Dnešním dnem končí část seriálu o lídrech, kteří změnili Evropu, věnovaná doposud temným postavám moderních dějin našeho kontinentu: Vladimiru Uljanovovi – Leninovi (a jeho nástupci Stalinovi), Benitu Mussolinimu a Adolfu Hitlerovi. Protagonistu dnešního dílu, španělského generála a diktátora Franciska Franka, řadí mnozí historikové, publicisté nebo politikové do téže skupiny, anebo přinejmenším na její pomyslný „okraj“. Skutečnost ale byla nepoměrně složitější, o čemž vypovídá mimo jiné to, že na rozdíl od výše zmíněných politických gangsterů a masových vrahů vládl Franco ve Španělsku od roku 1939 až do své smrti v roce 1975. A na sklonku své politické kariéry byl akceptován, anebo přinejmenším tolerován částí západního demokratického světa.
Voják, katolík a monarchista na vzestupu
Francisco Paulino Hermenegildo Teódulo Franco y Bahamonde Salgado Pardo de Andrade (1892–1975), jak zní jeho celé jméno, které ale v této podobě najdeme jen v encyklopediích, pocházel z konzervativní rodiny, jež byla spojena s armádou, byť v ní jeho otec ani tchán nezastávali nijak vysoké postavení.
Kroky mladého Franciska proto vedly rovněž k armádě, konkrétně do vojenské akademie v Toledu, následně do Maroka (kde byl vážně zraněn) a poté znovu do „Španěl“, kde se mu podařilo upoutat pozornost krále Alfonse XIII. (1886–1941, na trůnu v letech 1886–1931), takže se stal – do jisté míry – jeho oblíbencem a chráněncem.
V roce 1926 se Franco stal nejmladším generálem španělské armády (což v zemi, kde měli vojáci velikou moc, hodně znamenalo) a zdálo se, že jej čeká velkolepá kariéra. Pád monarchie a vznik druhé republiky v roce 1931 sice Frankův vzestup dočasně (po)zastavily, v roce 1936 ale přišel rozhodující zvrat.
