Politiků a státníků, kteří změnili svoji zemi tak zásadním způsobem jako on, ať už v dobrém či ve zlém, nebylo v moderních dějinách nejen našeho kontinentu mnoho. Způsob, jakým Mustafa Kemal svrhl tisíciletý sultanát, Osmanskou říši, a vystavěl na jeho troskách rádoby moderní či moderní (záleží na úhlu pohledu) sekulární republiku, o jejích dramatických, takřka neuvěřitelných proměnách nemluvě, doslova bere dech. Nic na tom nemění ani fakt, že se současný turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan snaží tento vývoj téměř po sto letech negovat a vrátit stát k jeho „předkemalovským“ islámským kořenům. Pojďme se proto na životní příběh Mustafy Kemala a jeho politický odkaz podívat podrobněji.
Obyčejný kluk ze Soluně, voják a vojevůdce
Budoucí prezident se narodil na území dnešního Řecka, v Soluni (Thessaloniki), která patřila k ekonomickým i kulturním výspám Osmanské říše. Stalo se tak pravděpodobně v roce 1881, v rodině bývalého vojáka, později nižšího celního úředníka a pak i obchodníka, veskrze průměrného, nezajímavého (bez urážky) muže, o jehož původu vedou odborníci nekonečné diskuse (zda byl albánský, anatolský či jiný) a po němž získal jméno (Mustafa, syn Alího; druhé jméno Kemal nabyl až ve škole od svého učitele, který tím ocenil jeho „zralost“).
O patřičnou klíčovou „výbavu“ do života (odpovídají jeho pronikavému intelektu a ambicióznosti) se nicméně postarala Mustafova matka Zübeyde Hanım(ová), jež pocházela z rodiny tureckých rolníků (s příměsí makedonské krve, jak zdůrazňující ti Kemalovy životopisci, kteří se až příliš zaměřují na otázky původu, národnosti a rasy) a měla za to, že syn je nadanější, než se domnívá většina jeho příbuzných. A měla pravdu.
Jako malý kluk nastoupil Mustafa do muslimské školy, poté na krátký čas do světské, ale následně, po otcově mrti, musel pomáhat rodině s vyděláváním na živobytí. Ve dvanácti letech se však do školy vrátil, tentokrát do vojenského učiliště, a tento krok změnil definitivně jeho život.
Mladík byl sice nezkrotný, až divoký, ale mimořádně nadaný, takže postupoval z ročníku do ročníku výš a výš. Totéž v zásadě platilo i o Kemalových studiích na konstantinopolské vojenské akademii, kterou zakončil krátce po rozbřesku 20. století, v roce 1905, v důstojnické hodnosti kapitána. Budoucnost se již tehdy jevila mladému muži z bezvýznamné rodiny nadějnější, než mohl kdykoli doufat.
Kromě vášně pro vojenské záležitosti se v mladém Kemalovi začal brzy projevovat i intenzivní zájem o politiku. Proto se také podílel, byť ještě zdaleka nikoli jako vůdce, na reformním mladotureckém hnutí, jež v roce 1908 svrhlo sultána Abdülhamida II. (v čele hnutí i státního převratu stáli tři pozoruhodní muži – Talat Paša, Enver Paša a Džamal Paša) a zůstalo u moci – s výjimkou let 1912–1913 – prakticky až do konce Velké války v roce 1918.
Kemal o sobě dával v „mladoturecké éře“ vědět především jako voják: poměrně zdatně si vedl již za italsko-turecké války v letech 1911–1912, jež ale skončila pro Osmanskou říši porážkou, a zejména za již zmíněné Velké (první světové) války; 1914–1918), kdy patřil, již jako velitel divize, k velkým hrdinům bitvy u Gallipoli na přelomu let 1915 a 1916, která přinesla Turkům fascinující, tím spíš že nečekaný triumf nad dohodovými vojsky v čele s Brity (pro něž, včetně Winstona Churchilla, bitva naopak představovala „naprostý zmar“).
Mustafu Kemala znala rázem, bez přehánění, celá země. O tom, že mu bude zanedlouho téměř i „fyzicky“ patřit, však ještě nevěděla.
„Uchvatitel státu“ a prezident Turecké republiky
Po skončení Velké války, v níž byla Osmanská říše coby spojenec vilémovského Německa, Rakouska-Uherska (tzv. centrální či ústřední mocnosti) a Bulharska na konci roku 1918 poražena, se sultanát ocitl v hluboké vnitropolitické a ekonomické krizi, o krizi „turecké identity“ nemluvě.
Mustafa Kemal, sebevědomý vysoký důstojník, požívající takřka všeobecné úcty, patřil k těm, kteří si uvědomovali, že „jeho“ říše je ve své předválečné podobě neudržitelná a nereformovatelná. Navíc stejně jako další turečtí vlastenci ostře odmítal mírovou smlouvu, kterou vládní diplomaté uzavřeli se zástupci vítězných dohodových mocností v srpnu 1920 v Sèvres u Paříže, neboť (by) znamenala ztrátu čtyř pětin území a – de facto – i velmocenského statusu.
Výsledkem především Kemalových aktivit bylo propuknutí tzv. kemalistické revoluce, která ve skutečnosti nebyla ničím jiným než snahou dostat se do čela země a proměnit ji v moderní stát západního typu. Kemalistická vojska ovšem musela kromě sultanátu porazit také Řecko – to totiž na základě výše zmíněné dohody získalo většinu někdejších osmanských území.
Mustafa Kemal si vedl ve válce proti sultanátu i proti Řekům velmi úspěšně, ale i mimořádně nemilosrdně až brutálně; zejména masakr křesťanských obyvatel (primárně Řeků a Arménů, tradičních obětí „moderních tureckých dějin“) Smyrny vešel v tom nejhorším slova smyslu do dějin. Mnohem důležitější ovšem bylo, že obě války vyhrál.
Po pádu sultanátu a vyhnání sultána Mehmeda VI. i nejvyššího duchovního Abdulmedžída II. ze země se stal Mustafa Kemal prvním prezidentem nové turecké republiky a současně začal ze „starých Turků“ budovat „nový, lepší národ“.
Jeho ambice a záměry byly dalekosáhlé, jeho odhodlání a víra v úspěch nezastavitelné a síla, opírající se o armádu, jejíž příslušníci, důstojníci i mužstvo, jej uctívali téměř náboženským způsobem, prakticky neomezená. Na evropsko-asijském pomezí, na Bosporu, se tak na počátku dvacátých let minulého století zrodil diktátor, jakých ve světě nebylo mnoho.
Guntherův „portrét“ Atatürka je jeden z nejlepších
Jeden z nejlepších portrétů Mustafy Kemala – Atatürka („otce Turka“ či „otce Turků“, jak začal být prezident nazýván a oslavován) napsal americký novinář John Gunther (1901–1970), mimo jiné autor – bez vší nadsázky brilantních – reportáží o meziválečné Evropě a Asii (Evropa, jaká je; anglicky Inside Europe, 1936; nebo Asie, jaká je, anglicky Inside Asia, 1939) a také reportáží z Latinské Ameriky (Inside Latin America; 1941) a zpoza „železné opony“ (Behind the Curtain; 1949).
V kapitole knížky „Evropa, jaká je“ nazvané „Turecký obr“ se v osmém, doplněném vydání u Fr. Borového z roku 1937 hned v úvodu píše doslova toto: „Plavá, modrooká kombinace vlastence a psychopata, která je diktátorem Turecka, změnila své jméno sedmkrát…“ (strana 487).
Hned na následující stránce 488 pak Gunther píše: „Kamal Atatürk, který kráčí Tureckem jako obr – bronzová jeho socha ve večerním úboru (s vyžehlenými kalhotami) stojí příznačně nad Zlatým rohem –, je v posici člověka, který už nemá čeho dobývat. Jeho reformy byly tak drastické a tak rozsáhlé, že v oboru kulturním a sociálním aspoň už zbývá velmi málo. Zrušil fez, z mešit udělal sýpky, do jazyka uvedl latinskou abecedu. Ukončil mnohoženství, vyhlásil nové zákoníky a v sultánově paláci zkusmo zřídil kasino. Nařídil desinfekci všech budov v „Istambulu“ (já vím, že se dnes píše s „n“ – pozn. red.), přijal gregoriánský kalendář a metrickou soustavu a provedl první sčítání v turecké historii. Zrušil politické svátky až na tři, zavedl tělesná cvičení u těch, kdo hodlají uzavřít sňatek, a vystavěl nové hlavní město Ankaru v anatolské vysočině jako náhradu hrdého Cařihradu. Většinu obchodní činnosti omezil na turecké příslušníky a turecké firmy, zrušil magické knihy a dal každému Turkovi aspoň nové jméno. Provedl emancipaci žen (celkem), zbavil kněžstvo vážnosti a dozíral na napsání nových dějin světa, jimiž by bylo dokázáno, že Turecko je pramenem veškeré civilisace…“
Jak jsem již naznačil, nevím o nikom jiném, kdo by na několika stranách, respektive na několika řádcích dokázal vystihnout povahu Mustafy Kemala a jeho státnické reformní úsilí lépe než John Gunther (proto také, s odpuštěním, tak dlouhý citát).
Když „otec Turek“ či „otec Turků“ v listopadu 1938 v Istanbulu zemřel (vzhledem ke svému „životnímu stylu“ logicky na cirhózu jater), propadla se celá země do smutku a dlouhého upřímného truchlení (ano, zpočátku vzpurní Turci si nakonec diktátora zamilovali).
Jeho nástupce v prezidentském úřadu Mustafa İsmet İnönü (1884–1970; v čele země v letech 1938–1950) vedl Turecko v zásadě i nadále v jeho duchu – kemalovská dravost, důraz a tvrdost, o inspirativnosti a síle vize nemluvě, ale odešly s „otcem Turkem“ na pomyslnou „věčnost“.
Kemalovo politické dědictví a jeho politický odkaz nicméně přetrvával, včetně jeho stinných stránek, mezi něž patřil například obrovský vliv turecké armády na politiku a dokonce i na ekonomiku země; a v důsledku toho na celou tureckou společnost.
Na této skutečnosti prozatím mnoho dramaticky nezměnil ani v úvodu zmíněný fakt, že současný prezident Recep Tayyip Erdoğan usiluje z osobních politických důvodů (jeho podpora je silná především na konzervativním tureckém venkově a v menších městech) o oslabení kemalismu v zemi.
Jak se bude situace Turecku vyvíjet dál, teprve uvidíme. Přijmeme-li však za svou tezi, že Turecko patří (alespoň částečně) do Evropy, o čemž po mém osobním soudu není pochyb („starý kontinent“ je, zjednodušeně řečeno, Turky významně ovlivněn, až už jde o staletí mírové a zejména vojenské/válečné koexistence, o sociokulturních vlivech nemluvě, stejně jako o tom, že v některých evropských zemích, na prvním místě ve Spolkové republice Německo, dnes žijí tak silné turecké menšiny, že to vážně ovlivňuje jejich vnitropolitický chod), můžeme směle prohlásit, že zakladatel moderního tureckého státu Mustafa Kemal – Atatürk patří k politikům a státníkům, kteří ji zásadním způsobem proměnili. Zda tomu tak bylo v pozitivním či negativním smyslu, nechávám na Vás.
