KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Země je několik let v krizi, bude se stávkovat. Na tom není nic divného. Vážná otázka však zní, čeho se tím právě teď chce dosáhnout. Odboráři míří svůj protest proti vládě, která jim ve všem ustupuje. V situaci, která je objektivně zlá. Myslí si snad, že když si trochu zařvou, skončí ta mizérie? Pokud lze kabinetu něco vytknout, tak nedůraznost a nízkou akceschopnost. Ale s tímto stávka nepohne.
Učitelé, zdravotníci, dělníci, úředníci. Ti všichni se dali dohromady a chtějí v pondělí ukázat vládě prostředníček. Poněkud nevkusné je, že tak činí na výročí generální stávky z 27. listopadu 1989. Tenkrát šlo o něco úplně jiného, totiž o svobodu, demokracii, lidská práva. Zneužít odkazu tehdejšího masového vystoupení proti komunistické totalitě ke snaze urvat si pro sebe kus žvance navíc, to už chce hodně silné žaludky. Stávkující je zřejmě mají. Budiž jim to přáno, ale určitě to nebudí sympatie pro jejich věc.
Každý má samozřejmě právo pořádat demonstrace a stávky, jimiž si chce na vládě vynutit nějakou výhodu. I to je součástí svobody, za niž tenkrát pracující bojovali – a úspěšně. Nikdo by však neměl své ryze ekonomické požadavky stavět na roveň vzpouře proti diktatuře. Riskuje, že vzbudí pohoršení. Tak jako proruští křiklouni mávající českými vlajkami. Nejen státní symboly, ale i celonárodní výročí by se měly ctít a nikdo by si je neměl přivlastňovat. Což nyní činí odboráři. Možná i proto, že jejich vlastní prestiž upadá?
Když chtěl předák Českomoravské konfederace odborných svazů Josef Středula stávkou podpořit svou kandidaturu na prezidenta, skončilo to naprostým fiaskem. Přitom důvody k tehdejšímu vystoupení byly v podstatě stejné – neutěšená hospodářská situace a snaha vlády s ní něco dělat a konsolidovat veřejné finance.
Nyní si tedy demonstranti uzurpovali jeden z památných dnů naší historie. Budou úspěšnější? To zdaleka nezáleží jen na jejich počtu. Každý protest by měl mít nějaký étos. Tento ho podle mě nemá.
Netvrdím, že vláda je kdovíjak dobrá v krocení deficitu a státního dluhu, zajištění dostupnosti energií či podpoře ekonomického růstu. Kabinet je dle mého názoru slabý. Právě i proto, že ustupuje odborářům. Přes opravdu velmi napjatý rozpočet a nutnost šetřit nakonec školství dostane více než loni. I lékařům slíbil ministr Vlastimil Válek několik miliard navíc. A aby se odboráři spojovali se svými zaměstnavateli a chtěli si pro ně na vládě vynutit levnější elektřinu, to není úplně košer.
Odborům rovněž vadí také pozdější věk odchodu do důchodu. Ani to ovšem není kdovíjak oprávněný požadavek, neboť tohle je úplné minimum, co se musí udělat, aby systém nezkolaboval. Nebo snad chtějí protestující pro své děti „vybojovat“ žebrácké penze? To je poněkud sobecké.
Suma sumárum: co se tváří jako mohutné vystoupení nespokojených proti „zlé“ vládě, je ve skutečnosti jen snaha pár vykuků zneužít situace a získat si pozornost či nějaké výhody. A ještě u toho parazitují na sametové revoluci…
Že jsou školští pracovníci nespokojení, že jsou zdravotníci nespokojení, že jsou průmysloví dělníci nespokojení, že jsou úřední nespokojení, to se dá chápat. Všichni jsme nespokojení, protože nás několik let stíhá rána za ranou. Nejprve epidemie covidu, pak válka a energetická krize. Je to důvod žádat vládu, aby jednala rázně a hledala řešení? Zcela nepochybně ano. Je to důvod tlačit na ni, aby právě mně přidala? Zcela nepochybně ne. Pokud by kabinet odborářům ustoupil, vše by jen zhoršil a dokázal, že je skutečně slabý.
Lze jen litovat, že vláda nebyla ve škrtech daleko odvážnější. Paradoxně se masové vystoupení odborů koná v situaci, kdy je konsolidační balíček velmi mírný a snižuje strukturální deficit o pouhou desetinu procenta. Ani rozpočet neobsahuje nějaká drastická úsporná opatření. Přesto se protestující tváří, jako by jim kabinet bral živobytí. Působí tím poněkud kýčovitě. Co se týká týmu Petra Fialy, ten zjevně zmeškal příležitost projevit více státnické odvahy. Měl mít daleko ostřejší tužku při škrtání.
Co by se stalo, kdyby vláda poslechla rady svých předchůdců, Mirka Topolánka a Miroslav Kalouska, a seškrtala výdaje o dvě stě miliard? Přinejhorším to, že by měla na krku stávku. A jak vidíme, té musí čelit tak jako tak. Dokonce se tváří jako „generální“ a má být největší od listopadu 1989. Neboli ti, kteří nyní křičí, by sotva mohli křičet více, kdyby opravdu o něco šlo. A pravicový kabinet by alespoň potěšil své voliče, protože by jim ukázal, že si vybrali dobře a že strany, jež volili, nemají strach a plní své předvolební sliby.
Nakonec tahle stávka odhaluje, kdo je kdo. Na jedné straně licoměrní odboráři, kteří pro své parciální zájmy zneužívají dědictví sametové revoluce. Na druhé straně vláda, která nedrží slovo a pokračuje v dělání velkých dluhů. Snad by jí vyhlášení války ze strany odborů mohlo v důsledku dodat kuráž? Někdy to tak bývá, že se vzchopíte k obraně, teprve když musíte a když vaše snaha o appeasement totálně selže. Pětikoalice je totiž opravdu už zády ke zdi a ustoupit nemá kam.
Země na tom není dobře. Růst je prakticky nulový, reálné mzdy klesají, až milion lidí se propadá k hranici bídy. Úkolem vlády je podpořit prosperitu a pomoci těm nejpotřebnějším. Jenomže stávkující se s touto množinou příliš nekryjí. Ano, pomocný personál ve školách je na tom bídně. Avšak stávkující učitelé mají nadprůměrné platy, resortu se neškrtá a pedagogové by se tak mohli s chudými kuchařkami podělit. Lékaři rozhodně netrpí hlady, stejně jako úředníci či dobře placení zaměstnanci Škoda Auto.
Vláda si možná tuhle stávku vykoledovala. Nikoli však svou arogancí, jak tvrdí odborový předák Josef Středula. Ale naopak váhavostí a slabostí. Kdyby ukázala větší sílu a lídrovství, měla by větší podporu a hůře by se komukoli proti ní vystupovalo. Navíc by měla daleko větší prostor vyjednávat s nespokojenci. Když provedete opravdu rázné škrty, máte kam ustoupit a přitom pořád plníte cíl konsolidovat rozpočet. Takto však kabinet ani nemá kam couvnout, neboť stojí na okraji propasti.
Nakonec nejvíce důvodů se zlobit mají ti, kteří hlasovali pro pravici. Čekali od „své” vlády daleko více statečnosti, úspor a profesionality ve srovnání s tou Babišovou. Příznivci SPOLU asi nepůjdou vyjádřit svou frustraci do ulic. Možná však ani nepůjdou příště k volbám. To je hlavní vzkaz ze stávky. Jinak nestojí za řeč. Zneužívá odkaz listopadu 1989, její požadavky jsou sobecké a mimo realitu. Přesto by si z ní vláda měla vzít ponaučení: Že musí výrazně přidat. Jinak je s ní konec. Ne proto, že štve odboráře. Ale vlastní voliče.
