PRÁVNÍ SERVIS | Jedním z problémů, se kterým se podnikatelé musí vypořádat při své podnikatelské činnosti, je insolvence či hrozící insolvence jejich obchodních partnerů. S tím souvisí i riziko toho, že jedná-li někdo se svým obchodním partnerem, který má finanční problémy, může být jejich smlouva v budoucnu shledána neúčinnou (a to buď protože se jedná o jednání bez přiměřeného protiplnění, jednání úmyslně zkracující nebo jednání zvýhodňující), a to se všemi negativními důsledky z toho vyplývajícími, včetně rizika vracení plnění či nemožnosti uspokojit se ze zřízeného zajištění.
Jak jsme nastínili v úvodu, insolvenční zákon upravuje mj. i neúčinnost tzv. zvýhodňujících právních jednání, kterými se rozumí taková jednání, v jejichž důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkurzu. Insolvenční zákon blíže vymezuje znaky takového jednání, jakož i negativní vymezení – tedy to, co zvýhodňujícím jednáním není. Právě o jedné z těchto výjimek „zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu“ a aktuální judikatuře Nejvyššího soudu pojednává tento článek.
Aby právní jednání mohlo být považováno za zvýhodňující, musí ho učinit dlužník (zákon tedy primárně nemíří na právní jednání třetích osob, a to ani když se v jejich důsledku některému z věřitelů dostane vyššího uspokojení), a to v době, kdy byl v (materiálním) úpadku, nebo pokud takové jednání k jeho úpadku vedlo. Jako příklady zvýhodňujících právních jednání přímo insolvenční zákon uvádí jednání, kterými dlužník splnil dluh dříve, než se stal splatným; kterými dlužník dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch; kterými dlužník prominul svému dlužníkovi splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva a jednání, kterými dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné.
Jak jsme nastínili již v úvodu, insolvenční zákon zároveň vypočítává, co se za zvýhodňující právní jednání nepovažuje. Jedná se typicky o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch anebo o námi zde pojednávaném zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu. Pro úplnost doplňujeme, že tyto jednotlivé výjimky není možné vzájemně kombinovat a pro posouzení toho, zda zástavní smlouvy jsou zvýhodňujícími právními jednáními, je nevýznamné, zda byly uzavřeny za podmínek obvyklých v obchodním styku; podstatné je to, zda za zřízení zajištění závazku dlužník současně obdržel přiměřenou protihodnotu nebo nikoliv.
Dlužník tím, že zřizuje zajištění ve prospěch jednoho z věřitelů, vyčleňuje v rámci svého majetku věc či jinou hodnotu, která bude v budoucnu sloužit přednostně k uspokojení tohoto konkrétního věřitele. Zákonný požadavek na poskytnutí přiměřené protihodnoty, ze které se budou moci uspokojovat i jiní věřitelé, je tak logický. Dá se říci, že typickou učebnicovou přiměřenou protihodnotou může být poskytnutí (dalších) peněžních prostředků na provoz dlužníka či konkrétní věc, která je pro dlužníka a jeho provoz zásadní (např. stroj apod.).
Pohled Nejvyššího soudu
Nejvyšší soud je dlouhodobě relativně přísný při výkladu toho, co je „přiměřenou protihodnotou“. Za takovou protihodnotu Nejvyšší soud nepovažuje například prolongaci splátek pohledávky, nevyužití práv věřitele sjednaných v (například úvěrové) smlouvě ani případné prominutí sankcí spojených s porušením povinnosti dlužníka.
Někteří věřitelé, typicky bankovní domy, tak v důsledku tohoto výkladu stojí často před obtížným rozhodnutím, zda přistoupit krokům, u kterých lze předpokládat, že je jejich dlužník už tzv. neustojí a podá na sebe insolvenční návrh. Jako příklad lze uvést situaci, kdy dlužník nesplácí splátky úvěru nebo neplní jiné své povinnosti z úvěrové smlouvy a banka přemýšlí, zda zesplatní celou úvěrovou angažovanost, případně se svým dlužníkem vyjednává o novém splátkovém kalendáři. Je zcela pochopitelné a podle našeho názoru i legitimní, pokud banka v takové situaci požaduje ze strany dlužníka další zajištění.
Pokud má však dlužník finanční problémy vůči více věřitelům (resp. pokud je v úpadku), hrozí bance riziko, že bude takovéto zajištění v budoucnu shledáno jako neúčinné, a banka proto musí pečlivě zvažovat výhody a nevýhody všech variant dalšího postupu a někdy s řádnou péčí zvolit z opatrnosti variantu ukončení financování dlužníka. Podle našeho názoru přitom například zmíněné prodloužení splatnosti úvěru může leckterého dlužníka zachránit (a tím zvýšit prospěch všech jeho věřitelů), a je pro nás proto obtížné přijmout závěr, že se v takovém případě nejedná o přiměřenou protihodnotu.
Za přiměřenou hodnotu soudní rozhodovací praxe nepovažuje ani umožnění dalšího provozu společnosti. V tomto ohledu je zajímavé a pro praxi velmi důležité rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 55/2021 z první poloviny tohoto roku, kde v případu insolvenčního dlužníka Sklárna Nižbor Nejvyšší soud jako přiměřenou protihodnotu za zřízení zajištění aproboval nepřerušení dodávek plynu dlužníkovi.
Věřitel Sklárny Nižbor byl oprávněn přerušit dodávku plynu, což by vzhledem k okolnostem bylo smlouvou i zákonem dovolené jednání. Avšak dlužníkovi by hrozila závažná újma na jeho majetku, zejména zničení sklářské pece (ve které by jinak zatuhl materiál). Ačkoliv tedy dlužník uzavřel se svým dodavatelem plynu zástavní smlouvy v době, kdy byl ve stavu úpadku, tyto smlouvy nebyly vyhodnoceny jako neúčinné.
Nejvyšší soud si při interpretaci pojmu „přiměřená protihodnota“ pomáhá svojí judikaturou k podobnému pojmu „přiměřené protiplnění“ (které má dle Nejvyššího soudu být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní) a uzavírá, že „přiměřenou protihodnotou“ se rozumí protihodnota majetkové povahy. Za takovou majetkovou hodnotu Nejvyšší soud považuje nejen rozšíření majetku či zvýšení jeho hodnoty, ale i to, že hodnota dlužníkova majetku se nezmenší – je odvrácena hrozící a dostatečně konkrétní (nikoliv hypotetická škoda) a rozsah, v jakém je škoda odvrácena (o jakou hodnotu se nezmenší majetek dlužníka), musí být přiměřeně ekvivalentní hodnotě zřízení zajištění závazku dlužníka.
V konkrétním případě Sklárny Nižbor bylo soudem vyhodnoceno, že poškození sklářské pece při odstávce plynu reálně hrozilo a že se tedy nejednalo pouze o obecné a neurčité umožnění dalšího provozu dlužníka, popřípadě umožnění restrukturalizace činnosti dlužníka (což dle ustálené judikatury přiměřenou protihodnotu nepředstavovalo), ale poskytnutím dalších dodávek plynu bylo předejito skutečné škodě ve výši zhruba 10 mil Kč.
Zajímavé z odůvodnění citovaného rozhodnutí je i to, že pro posouzení právního jednání jako zvýhodňujícího je nepodstatné, zda dlužník předtím, než učinil odporované právní jednání, porušoval svou povinnost podat insolvenční návrh nebo svou povinnost předcházet škodám nebo jinou svou právní povinnost. Při rozhodování o neúčinnosti je bez právního významu rovněž to, zda dlužník v minulosti jednal vždy s péčí řádného hospodáře a zda nemohl hrozící škodu odvrátit již dříve nebo jinak. Pokud dlužník či členové jeho orgánů porušili některou z uvedených povinností, může to pro ně mít jiné nepříznivé právní následky, nikoliv však shledání dotčených smluv jako zvýhodňujících a vyslovení jejich neúčinnosti.
Citované rozhodnutí hodnotíme kladně a jsme rádi, že věřitelům i dlužníkům poskytuje další vodítko při posuzování toho, zda určité právní jednání je z pohledu jeho možné neúčinnosti rizikové nebo nikoliv. Avšak je nutné mít na paměti, že to, zda je obdržená protihodnota „přiměřenou“, nelze uzavřít paušálně, ale vždy musí v každém jednotlivém případě být zhodnoceny všechny právní okolnosti konkrétního případu.
DUNOVSKÁ & PARTNERS
Autory článku jsou Aleš Hradil a David Urbanec z advokátní kanceláře DUNOVSKÁ & PARTNERS, která je partnerem rubriky Právní servis na INFO.CZ a garantem oblastí Bankovnictví & Finance a Restrukturalizace & Insolvence.
