Při svém nedávném vystoupení na konferenci „Diplomacie a bezpečnost“ v Černínském paláci připomněl český prezident Petr Pavel několik příkladů proměny mezinárodního uspořádání posledních let. Jeho projev nebyl svým obsahem nijak „průlomový“ a těžko mohl zaskočit odborníky na mezinárodní vztahy. Přesto bylo užitečné jej slyšet, protože v něm zaznívají argumenty, které se neposlouchají příjemně: „Svět, ve kterém žijeme, se stává méně bezpečným a méně předvídatelným“. Co tato slova znamenají pro Západ a především Evropu, v níž žijeme? Budeme schopni si v nynějších turbulentních časech zachovat své tradiční mocenské postavení, identitu, způsob života a hodnoty? A kdy tyto tektonické změny vlastně začaly?
Jakkoli to může znít jako floskule, dnes je stále více zřejmé, že relativně stabilní období označované jako „post-bipolární“ – nebo také „unipolární“ – už vzalo za své. Vstupujeme do nové éry, kterou sami ještě neumíme do detailů uchopit, ale jejíž obrysy už jsou zřejmé, přestože jejich důsledky stále ještě nepociťujeme v plné míře.
Nelze určit jedno konkrétní datum a říci, že právě tehdy to všechno začalo a strhlo „lavinu“ změn. Nevíme, který rok nebo jakou událost budou naši potomci konsenzuálně označovat za přelomové – asi v podobném duchu, jako my až nyní označujeme rok 1989 jako „rok zázraků“ (dle slov britského novináře Timothy Gordona Ashe) nebo rok 1946 jako rok, během kterého se Evropou spustila „železná opona“ (dle slov britského premiéra Winstona Churchilla).
Je dost dobře možné, že budoucí generace budou za přelomový považovat rok 2014, když Rusko zabralo Krym a východní části Ukrajiny, aniž by západní mocnosti (a s nimi široká veřejnost) dokázaly říci dostatečně razantně, že takové jednání v rozporu s mezinárodním právem nebudou tolerovat. Raději jsme předstírali, že tato událost na nás nebude mít širší dopad. Převládla snaha se s Moskvou domluvit a zaujmout vyčkávací pozici.
Stejně přelomový by mohl být i rok 2016, kdy se Britové v letním referendu, jež zlomilo vaz do té doby vítěznému premiéru Davidu Cameronovi (podařilo se mu uspět v referendu o nezávislosti Skotska i změně volebního systému), rozhodli opustit Evropskou unii, zatímco v USA zvítězil kandidát na prezidenta, který explicitně zpochybňoval internacionalistické pilíře americké zahraniční politiky. To výrazně překvapilo vlády nejenom v Evropě, ale například i v Japonsku.
Doposud jsme totiž žili v iluzi, že liberální demokracie primárně pokulhává v zemích, které s takovou formou vlády nemají dlouhou zkušenost a chybí jim i patřičná politická kultura. Nicméně ukázalo se, že populismus, demagogie a efektivně vedená informační válka může naplno udeřit i v kolébce moderních demokracií.
Mnozí budou možná označovat za „budíček“ až rok 2022, kdy Rusko napadlo Ukrajinu. Snímky z masakrů, kterých se dopouštěla (resp. dopouští) ruská armáda, nebo krajina zbrázděná zákopy připomínající léta první světové války, musely otevřít oči i těm, kteří takový scénář považovali za možný snad jen v béčkovém dystopickém „sci-fi“ trháku „made in Hollywood“.
V neposlední řadě musela každým vnímavým Evropanem hluboce otřást nová vlna antisemitismu, která následovala po eskalaci napětí v Gaze. Masové protesty znovu otevřely to, o čem jsme byli pevně přesvědčeni, že už patří do minulosti. Ne snad že bychom se dokázali zcela zbavit rasismu, nicméně pokud se někde objevil, byl takový člověk téměř automaticky vyloučen ze společnosti „slušných“ lidí.
Současný antisemitismus navíc v plné síle odhaluje, že systém integrace menšin v řadě aspektů selhává a je potřeba jej zásadním způsobem reformovat. Dnes už nemůžeme s takovou lehkostí tvrdit, jak před několika lety činila Angela Merkel, „Wir schaffen das“ (Zvládneme to) v rámci „Willkommenskultur“.
Debata nad touto otázkou ostatně opanovala i německou domácí politiku, která dlouho debatám o změně odolávala a žila z odkazu sebevědomé a otevřené politiky konzervativní kancléřky. Pod tlakem událostí však nyní i její socialistický nástupce a pamětník zavádění těchto kroků Olaf Scholz otevřeně hovoří o nutnosti tvrdého přístupu, přičemž demonstruje solidaritu Berlína s napadeným Izraelem.
Rétorika německého kancléře se tak nápadně podobá jeho kolegovi z Paříže, Emmanuelu Macronovi, který byl nucen se s podobnými problémy potýkat již ve svém prvním prezidentském období. Ty ovšem „zdědil“ od svých předchůdců Hollanda a Sarkozyho – jejich vlády se nejenom potýkaly se vzrůstem násilí v některých čtvrtích velkých měst a vznikem tzv. „no go“ zón, ale sledovaly i v „přímém přenosu“, jak se tento dlouho přehlížený problém stává stěžejním tématem politických subjektů a jejich lídrů. Ti kritizovali nejenom dysfunkčnost dosavadních politik, ale v některých případech i základní pilíře tzv. páté republiky, popřípadě hovořili o razantních změnách v její struktuře a ideovém zakotvení.
