KOMENTÁŘ LUĎKA NIEDERMAYERA | Inflace v Evropské unii, měřená harmonizovanou metodologií HICP dosáhla v září 3,6 %. Pět zemí (z toho dvě z eurozóny) měly inflaci nad 5 % a jen tři pod 2 % (což je hodnota odpovídající inflačnímu cíli Evropské centrální banky). Je to stále příznivější hodnota než inflace v USA, která přesáhla hranici 5 %.
Po více než desetiletí trvajícím stavu, kdy centrální bankéři hovořili o inflaci jako o příliš nízké, to je dramatická změna. A tak leckoho napadne, zda nejméně stejnou dobu trvající období velmi nízkých úrokových sazeb (pro ilustraci, základní úroková sazba ČNB se od roku 2009 „nepodívala“ nikdy nad dnešní hodnotu 2,75 % a často začínala nulou) nevyprovokovalo inflaci, jíž se budeme nyní těžko zbavovat.
Odpověď na tuto otázku přinesou až další léta, neb zatímco „průnik“ nízkých úroků do ceny aktiv (nemovitostí, akcií, zlata či kryptoaktiv) je již léta zcela zřejmý, ceny zboží a služeb donedávna nerostly. Předpoklad, že ceny ve vyspělých zemích skoro nikdy neporostou, ale vzal za své.
Jasné je, že viníkem vývoje posledních měsíců není měnová politika. Za dnešním růstem cen totiž stojí hlavně to, že díky masivním intervencím do ekonomiky a (snad) poměrně úspěšnému zvládnutí pandemie (díky vakcínám) nastoupilo velmi rychlé oživení ekonomiky. Poptávka se zvýšila natolik, že na ni nabídka nezvládla reagovat. K tomu se připojily i dříve nevídané „poruchy“ v dodávkách zboží. Počínaje tím, že kontejnerová loď Ever Given zablokovala zásadní dopravní trasu přes Suezský průliv, a konče u zjištění, že asijské firmy nejsou sto dodat automobilkám potřebné čipy. Je více než jasné, že ani dodavatelé a prodejci energií nečekali tak rychlý návrat poptávky, což způsobilo nevídaný růst cen plynu i elektřiny (neb chybějící elektřina se vyrábí z plynu) a velký stres lidem i firmám.
Asi leckoho v těchto měsících napadne, že ekonomika se přes noc změnila. Od stavu, kdy nebyl žádný problém vyrobit a dodat zboží a problémem bylo pro něj najít kupce, do situace zcela opačné. Poptávka po zboží (od herních konzolí, přes auta, po kubíky plynu) není problém, ale váznou dodávky a ceny jsou někdy celkem šokující.
Předpoklad, že to, co se odehrává, není obvyklý inflační obrázek, potvrzuje pohled dovnitř znepokojivých inflačních čísel. Dle dat Eurostatu je zhruba polovina růstu cen způsobena růstem cen energií a další skoro čtvrtina pak zvýšením cen služeb (zřejmě spojené s restartem tohoto sektoru). Je přitom jasné, že vysoké ceny energií „prolínají“ do všech cen.
Vzhledem k tomu, že nejen analýzy trhů, ale zejména termínové kontrakty pro dodávky energií na další roky (a delší období) ukazují na citelný pokles ceny plynu i elektřiny, mělo by se působení cen energií postupně přehoupnout z proinflačního na protiinflační. Zásadní otázka ale je, zda to bude stačit pro návrat inflace k nízkým číslům.
Odpovědi na ni se zjevně liší. Naše centrální banka nyní predikuje růst cen až k 6 % začátkem příštího roku a poté následuje poměrně rychlý pokles inflace ke 2 % (počátkem roku 2023). Ekonomové Na Příkopech mají zato, že k predikovanému poklesu inflace ale musí úrokové sazby jít poměrně rychle nahoru. Proto ČNB zvýšila klíčovou repo sazbu za necelý půlrok dokonce pětinásobně (i když na hodnotu 2,75 %, což je výrazně níže, než je očekávaná inflace).
ECB oproti tomu ve své projekci (staff projection ze září) očekává nejen nižší růst a rychlejší pokles, ale hlavně zatím na své úrokové sazby (blízké nule) nesáhla. ECB totiž zjevně věří, že inflační vlna odezní a zpřísnění měnové politiky v reakci na nákladové faktory (energie) a faktory spíše přechodné (určitý chaos provázející oživení po pandemii) „nebude fungovat“. Doufejme, že v jejím uvažování nehraje roli nebezpečná úvaha, že zvyšovat úroky není vhodné kvůli rostoucím dluhům států (takzvaná fiskální dominance), což by byla logika jdoucí zásadně proti úkolu centrálních bank a důvodům pro jejich silnou nezávislost.
V případě ČNB zahrnují důvody pro opačný postup zřejmě snahu preventivně působit proti tomu, aby se od „neobvyklé“ inflace nakazila celá ekonomika. A též si nezahrávat s rizikem, které by pro kurz koruny mohlo způsobit, kdyby se naše inflace (a proto i úroky) dlouhodobě od stavu těchto veličin v eurozóně příliš lišily. Rizikem ale je i to, že kurz koruny mohou vysoké úroky příliš „podpořit“. Silná koruna by sice rychle inflaci snížila (přes pokles cen dovozů), ale též by do ekonomiky přinesla velký tlak na exportéry, jejichž konkurenceschopnost nyní mimo jiné snižuje i rychlý růst mezd. Tato cesta ke snížení inflace sice funguje, ale cena není úplně nízká.
Který z pohledů na dnešní „znovuzrození“ inflace se ukáže jako správný, ukáží ani ne tak další měsíce, jako spíše čtvrtletí, neb „rozházená“ ekonomika nás bude ještě chvíli provázet (a to i bez rizika, že stav pandemie vynutí další omezení). V každém případě, centrální banky budou jistě situace stále analyzovat a ověřovat, zda jejich pohled na věc je stále podpořený daty.
Pro spotřebitele ale již dnešní stav není dobrá zpráva. I pokud se centrálním bankám podaří tuto inflační epizodu omezit na krátkou, ač viditelnou „vlnku“, budou výnosy z peněz uložených v bance zřejmě „kompenzovat“ inflaci jen částečně. Stejně tak jako vždy, velká část lidí se nedočká zvýšení svých příjmů tak, aby to růst cen nahradilo. To je bohužel typický dopad nečekané inflace či inflace, na niž měnová politika nereaguje. Právě proto je třeba, aby centrální banky měly společenskou podporu pro „krocení inflace“ a měly dost kompetence a odvahy ta nejvhodnější opatření včas provést. Bohužel, dnes více než jindy platí, že rozeznat ty správné od těch méně vhodných je těžší než kdykoliv dřív.
Autor je europoslanec za TOP 09 a bývalý viceguvernér ČNB.
