Před tři sta čtyřiceti lety, ve dnech 11. a 12. září 1683, došlo u Vídně k bitvě, která zásadně poznamenala další osud habsburské monarchie a následující dlouhé, nejen středoevropské dějiny. Spojenému křesťanskému vojsku, jemuž velel polský král Jan III. Sobieski a jehož hlavními spolubojovníky byli lotrinský vévoda Karel V. a saský kurfiřt Jan Jiří III., se podařilo porazit a zahnat na útěk tureckou armádu, obléhající již dva měsíce hlavní město Rakouska. Výsledek bitvy znamenal začátek faktického ukončení bezmála dvě staletí trvající „turecké hrozby“ střední Evropě, která byla tak vážná, že znepokojovala i francouzské panovníky včetně „krále Slunce“ Ludvíka XIV. V některých ohledech je tato událost aktuální i v dnešních časech.
Turci před Vídní poprvé
Hned na úvod je třeba říct, že výše zmíněný rok 1683 nebyl prvním fatálním ohrožením habsburské monarchie a střední Evropy ze strany „Turecka“, tedy Osmanské říše v dějinách, k tomu se musíme vrátit o více než sto padesát let zpátky.
Poprvé se tak stalo již na samém konci dvacátých let 16. století, konkrétně v roce 1529, kdy obležením Vídně vyvrcholily pokusy tureckého sultána Sulejmana I. Nádherného či Velkolepého (1494/95–1566; na trůnu v letech 1526–1566) ovládnout, přinejmenším dočasně, středoevropský prostor.
Sulejmanovo tažení na severozápad včetně Středomoří začalo na počátku dvacátých let, kdy jeho loďstvo dobylo ostrov Rhodos (1522).
Současně jeho armády pokračovaly v tažení na Balkán a do střední Evropy, jež po dobytí Bělehradu (1521) a po vítězství nad českým, chorvatským a uherským králem Ludvíkem Jagellonským (1506–1526; na českém trůnu v letech 1516–1526) u Moháče v roce 1526 (osudový mezník či okamžik našich národních dějin, kdy na český trůn nastoupili Habsburkové) vyvrcholilo právě obležením Vídně v roce 1529.
Turecká armáda vedená velkovezírem Pargalimem Ibrahimem Pašou (1493/94–1536) už ale byla před hlavním městem Rakouska hodně vyčerpána, na počátku podzimu se prudce zhoršilo počasí, a navíc docházely zásoby. Poté, co neuspěl poslední útok, se proto musela obrátit na ústup a Vídeň byla zachráněna. Vzpomínky na to, že je od zkázy dělilo jen málo, ale hluboce vepsané v paměti obyvatel města zůstaly.
