilosti,
• uzavření manželství, kdy vyživovací povinnost tímto aktem přechází na manželku/manžela.

Nejtypičtější situací, kdy dochází k zániku vyživovací povinnosti, je ukončení studia a nástup potomka do zaměstnání, přičemž dosahuje již vlastního příjmu a je tím pádem schopen se živit sám. 

Minimální věková hranice je v těchto situacích stanovena na 15 let, kdy je již dítě schopno uzavřít s jistým omezením pracovní smlouvu a nastoupit do zaměstnání. Není však vyloučeno, že se vyživovací povinnost rodičů k dítěti nemůže už obnovit. 

Zcela běžně se stává, že dítě nějaký čas po absolvování střední školy chodí do zaměstnání a na vysokou školu se přihlásí nebo dostane až následující rok. Rodičům po dobu zaměstnání dítěte vyživovací povinnost zanikne, ale následně opět vznikne, jelikož dítě pokračuje v řádném studiu a připravuje se tak na své budoucí povolání.

Je třeba upozornit na to, že dosažení osmnáctého roku dítěte nemá samo o sobě vliv na povinnost hradit výživné, avšak k jisté změně zde dochází. V případech, kdy jeden z rodičů platí výživné tomu druhému, dosažením zletilosti dítěte přechází povinnost hradit výživné k rukám zletilého potomka, a tedy už ne k rukám druhého rodiče. 

Rodič, který s potomkem sdílí společnou domácnost, má rovněž povinnost jej zaopatřit. V tomto případě se nejčastěji setkáváme s formou, jakou je přímé zajištění střechy nad hlavou, stravy a dalších životních potřeb. Zletilé dítě pak samozřejmě může vyjádřit své přání, aby výživné pro něj bylo i nadále hrazeno na účet druhého rodiče, se kterým žije ve společné domácnosti.

Za zmínku stojí i skutečnost, že výživné na dítě starší 18 let musí být rodičem hrazeno, i pokud už dítě nemá status studenta, postačí pokud je stále splněna podmínka, že dítě není schopno se živit samo.

Je pravdou, že oslavou 26. narozenin ztrácí rodiče potomka studujícího bakalářský či magisterský program nárok na daňové zvýhodnění na dítě. Student si taktéž musí od následujícího měsíce po jeho 26. narozeninách začít sám hradit zdravotní pojištění, neboť stát ho za něj přestává hradit.

Pokud však potomek při dosažení výše uvedeného věku studuje dále, typicky se například jedná o doktorandský program, nárok na daňové zvýhodnění mají jeho rodiče až do jeho 28 let. Od roku 2018 se totiž rozšířil okruh osob, za které hradí zdravotní pojištění stát o takzvané doktorandy. Současně však takovýto student nesmí být osobou samostatně výdělečně činnou, anebo mít nadlimitní příjem z dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti.

Ani věkovou hranicí 26 let tedy vyživovací povinnost rodičů vůči studujícím potomkům nekončí! Pokud však dítě ještě ve svých 30 letech studuje druhou vysokou školu, je vhodné si položit otázku, zda se už skutečně nedokáže uživit samo.

Existují i situace, kdy vyživovací povinnost rodiče k dítěti nezanikne nikdy. Typicky se jedná o handicapované, nesvéprávné nebo jinak nemocné potomky. Neboť stále platí, že pokud dítě není schopno se samo živit, nezaniká vyživovací povinnost rodičů dosažením zletilosti ani jiné věkové hranice. 

V situacích, kdy schopnost samostatného zajištění potřeb nenastane u dítěte ani v dospělosti, a to z důvodu invalidity či postižení, musí rodiče svého potomka zaopatřit finančními prostředky doživotně. V těchto situacích je dítěti většinou přiznán i invalidní důvod, avšak na situaci to nic nemění. Vyživovací povinnost trvá ve všech případech, a to i tehdy, když potomek čerpá finanční prostředky státní podpory či pobírá invalidní důchod.

Shrneme-li výše uvedené, tak je možno konstatovat, že trvání a zánik vyživovací povinnosti rodičů k dítěti nelze obecně paušalizovat, a to především z toho důvodu, že okolnosti každého jednotlivého případu jsou různé. 

V případě, že nedojde mezi stranami ke shodě, že vyživovací povinnost zanikla, bude na soudním orgánu, aby veškeré okolnosti v tom či onom konkrétním případě sám posoudil a rozhodl, zda je na místě, aby byla předmětná vyživovací povinnost zrušena, či nikoliv.