Evropská komise pod vedením Ursuly von der Leyenové provedla Evropu nejednou krizí. Teď se ale poměrně rychle a nečekaně dostala do úzkých kvůli událostem ve vlastních řadách. Necelý rok a půl před koncem mandátu totiž přichází hned o několik seniorních a vlivných figur.
Výkonný místopředseda Evropské komise Frans Timmermans na konci minulého týdne oznámil, že nabídl koalici socialistů ve své zemi, že je povede do listopadových předčasných parlamentních voleb. A pokud je vyhraje, stane se nizozemským premiérem.
Jeho avizovaný odchod je rok a půl před koncem mandátu unijní exekutivy skutečným otřesem. Odchází mimořádně silná, byť kontroverzní osobnost, která ztělesňuje hlavní cíl této komise vedené Ursulou von der Leyenovou: realizaci Zelené dohody pro Evropu.
Timmermans není jediný se zaječími úmysly. V půlce května opustila Brusel bulharská komisařka Marija Gabrielová, tehdy v naději, že se ve své zemi zmítané politickou nestabilitou stane premiérkou. Skončila jako místopředsedkyně vlády a její budoucnost v domácí politice vypadá celkem nadějně.
Druhá výkonná místopředsedkyně komise Magrethe Vestagerová – po Timmermansovi druhá „těžká váha“ – před časem oznámila úmysl ucházet se o funkci prezidenta Evropské investiční banky. Tohle místo bude volné na konci roku.
Šance dánské političky poněkud zkomplikoval její neúspěšný pokus prosadit do úřadu hlavního ekonoma generálního ředitelství Evropské komise pro hospodářskou soutěž americkou ekonomku Fionu Scott Mortonovou. Z původně banální byrokratické operace se stalo drama, do kterého se vložil i francouzský prezident Emmanuel Macron – a vyhrál.
Jak se blíží konec pětiletého funkčního období, komisaři se celkem běžně ohlížejí po dalších možnostech politické kariéry, a pokud se naskytne něco dobrého, neváhají evropskou exekutivu opustit. Ve třech zmíněných případech jde navíc o politiky, kteří v bruselském paláci Berlaymont zasedli už v roce 2014, kdy komisi sestavoval lucemburský expremiér Jean-Claude Juncker. Třetí volební období jim nepochybně nekyne, i kdyby o ně stáli.
Málokdy však komisaři prchali tak brzy – do konce mandátu přece jen zbývá v tuto chvíli nejméně 15 měsíců.
O novém předsedovi komise se budou šéfové států a vlád bavit tradičně na červnovém summitu EU, který bude následovat po květnových volbách do Evropského parlamentu. Vezmou v potaz výsledky těchto voleb a budou pravděpodobně hledat kandidáta v řadách té politické „rodiny“, která v nich zvítězí. V posledních desetiletích to bývala středopravicová Evropská lidové strana (EPP).
Šance má tedy v první řadě především von der Leyenová, která se navíc může pochlubit slušnou bilancí ve vysoké funkci při zvládání takových krizí, jako byla covidová pandemie a bohužel stále je ruská agrese proti Ukrajině a její četné ekonomické, politické a sociální dopady na Evropu.
Bývalá německá ministryně obrany si počíná promyšleně a sebevědomě; analytikové ji považují za nejsilnější osobnost v čele exekutivy EU od časů francouzského Jacquese Delorse (1985–95). Má výborné vztahy s většinou šéfů vlád v EU i mimo ni, speciálně s americkým prezidentem Joem Bidenem.
Na druhé straně ale panují pochybnosti o jejích manažerských schopnostech a smyslu pro týmovou práci. Členové kolegia komisařů si nejednou stěžovali, že někdy rozhoduje sama a oni se to dozvídají z médií. Hodně se psalo o tom, že se obklopuje úzkým týmem německých poradců a libuje si v jisté záhadnosti.
Tomu odpovídá i skutečnost, že von der Leyenová zatím ani nenaznačila, zda má zájem pokračovat.
