Profesor Milan Nakonečný: Provozovat magii je o život, hledejte soulad s lidmi a se světem

Autor knih o psychologii osobnosti, ověnčený vědeckými tituly, odhaluje v Lexikonu magie svůj další hluboký zájem, a i když v úvodu píše, že magii považuje především za „zajímavý kulturní jev“, byla to spíše zástěrka, aby nebyl v odborné komunitě považován za šarlatána. Nakonečný byl ale již v té době předsedou obnovené hermetické společnosti Universalia.

Za pár dní dvaadevadesátiletý prof. Milan Nakonečný (* 8. února 1932) působil v minulém režimu jako psycholog v manželské poradně, pedagog a dětský psycholog. Po roce 1990 pomohl založit na FF UK katedru andragogiky, později, až do svých devadesáti let, působil na Teologické fakultě Jihočeské univerzity.

V poslední době je známý také jako hlasitý odpůrce současného stavu demokracie a západní kultury.

Rozhovor o magii a politice jsme vedli v profesorově vile v jihočeském Táboře. Odrazovým můstkem se nám stal čerstvý film Arvéd vyprávějící o jednom pozoruhodném českém okultistovi a kolaborantovi.

Pane profesore, vy jste byl asi prvním člověkem, kdo o okultistovi ve službách dvou totalit Arvédu Smíchovském podrobněji psal. Věnujete se mu ve své práci Novodobý český hermetismus z roku 1995. Viděl jste film Arvéd?

Neviděl.

Co byl podle vás Arvéd Smíchovský zač?

Asi tři roky jsem navštěvoval jeho sestru, ta mi leccos řekla, co nikde nebylo zveřejněno. Smíchovský byl tragicky rozpolcená osobnost. Skoro bych řekl schizoidní. Byl agent italské fašistické tajné služby, jenže zároveň byl záložním důstojníkem rakousko-uherské armády. Němci mu to pak hodili na krk a řekli mu, že se může zachránit tím, že se stane agentem Sicherheistdienstu (zpravodajská služba SS – pozn. aut.).

Smíchovský spoustě lidí pomohl. Říkalo se, že udával na gestapu, ale ve skutečnosti tam udělal jen jedno udání: Jednou k němu přišel do bytu jistý pražský Němec, rodinný přítel. Smíchovskému řekl něco ve smyslu: „Člověče, ty jsi v Sicherheistdienstu, až válku Němci prohrají, ty to odskáčeš, dej si na to bacha.“ Smíchovský to pokládal za provokaci a prásknul ho. Toho Němce zavřeli, ale nakonec se po válce vrátil zpátky do Prahy. Naopak Smíchovský, který třídil udání adresované gestapu, mnohá z těchto udání zničil.

Aby si pak zachránil kůži po válce, spolupracoval Smíchovský se Štěpánem Plačkem, který byl v paralelní výzvědné službě komunistů. On totiž kdysi Plačkovi zachránil život, když ho za okupace jako Žida vyreklamoval pro třídění materiálu Židovského muzea. Plaček zase po válce podržel Smíchovského, který mu navíc prozradil některé ne úplně čisté věci na Beneše.

Smíchovský udal komunistům asi 40 lidí. Když potřebovali někoho odsoudit k trestu smrti, povolali Smíchovského jako svědka. Třeba generála četnictva Otto Bláhu, který se osobně znal s Hitlerem a byl to přesvědčený nacista. Bláha měl čtyřicet svědků, kteří mu dosvědčovali, že jim za války pomohl, ale nebyli připuštěni k soudu.

Smíchovský byl ale tak nebezpečný, že ho ani Plaček nakonec neochránil, a skončil ve vězení. Byl na tom psychicky špatně, hrozně lpěl na životě. Měl obrovské znalosti hermetismu, uměl hebrejsky a několik živých jazyků, Dantovu Božskou komedii citoval italsky zpaměti, byl svým způsobem génius. Byl současně bonviván a zbožný člověk, homosexuál a ženatý. Psal jsem o něm, protože jsem měl vždy zájem o osoby, které se nějak vymykaly normě, o nevšední povahy.

Jak o něm hovořila jeho sestra?

Zastávala se ho, hovořila o něm, že ho postihlo prokletí. On měl v knihovně takovou prokletou figuru, a ta byla opravdu děsná.

To byla nějaká soška?

Ano, byla to více než půlmetrová dřevěná figurka, která měla vztyčenou ruku a za tu visela. Měla příšerně zlý obličej. Když mě Smíchovského sestra pouštěla do zbytku jeho knihovny, musel jsem tam chodit potmě, jen s baterkou, protože se bála, že se lidi budou divit, proč se tam svítí. Ta místnost byla totiž oddělená od jejího bytu. Plná knih, byl zázrak, že jí ten pokoj komunisti nezabavili.

Když se pak stěhovala jinam, řekla stěhovákům, že si mají vzít i tu figurku, ale oni ji tam jako jedinou věc nechali. Báli se jí dotknout. Pak v tom bytě udělali Výzkumný ústav kultury a jeden zaměstnanec si tu figurku vzal. Když si ji nesl domů, spadlo na něj okno a těžce ho to zranilo.

Vlastně takové figurky existovaly dvě. Ta druhá patřila generálu Gajdovi, který ji dostal od sibiřských šamanů, a byla celá ze slámy. Gajda ji věnoval svému právnímu zástupci, bohatému pražskému advokátovi, který ji měl v kanceláři v pokoji, kde bydlely dvě mladé pracovnice advokátní kanceláře.

Jedné noci došlo v tomto pokoji k neuvěřitelným projevům spojeným s tou figurkou – zvuky, světelné záblesky, přízraky. Zavolaly Smíchovského, o kterém věděly, že se v tomto vyzná, a ten si ji odvezl tramvají domů. Jenže cestou, na křižovatce mezi kavárnou Slavia a Národním divadlem, vypadl z tramvaje a zranil se.

Někteří okultisté nedopadli zrovna dobře nebo se z nich stali lidé velmi pochybné pověsti, jako třeba Aleister Crowley, který zemřel v nemoci a bídě. Jako by jimi prostoupila temnota. Je to tak, že si černá magie přitáhne určité typy osobností? Nebo se může dít to, že se člověk vydá v magii určitým směrem, který ho může vnitřně zničit?

Motivace pro magii může být různá. Zájem o magii může být ryze romantický, motivovaný kouzlem tajemna, může být i čistě akademický. Někteří akademici se mylně domnívají, že magie je vlastně totéž co čarodějnictví, což je omyl. Religionista Lexa ten rozdíl popsal, když rozlišil staroegyptskou magii jako chrámovou vědu od pouhého lidového čarodějnictví.

Motivem může být i ziskuchtivost. V Německu i jinde fungují dnes profesionální „mágové“, kteří se skupinou bohatých podnikatelů pěstují „černé mše“ sloužící pro povyražení nudících se podnikatelů s dobře placenými „kněžkami“ černé sexuální magie. Příkladem takových kroužků s placenými „mágy a kněžkami“ je jeden řád, který začal ve vesničce a nyní ho tvoří výstavní chrám a hotel pro zahraniční hosty.

Jak se na váš zájem o magii dívali na teologické fakultě, kde jste donedávna vyučoval?

Na teologické fakultě jsem pomohl na svět doktorandské práci, která kritizovala renesanční pojetí magie jako tzv. „maleficium“ (konání zla ve spojení čarodějů a čarodějnic s ďáblem). Ve skutečnosti je křesťanství v období renesance plné magie, tj. v podstatě nadpřirozených činností. Vezměte si uctívání ostatků svatých, škapulíře, různé náboženské úkony, jako jsou křty nebo zaopatřování umírajících. Jiné úkony jsou aktivity magické vrcholící ve mši svaté.

No a vrcholem je přece exorcismus, tj. vyhánění ďábla z posedlých osob pomocí rituálu, který schválil Vatikán. Papež Jan Pavel II. i současný papež František exorcismy prováděli; papež Jan Pavel II. prohlásil zlo, ďábla, za „fyzický jev“ a v katolické církvi působí na 70 tisíc exorcistů.

Ten doktorand tedy ukázal, že vedle magie černé existuje i magie bílá a obhájil svou práci vynikajícím způsobem. Přitom napoprvé mu to téma odmítli, že prý pašuje magii na půdu katolické teologie (nakonec tato práce vyšla dokonce knižně – pozn. aut.).

Vím o kurzech, kde se lidé učí ochraně proti entitám zvaným egregory. Laicky mi to připadalo jako nějaké zaříkávání. Nevypadá vlastně současná magie právě takto?

Egregory jsou shluky astrálu, tedy zvláštní látka, která se dnes někdy označuje jako éter a tvoří vlastně materii, z níž je vše ve vesmíru složeno. Egregory v tomto smyslu reprezentují vedle individuálních shluků také shluky kolektivní, jako jsou různé skupiny náboženské, politické atd. Pro mnohé „podnikatele s magií“ to může být zdroj kšeftů a jak vím, založený nezřídka na primitivních podvodech a pověrách.

Jste v kontaktu s lidmi, kteří provozují praktickou magii?

Znal jsem a znám ještě několik lidí i skupin, kteří se magií zabývali a zabývají z různých důvodů, např. výzkumných, snaží se navázat kontakt s „duchy zemřelých“. Nejde o spiritismus, ale o nekromantii na takových místech, kde se dá předpokládat, že se astrální shluky vyskytují, jako jsou hřbitovy, věznice, zrušené staré nemocnice apod. 

Zejména zajímaví jsou tzv. poltergeisti neboli hluční duchové, či strašidelná místa, kde se vyskytují různé úkazy, fyzikálně a chemicky nevysvětlitelné – záblesky, zvuky, kroky, hlasy a tak dále. Je dobré dát si před tím pozor.

Občas se na mě někdo obrátí s prosbou o radu, naposledy před dvěma lety. Zazvonila u mě jakási žena a chtěla se mnou nutně mluvit. Byla to vysokoškolačka, která pracovala v Německu jako sekretářka mezinárodní společnosti. Někdo jí nakukal, že je ve spárech nějakých démonů. Vytáhli z ní dva miliony, jak si ji „odborníci“ podávali z ruky do ruky. Nakonec z Německa utekla a dělá tady uklízečku. 

Chtěla ode mne pomoc. Já jí vysvětlil, že nepotřebuje žádnou magickou ochranu, že se stala obětí podvodu. Nabídl jsem jí, že jí to postupně vysvětlím, když svůj případ ohlásí na policii. Ona mi nakonec napsala, že se bojí a na policii nepůjde.

Tihle samozvaní mágové obyčejně na nikoho nedokážou poslat nějaké zlé síly. Samozřejmě existuje fenomén prokletí a černá magie v nejhorším slova smyslu, ale to ovládá jen nepatrná hrstka lidí. Napadá mě třeba významný zakladatel NASA Jack Parsons, který nakonec zahynul po výbuchu v domě, kde provozoval velice zvláštní okultní praktiky.

Zajímal jste se také o táborského okultistu Rafaela Maria Bouška, gymnaziálního profesora, který musel být velmi výstřední osobou. Co o něm můžete říci?

Profesor Boušek byl excentrik, na kterého studenti často vzpomínali. Vyučoval biologii na gymnáziu v Táboře, byl to herpetolog, který při studijních vycházkách demonstroval uštknutí zmijí tak, že chytil zmiji, přiložil si ji k lokti a nechal se jí sám uštknout. Na vlastní svatbě měl na sobě zvláštní roucho a náramek s trny, který mu rozdíral zápěstí do krve. Ze studentů organizoval delegaci, která měla vítat španělskou princeznu při jejím příjezdu do Čech. 

Vídával jsem ho skoro denně u oběda v závodní jídelně a později jsem ho sám navštívil v domově důchodců, kde žil v hrozných podmínkách a kde mi vyprávěl o svých zkušenostech s magií. Byl žákem českého okultisty Otakara Grieseho. Měl velkou okultní knihovnu, kterou dal do antikvariátu. Odtud ji vykoupil nějaký rigorózní katolík a topil s ní v kamnech na zahrádce. Několik knih mu zbylo v truhlíku a ty mi věnoval.

Znal jsem víc takových, kteří prováděli magické evokace a vyvolávali jiné entity. Jeden z toho byl tak zděšený, co na něj vylezlo, že se z něj stal zapřisáhlý marxista. Protože kdyby se nepřesvědčil, že platí marxismus-leninismus, tak by s tím nemohl žít.

Jaký mají takové rituály na lidi dopad?

Rituály jsou závazná zaříkání užívaná celá století. Jedná se o předepsané slovní formule spojené s ceremoniály s předem magicky posvěcenými předměty a úkony. Příručky k takovým rituálům se nazývají grimoáry, zejména středověký tzv. rituál papeže Honoria (což je falešný název kryjící černomagický rituál obsahující skutečně děsná zaříkání i hrozné úkony jako krvavé oběti). 

Rituál působí, protože je silně emociogenní. Působí na vás magický kruh, roucho, světla, vykuřovadlo, evokace a tak dále. Ceremoniální staroegyptská magie, jak napsal Eliphas Lévi, již nefunguje, protože ji nikdo neužívá. Pravá magie by vyžadovala gurua, a toho těžko najdete. Když se někdo za gurua prohlašuje, obvykle to není ten pravý. Stýkat se s astrálem je obecně nebezpečné, může se z něj něco vynořit, čeho se budete těžko zbavovat.

Co se vám může stát?

Uvádí se, že praktikování magie může vést k těžkým duševním chorobám, zejména schizofrenii, neboť vede ke splývání reality a světa přízraků. Bavorský chemik L. Staudenmaier zkoumal před sto lety experimentálně klasické rituály praktické magie a jednou při procházce v lese začal spatřovat různé šklebící se přízraky záhadných bytostí. Od té doby se mu tento svět obvykle neviditelných přízraků mísil se světem viditelných věcí a jevů. Existuje o tom zajímavá odborná literatura.

Z vaší práce Novodobý český hermetismus jsem se dozvěděl, že jste již jako student obcházel poslední přežívající pamětníky českého hermetismu. Co vás k tomu vedlo?

Již jako studenta mě zajímala psychologie, a to zejména lidí nějak mimořádně založených, např. zajímajících se o okultismus, fašismus a podobně. Napsal jsem také dvě monografie o českých fašistech a o nacistické skupině Vlajka, kteří byli organizování za období první republiky a za protektorátu jako fašisté a nacisté. Vycházím z toho, že český fašismus byl v podstatě obranný nacionalismus. Třetina občanů republiky byli cizinci, a to cizinci, kteří hlásali těžký šovinismus.

No a nejvíce mě zajímali okultisté a lidé pěstující esoterismus, lidé jdoucí za hranice konvenčních forem komunikace, jako jsou někteří básníci nebo výtvarní umělci. Tito lidé chtějí něco komunikovat, ale umění nemá ani slovník, ani gramatiku, ani syntax, a tak místo pojmů pracuje se symboly a nikoli s pojmy jako věda nebo obvyklá každodenní řeč mluvená nebo psaná. 

Hermeneutika byla původně věda vykládající biblické pasáže, které mají podle kabaly tělo, duši a ducha – tzn. že za tím, co navenek říkají, mají něco v sobě skrytého, něco vnitřního, esoterního.

V mládí jsem se také se spolužákem věnoval spiritismu. Dostali jsme se i do spiritistických kruhů, ale to bylo něco příšerného, taková zprzněná lidová metafyzika. Měli jsme z toho nakonec spíš srandu.

Naštěstí jsem ve svých hledáních narazil na skutečného mistra z Českých Budějovic, ale bohužel jsem za ním jezdil jenom rok, pak zemřel. Odhalil jsem ovšem ten správný pramen, dostal jsem se ke společnosti Universalia, dostal jsem se na cestu, která mne vedla dál a připoutala mne k esoternímu pojetí hermetismu.

Co to znamená esoterní pojetí hermetismu?

Esoterismus (z řeckého slova eso, tedy vnitřní, skrytý) odkazuje na skutečnost, která stojí za vědeckým pojetím světa. To je totiž vlastně pouhým psychologickým modelem a jako takové nemůže vyloučit, že – obrazně řečeno – za světem, který vidíme, neexistuje svět neviditelný. Je to realita za každodenní a vědeckou empirií – to, co překračuje její hranice, neboli transcendentno.

Významný německý filozof, fenomenolog Heinrich Rombach zavedl proti pojmu hermeneutika pojem hermetika. To je metoda, která se snaží postihnout obsah toho, co je za hranicemi vědecké empirie. V polemice s Hansem-Georgem Gadamerem pěstujícím vědeckou hermeneutiku se mu to podle mne podařilo.

Ve spise Přicházející Bůh (česky 2022) vykládá, co hermetismem rozumí. Je to doktrína a praxe staroegyptského boha Totha, kterého staří Řekové nazývali Hermes Trismegistos a staří Římané Merkurius. Ve starém Egyptě to byl bůh moudrosti a posel bohů, ve starém předhomérském Řecku to byl bůh pastýřů a později Psychopompos – průvodce duší do záhrobí.

Slovo hermetismus je tedy odvozeno od jména Hermes Trismegistos a jde o systém výroků náboženských a metafyzických, který je studován akademicky a jeho pramenem je tzv. Corpus Hermeticum, soubor spisů přisuzovaných Hermu Trismegistovi. V období renesance byl přeložen z řečtiny do latiny a stal se předmětem velkého zájmu teologů a filosofů té doby. Brzy byl rozšířen do světových jazyků a byl spojován s hebrejskou kabalou (Pico della Mirandola) a později s rosenkruciánstvím.

Hlavním zdrojem esoterního, tj. v podstatě metafyzického hermetismu je Smaragdová deska, jejímž autorem je také Hermes Trismegistos. Tvoří ji dvanáct precizních tezí o tom, co je hermetismus, ale do souboru spisů Corpus Hermeticum kupodivu pojata nebyla. Vědecké pojetí hermetismu ku své škodě Smaragdovou desku nezahrnuje.

O hermetismu jeho zastánci tvrdí, že byl dědicem technicky i duchovně vyspělé kultury, vyspělejší než kultura naše, jež se nazývala Atlantis. Prvním egyptským faraonem byl údajně Atlanťan Hermes Trismegistos. Největší mystériem i technologickým zázrakem prastarého Egypta jsou pyramidy, které byly nalezeny také v jižní a střední Americe, v moři u Japonska, na poloostrově Kola a nedávno se kopalo na jednom vrchu v Bosně a pod jeho povrchem byly zjištěny kamenné kvádry sestavené do pyramidy.

Všechny pyramidy mají stejné rozměry, vchod obrácený k severu a je zřejmé, že to nejsou hrobky faraonů, jako na západě nejsou katedrály hrobkami králů, ale střediska náboženského kultu. Pyramidy zřejmě slouží k zachycování a využívání kosmické energie, o níž jsem se už zmínil.

Teorie Atlantidy mi zní trochu dänikenovsky. Proč jste přesvědčen, že existovala, včetně vyspělé kultury?

Existence technologicky a duchovně velmi vyspělé, ne-li dokonce vyspělejší kultury, než je ta naše, není zpochybňována celou řadou badatelů srovnávajících kultury. Tato kultura zanechala více hmotných znaků a byla nazývána více jmény.

Například kultura Mu lokalizovaná někde mezi Madagaskarem a Indií, nebo mykénská kultura ve Středozemním moři. Atlantida je nejvýraznější reprezentant zaniklých, vysoce vyspělých kultur. Zmiňuje se o ní již řecký filozof Platón, který se údajně o její existenci dozvěděl, když pobýval v Egyptě.

Když mluvíme o touze po návratu do rajského stavu – není to v podstatě psychologický archetyp touhy návratu do mateřského lůna? Není to spíše intrapersonální záležitost než civilizační? A není tedy Atlantida a Zlatý věk vlastně stav před naším narozením?

Ano, máte pravdu, jsou to archaické – nebo jak říkal Jung – archetypické tendence, metaforicky vyjádřená touha být v souladu sám se sebou, s jinými lidmi, s přírodou, se světem...

Jak se váš život změnil tím, že jste se zajímal o hermetismus?

Já neměl lehký život. Zkráceně řečeno – komunisté mě vyhodili z gymnázia, pracoval jsem v továrně, přihlásil jsem se dobrovolně na vojnu a díky uniformě četaře aspiranta jsem byl přijat na vysokou školu, ale pak mě z ní zase v období čistek tzv. normalizace vyhodili, protože prý potřebovali nahradit komunisty novými komunisty – a já hrdě říkám, že jsem v komunistické straně nikdy nebyl. 

Zklamal mě i polistopadový vývoj, kdy došlo k převzetí moci a nastavení primitivního kapitalismu s gigantickou korupcí a pseudodemokracií.

Hermetismus mi přinesl názor, že v životě nejsou rozhodující profesionální politici, ale životní partnerství, s dětmi a vnoučaty. Hermetismus je panteismus, takže nevěřím v přetrvání jakési posmrtné vědomé individuality a nebojím se smrti. Naopak řada mých kolegů postižených nepřízní doby i lidí skončila na psychiatrii nebo v alkoholismu.

Cílem hermetismu je reintegrace lidské bytosti, což znamená najít relativní jednotu vnitřní. Být prost vážných vnitřních konfliktů, žít v souladu s přírodou a v souladu s lidmi, které máme rádi. Zkrátka to, co metaforicky vyjadřuje biblická představa o rajském životě.

Tuto představu je ovšem třeba brát s rezervou, protože rozpory jsou také zdrojem motivací a tzv. seberealizace. Skutečnost, hlavně politická, mě ale pořádně štve i přes tyto snahy. Takže jsem se k naprosté vyrovnanosti nedopracoval, jak vidíte. Vyhledávám drobné radosti, jako je třeba dětské žvatlání, malování či určitá hudba.

Jak jste už říkal, zabýval jste se také fašismem. Nefascinuje vás tak trochu tato ideologie, alespoň v některých aspektech?

Fašismus je druh diktatury, je agresivní a expanzivní, a tak to rozhodně není dobré řešení politicko-hospodářské situace. Pokud v něj někdo kdysi věřil, tak se mýlil.

Ve veřejných vystoupeních se stavíte jako kritik demokracie a liberalismu. Proč?

U nás – a nejen u nás – se opravdu pěstuje demokracie jako demokracie papírová, teatrální. Celá řada současných významných sociologů, filozofů a politologů to spatřuje stejně. Totéž platí o liberalismu. Za zvláště zhoubný pokládám liberalismus ekonomický, onu „skrytou ruku trhu“ vylučující dozor státu a předstírající, že je to teorie vědecká, ačkoli dnes a denně slyšíme polemiku mezi ekonomy, co vede k inflaci, k ekonomickým krizím.

Samozřejmě, že liberalismus má své hranice, neexistuje absolutní svoboda, nýbrž svoboda ohraničená oprávněnými zájmy druhého člověka.

Kritizujete i Západ…

Západ se velmi často projevil a projevuje jako zdánlivě „korektní“, čímž zakrývá zbabělost a nedostatek smyslu pro absolutní hodnoty, jako jsou skutečná svoboda, spravedlnost... Takže např. „suezská válka“ byla vedena proto, že Suezský průplav, ač stojí v Egyptě, byl majetkem anglických a francouzských kapitalistů, kteří si přisvojovali veškerý zisk. Když Gamál Násir průplav znárodnil, Angličané a Francouzi o něj začali válčit. Totéž platilo pro naftu. A kdyby Západ nebyl vypočítavý a zbabělý při okupaci Porýní nacisty a kdyby válečně zasáhl, ke druhé světové válce nemuselo dojít. 

Kdyby nás napadlo Putinovo Rusko, můžeme se spolehnout, že nám přijde NATO opravdu na pomoc? Západní demokracie se ocitla v těžké krizi. Nejvíc mi vadí Evropská unie, která se vrací k novodobému kvazisocialismu a pěstuje sebevražednou islamizaci Evropy. 

Evropou se „potuluje“ na 400 tisíc islamistů, kteří po nedávných zkušenostech se záludným napadnutím Izraele představují pro Západ velké nebezpečí. Za skrývanou hegemonii německého a francouzského kapitalismu draze platíme ztrátou konkurenceschopnosti a zjevnou diktaturou Bruselu, kterou iniciuje tzv. kulatý stůl evropských průmyslníků.

V Evropské komisi máme přece i svoje vlastní lidi.

Ano, v Evropské komisi máme i svoje dobře placené lidi a je známo, že kapři si svůj rybník nevypustí. Národní zájmy ČR jsou ohrožovány hospodářsky, kulturně i jinak. Národovectví, nacionalismus je podle našich lidí v Bruselu zločin. Asi 70 % zákonů přijímaných českým parlamentem je diktováno z Bruselu.

Ve spoustě věcí to je pro nás jen dobře.

No, když myslíte…

Máte v oblibě Julia Evolu, kterého také vydává vydavatelství Sol Noctis, s nímž spolupracujete. Byl hermetikem, ale jeho světonázor měl také vliv na italský fašismus. Evola tvrdil, že by individualismus a zmatenost mělo nahradit spojení sil a disciplína. Je pro vás vzorem uvažování, jak by se měla společnost vyvíjet?

Ano, Evola byl skutečně fašista, ale byl za to po válce souzen a zcela osvobozen, protože měl výhrady proti Mussolinimu a proti nacistickému biologickému rasismu. Za války měl vykonat přednáškovou cestu po Německu, ale byl z ní odvolán a konec války strávil ve Vídni. Po válce měly Evolovy názory vliv jak na levicové, tak i na pravicové smýšlení, protože kritizoval jak nacismus, tak bolševismus. Pokud se týká jeho zdůrazňování tradice, je fakt, že již v 19. století mravní život na západě a takzvané občanské ctnosti upadaly.

Evola byl především strážcem věčných hodnot. Říkal, že Svatá říše římská národa německého byla posledním obdobím, kdy platila čest. Já o něm napsal brožuru, kterou ale někdo vydal bez mého vědomí. Možná to, na co Evola odkazuje, byl jen mýtus, ale byl to krásný mýtus. K tradici bychom se měli vrátit, i kdyby byla jen mýtická. Ke statečnosti, cti, rytířskosti… prostě k platónským ctnostem.

Jaká je podle vás alternativa? Podle čeho tedy žít?

Proč vůbec žijeme, co je podstatou života, to nevíme! Smysl individuálního života vychází z jeho minulosti, z toho, jak spokojen či nespokojen je s dosavadním životem, a to je složitá otázka psychologická. Obecnou odpověď nepochybně musíme hledat jako lidé v sociálních vztazích, v rodině nebo nějaké jiné formě spokojeného soužití. Vynikající francouzský matematik a filosof Blaise Pascal napsal, že „účelem života není najít štěstí, ale hledat ho“ a že „srdce má své důvody, které rozum nezná“.

Pocit štěstí je pouhý záblesk, nikoli trvalý stav, jímž je spokojenost se sebou, se svým životem, se svým partnerem. A ten druhý výrok znamená, že o tom, jak budeme žít, spolurozhodují naše city. 

Život má být rozumný, což znamená, že naše city mají být sladěny s naší osobní racionalitou, což není vždy snadné. Máme například v partnerství poslechnout hlas svého srdce a jít za jinou? To je příklad těžkého rozhodování, jak v životě sladit city a rozum.