Je poslední březnový den. Teploty se šplhají nad průměr obvyklý pro začínající jaro. Louky jsou ještě podmáčené, takže se s každým krokem trochu zaboříme. V bílé kombinéze nebo alespoň s včelařským kloboukem na hlavě se pomalu přibližujeme k dvacítce úlu ve stínu stromů. „Musíme k nim přijít zezadu, abychom nevstoupili včelám do koridoru,“ instruuje nás včelmistr František Sviták. Návštěva by to měla být poklidná. Většina včel je venku, plně zaujata sběrem pylu. Na podzim, kdy už si brání vytvořený med, by to bylo o něco divočejší. Jan Hollmann, který loni přišel s unikátní myšlenkou komunitního včelaření, přiznává, že sám má z včel respekt. A dříve býval mnohem větší. Teď ale zážitek ze včelaření a na konci cyklu i kvalitní med nabízí dalším lidem.
„Včely napadají savci, takže když se brání, jdou po dechu,“ vypráví a trochu nás tím znervózňuje. „A když už vás jedna píchne, tak ostatní útočí na to stejné místo, aby koncentrovali sílu jedu,“ popisuje. Co dělat, když včela zaútočí? „Nic. Být v klidu,“ zní jednoduchá odpověď. Včely, které jen pár centimetrů od nás vzlétají z úlů, jsou ale speciálně šlechtěné: aby byly mírnější a nesly více medu.
