Ač se to může někomu zdát poněkud přízemní, Václav Havel platil za vášnivého motoristu, který nikdy nevynechal příležitost pořádně šlápnout na plyn. Paradoxem normalizace bylo, že si jako doma zakázaný, ale ve světě uznávaný autor mohl dovolit vozy, o kterých se běžným československým občanům ani nesnilo. V oblibě měl především mercedesy.
Syn pražského stavitele Václava Havla staršího a synovec zakladatele filmových ateliérů Barrandov Miloše Havla už v raném mládí poznal, jak chutná přepych. Rodina patřila mezi prvorepublikovou honoraci. Toto období bezstarostného života budoucího prezidenta ale skončilo velmi záhy. Počínaje druhou světovou válkou (Havel byl ročník 1936) musela rodina čelit protektorátním tlakům a s únorem 1948 přišla totální degradace na občany druhé kategorie bez většího majetku.
Řidičák ve třiceti
Mladý Václav Havel musel v tuhých 50. letech místo za uměním na dva roky na „Čepičkovu“ vojnu, kde si jaksepatří „užíval“ speciální péče nadřízených. Po službě vlasti ho přijali na AMU alespoň k dálkovému studiu. Ve stejné době ale už působil také jako kulisák a asistent režie v Divadle Na zábradlí.
Úspěch jeho hry Zahradní slavnost z roku 1963 Havla katapultovala mezi přední československé dramatiky a díky honorářům za uvádění jeho her na západoevropských divadelních scénách se lepšila i jeho materiální situace.
Ve svých téměř třiceti letech úspěšně absolvoval autoškolu, aby si vzápětí pořídil svůj první vůz – pohledný a komfortní francouzský automobil Simca 1000 s motorem vzadu.
Auto roku
Poměrně malé auto dnes už skoro zapomenuté značky bylo úspěšnému autorovi těsné, a proto se po roce nechal zlákat dalším špičkovým francouzským vozem své doby, průkopnickým Renaultem 16, autem roku 1966. Tento vůz jej provezl i kritickými lety 1967–69, kdy se Havel svým veřejným vystupováním stává v očích režimu definitivně nepřátelskou osobou.
Nejparadoxnější situace z pohledu společenského statusu však nastává až počátkem 70. let, kdy je Havlovi v ČSSR zakázána veškerá publikační činnost. Na Západě je totiž současně čím dál žádanějším autorem a neexistuje právní podklad, kterým by bylo možné jej o tamní honoráře zcela připravit, jakkoli byly státní bankou daněny až ze 40 %.
Do pivovaru Mercedesem
„Kdokoli, kdo přijel tehdy do práce autem, mohl parkovat na dvoře, aby nemusel na ulici. Vašek ze začátku taky, ale pak mu to zakázali. On se tomu divil, ale já mu říkám: ‚Vašku, nediv se. Ředitel má moskviče, sládek má moskviče, tady paní mistrová má taky moskviče, a ty si vozíš p*del v mercedesu‘,“ vzpomínal po letech jeden z tehdejších spolupracovníků budoucího prezidenta. Na mercedesech prý Havel oceňoval především pohodlí na dlouhých cestách. Už tehdy podle něj prý měly výborně potlačené vibrace a skvělé pérování.
Horší vozy než objekt jejich výsostného zájmu měly samozřejmě také příslušníci StB a SNB, kteří jej po vzniku Charty 77 ve druhé polovině 70. let provázeli na každém kroku. Havel však své materiální převahy nikdy nevyužíval a navzdory nezákonné perzekuci se snažil k dozorujícím orgánům chovat lidsky, což řadoví příslušníci tajné policie ve vzpomínkách velmi kvitovali. V této souvislosti je nezapomenutelná honička Havla s Landovským v hercově saabu a příslušníků StB v neoznačených škodovkách pražskými Dejvicemi.
Krátce po návratu z vězení v roce 1983 vyměnil disident okázalou mercedesku za lidovější Volkswagen Golf druhé generace s dieselovým motorem, se kterým jezdil i v době bouřlivých listopadových dnů v roce 1989.
Odpor k ZILům a Tatrovkám
Tento automobil s Havlem přes další uvěznění dojel až do hektických revolučních dnů před 33 lety a stal se na velmi krátkou dobu dokonce prvním prezidentským vozem, aby jej vzápětí vystřídal – rovněž na krátký čas – dar od portugalského prezidenta, Renault 21 TXE. Havel tato ne zrovna optimální prezidentská auta vzdor jejich nereprezentativnosti preferoval před sovětským ZILem, který před ním „obýval“ vrchní normalizátor Gustáv Husák.
Už jako prezident si Havel občas stýskal, že z bezpečnostních důvodů nesmí sám řídit. Podle spolupracovníků a známých přitom prý volant ovládal bravurně. Jakmile se tedy vyskytla sebemenší příležitost se volně projet, rád se svezl, což ochranku samozřejmě děsilo.
Legendární je v tomto směru historka z roku 1999, kdy při prezidentské prezentaci zbrusu nové Škody Fabia šlápl v okolí zámku v Lánech na plyn novinky tak mocně, že zmizel i svým osobním strážcům, a po okresních silnicích prý pádil až 160 km/h. Když se prezident po nervózních minutách nezvěstnosti přiřítil zpět na nádvoří, s potutelným úsměvem konstatoval, že nová škodovka jede opravdu pěkně.
V soukromém životě si v 90. letech Havel oblíbil italské vozy zn. Lancia, s koncem prezidentského mandátu v roce 2003 se ale navrátil do lůna značky s třícípou hvězdou na chladiči a jako soukromá osoba si jejich komfortu užíval třeba během dlouhých jízd na dovolenou do domu v Portugalsku. V posledním desetiletí svého života proto postupně vystřídal Mercedesy tříd R, ML a GL – vždy s osmiválcovými benzinovými motory. Mercedes nakonec doprovodil Václava Havla i na jeho poslední cestě před dvanácti lety.
