Postrach společnosti i celebrity svého druhu: Devadesát let od zastřelení Bonnie Parkerové a Clydea Barrowa

Pojďme si proto u příležitosti tohoto výročí jejich životní příběh včetně tragického finále a také dnes již legendární film režiséra Arthura Penna „Bonnie a Clyde“ z roku 1967 s Warrenem Beattym a Faye Dunawayovou v hlavních rolích alespoň ve stručnosti připomenout.

Třicátá léta 20. století, zejména jejich první polovina, byla ve Spojených státech amerických v mnoha ohledech divoká doba. V roce 1929 s velikým rámusem skončila éra „zlatých“ či „řvoucích“ dvacátých let“, během níž především lidé z velkých měst – včetně části working classes – zbohatli jako nikdy předtím. 

Tento převládající obraz „zázračného desetiletí“ ale není úplně přesný. Jak jsem už kdesi kdysi citoval jednoho z nejlepších českých překladatelů moderní americké a anglické literatury Františka Vrbu, resp. jeho doslov k výboru povídek Francise Scotta Fitzgeralda (1896–1940, jenž je s Roaring Twenties bytostně spojen) s názvem „Diamant velký jako Ritz“ (The Diamond as Big as the Ritz; 1922; česky 1965).

V doslovu se píše: „Jazzový věk vypukl s dravou dychtivostí, ale už od začátku v sobě nesl smrtelný rozpor: hotel Delmonico tančil, zatímco zfanatizovaný dav vytloukal socialistické redakce, do bouchání zátek od šampaňského sebevražedný třeskl výstřel Sterrettův (hlavní hrdina známé povídky „První máj“). Na konci dekády, kdy veliký ples končil, třeskalo sebevražedných výstřelů víc. Umírali i bankéři a burzovní spekulanti, strůjci i oběti pošetilého snu o věčné prosperitě…“ Něco na tom je.

Dekáda řady nových společenských fenoménů, překotné modernizace, emancipace a kultury včetně jazzu, který jí dali své jméno (Jazz Age), dekáda, která je dodnes nezapomenutelná, na podzim 1929 definitivně skončila a den ze dne začalo desetiletí nové, neméně hektické, ve svých důsledcích dokonce brutálnější než to předchozí. 

Prudký pokles cen akcií, následovaný krachem drobných akcionářů a menších firem, následoval propad výkonu americké ekonomiky (v průměru o 45 %, v několika státech unie dokonce o více než 60 %), některá odvětví podnikání na čas takřka přestala existovat, zoufalá situace panovala i v zemědělství.

Nejnebezpečnější byly sociální důsledky krize: mnohamiliónová „armáda nezaměstnaných“, k níž bylo nutno připočíst desítky miliónů lidí (včetně rodinných příslušníků), kteří se od konce roku 1929 až do poloviny třicátých let nemohli spolehnout na pravidelný příjem, ani na slušné bydlení a zázemí pro své rodiny, měla potenciál velké revolty proti systému, proti kapitalismu jako takovému. Život, který v USA nikdy, ani v časech „velké prosperity“, nebyl „procházkou růžovým sadem“, byl rázem ještě tvrdší. Amerika ve všech ohledech zdrsněla a zhrubla. 

Organizovaný zločin, jenž se jako systémový fenomén objevil právě ve dvacátých letech, „za velkou louží“ zdomácněl a stal se jedním z charakteristických rysů tamní společnosti. V tomto ohledu do ní příběh Bonnie a Clydea takřka „dokonale“ zapadal.

Bonnie Elizabeth Parkerová, podle všeho méně nebezpečná a mnohem méně aktivní z proslulé gangsterské dvojice (řada svědků tvrdí, že ji nikdy neviděli „pořádně vystřelit“ a že byla pouhým „doprovodem“ Clydea Barrowa, ale víte, jak to je, když u soudu svědčí darebáci), pocházela z texaské Roweny, kde se roku 1910 narodila jako druhé ze sedmi dětí. 

Když byly holčičce čtyři roky, její otec Charles Robert, který se živil jako zedník, zemřel a matka to s „kupou“ dětí neměla ani trochu snadné. Na střední škole na Bonnie nicméně později vzpomínali jako na chytrou studentku, která směřovala k novinářské kariéře. Sňatek s „velkou láskou“ Royem Thorntonem, za něhož se provdala ještě před šestnáctými narozeninami, byl ale v jejím životě osudovým, nešťastným zlomem.

Manželství se, logicky, nevydařilo – ani jeden z partnerů na ně nebyl zralý; nikdy se nicméně, třebaže spolu nežili, nerozvedli a Bonnie, čistě formálně, zemřela jako „paní Thorntonová“. Royoův osud byl podobný jako osud jeho ženy. Několikrát skončil ve vazbě, mimo jiné pro loupežné přepadení v roce 1933, po němž byl odsouzen na pět let do kriminálu. 

Když se roku 1937 pokusil z huntvilleského státního vězení (Texas State Penitentiary) uprchnout, zastřelili jej policisté, čímž jeho krátký život dospěl tři a půl roku po Bonnie do tragického finále.

Clyde Chestnut „Champion“ Barrow pocházel rovněž z Texasu, kde přišel na svět, podobně jako Bonnie, do chudé rodiny, na jaře 1909. Ani jeho dětství na bezútěšném venkově, ani ve slumu v západním Dallasu nepatřilo mezi šťastné, což mělo na dospívajícího mladíka zásadní dopad. Ve vězení skončil poprvé již v sedmnácti letech za krádež vozu a následně ještě několikrát, kromě krádeží aut též za loupeže v menších obchodech a benzínkách.

Na počátku roku 1930 se Clyde poprvé setkal s Bonnie Parkerovou, jak si navzdory sňatku říkala, jejich vztah měl ale na poprvé krátké trvání – mladý muž byl totiž znovu brzy ve vězení. Po neúspěšném pokusu o útěk a poté, co se stal „v base“ obětí sexuálního násilí, Clyde Barrow svého trýznitele zabil, čímž se „kvalifikoval“ do kategorie těžkých zločinců. Čas relativně méně závažných provinění byl definitivně u konce.

Po zranění, které si Clyde záměrně způsobil ve snaze vyhnout se těžké práci, byl v únoru 1932 propuštěn. Společně s novým „parťákem“ Ralphem Fultsem a Bonnie Parkerovou se vrátili k přepadávání obchodů a benzínových stanic, Bonnie s Fultsem skončila na čas znovu za mřížemi. 

Barrow se v té době proměnil v chladnokrevného zabijáka s podílem na vraždách majitele obchodu v texaském Hillsboro a šerifa v oklahomském Stringtownu, prvního z devíti (pravděpodobně) policistů, které se svými kumpány zabil.

V roce 1933 se Barrowův gang, jak začali být vrazi nazýváni, rozrostl o několik dalších členů včetně jeho bratra Bucka, propuštěného z vězení, a jeho ženy Blanche. Počet zločinů, krádeží, přepadení a dalšího násilí včetně vražd stále rostl, až gang získal jistou proslulost, což bylo dáno i větším zájmem médií.

Proto také byli jeho členové označeni jako „veřejní nepřátelé“ (Public Enemies). Termín, pocházející z časů starého Říma a používaný například v Anglii 17. století či v době Velké francouzské revoluce, ve Spojených státech poprvé použil Frank J. Loesch, významný chicagský právník, v souvislosti se zločiny Alphonse „Ala“ Caponeho a později také šéf FBI J. Edgar Hoover.

Rok 1934 byl v zásadě štvanicí na členy gangu, jejich řádění musela být učiněna přítrž za každou cenu. Na organizovaném „honu“ spolupracovaly texaská a federální policie. Důležitou roli při něm sehrál bývalý texaský ranger, kapitán Francis Augustus „Frank“ Hamer (1884–1955), jenž měl v Texasu velký respekt a značnou autoritu a byl znám rovněž mimořádně silným smyslem pro „právo, zákon a pořádek“.

K osudovému střetu došlo již zmíněného 23. května 1934 (byla to středa), kdy byli oba desperáti během intenzivní přestřelky zabiti. Třebaže si přáli „být pochováni bok po boku“, rodina Bonnie Parkerové to nedovolila. Na její pohřeb přišlo téměř dvacet tisíc lidí, kteří v ní většinou viděli „nevinnou oběť“, jež podlehla charismatickému, přitažlivému vrahovi.

V roce 1935 bylo zatčeno dvacet příbuzných Bonnie a Clydea, kteří v trestné činnosti porůznu pokračovali i po jejich smrti, a všichni byli uznáni vinnými; jejich (nejen) následné příběhy by vystačily hned na několik textů a každý z nich by byl – po svém – velmi zajímavý. Snad někdy příště.

Zastřelením, zatčením a uvězněním členů gangu Clydea Barrowa a Bonnie Parkerové ovšem jejich příběh zdaleka neskončil. Kromě toho, že žili, zejména v Texasu, dál jako „legendy svého druhu“, je čas od času připomínali novináři, a hlavně filmaři. 

V roce 1958 natočil William Nuelsen Witney snímek Příběh Bonnie Parkerové (The Bonnie Parker Story) s Dorothy Provineovou (Bonnie) a Jackem Hoganem (Clyde; ve filmu se jmenuje Guy Darrow). Je celý volně ke zhlédnutí na youtube. 

V roce 2019 měl premiéru film Dálniční hlídka (The Highwaymen) režiséra Johna Leeho Hancocka, jenž napsal scénář například k filmu Dokonalý svět (A Perfect World; 1993, který pro změnu režíroval Clint Eastwood) s Kevinem Costnerem v titulní roli texaského rangera, kapitána Franka Hamera.

Nejlepším snímkem na dané téma je ovšem již zmíněný film Arthura Penna s názvem Bonnie a Clyde (Bonnie and Clyde) z roku 1967 s Faye Dunawayovu a Warrenem Beattym. Zatímco většina kritiků přijala film, jenž měl premiéru na montrealském festivalu, velmi chladně a s četnými výhradami (velké množství surových scén, adorace násilí a hrdinů – zločinců), u diváků měl od počátku úspěch.

Dnes patří do „zlatého fondu světové kinematografie“, jeden z nejlepších, jež vznikly v éře tzv. „nového Hollywoodu“ (od druhé poloviny šedesátých do počátku osmdesátých let minulého století), třebaže i jeho fanoušci a obdivovatelé připouštějí, že Arthur Penn příběh mladých gangsterů, který byl ve skutečnosti velmi syrový a krvavý až běda, „romantizoval“ způsobem, jenž může být pro někoho na samé hranici přijatelnosti. Na filmovém kumštu, pro Penna příznačném, to ale nic nemění.

Když už jsem v první části svého dnešního textu psal o tom, že příběh Bonnie Parkerové a Clydea Barrowa dokonale „pasuje“ do amerických krizových, mimořádně složitých třicátých let, rád bych na závěr připomněl alespoň několik filmů, kromě toho Pennova, které velmi zdařile evokují atmosféru tohoto složitého desetiletí. 

V první řadě je to filmový přepis románu Johna Steinbecka Hrozny hněvu (The Grapes of Wrath) z roku 1939, zfilmovaný o rok později (1940) Johnem Fordem, za druhé je to film Elii Kazana Divoká řeka (Wild River; 1960), dále pak drama Koně se také střílejí (They Shoot Horses, Don’t They?; 1969 – zde celý film) Sydneyho Pollacka, Čínská čtvrť (Chinatown; 1974) Romana Polańského, Den Kobylek (The Day of the Locust; 1975) Johna Schlesingera nebo Nedotknutelní (v ČR pod názvem Neúplatní; The Unouchables; 1987) Briana de Palmy. 

Pustíte-li si je, budete o třicátých letech minulého století v USA vědět (skoro) všechno.