Matějská pouť je zábavním fenoménem, který v Česku svou historií nemá obdoby. Podnik s více než čtyřsetletou tradicí, pořádaný od druhé poloviny 60. let Václavem Kočkou starším, má pověst neškodné lidové zábavy. Když na Matějskou v rozháraných 90. letech vnikli nizozemští „světští“ se svými atrakcemi, bylo o budoucnost postaráno. Titíž lidé přijíždějí v půlce února do Prahy dodnes.
Chodit na „Matějskou do Juldy Fuldy“ bývalo pro nás Pražáky v dětství stejnou samozřejmostí jako jet parníkem do ZOO nebo se na sebe křenit v zrcadlovém bludišti na Petříně. Původně křesťanská pouť konaná už od roku 1595 se nejpozději ve druhé polovině 20. století změnila v čistě světský podnik.
První poutě se konaly u kostela sv. Matěje na Hanspaulce už na konci šestnáctého století. Prostranství kolem hřbitova je nevelké, jenže poutníků (přicházejících sem zpočátku primárně pro odpuštění hříchů) časem přibývalo, a tak se stánky (původně určené k prodeji nejrůznějšího užitečného tovaru pro hříšníky, znavené mnohahodinovou chůzí na místo konání) zvolna rozrůstaly a posouvaly až k nynějšímu Vítěznému náměstí (tzv. Kulaťák). Nejprve tam, kde jsou dnes budovy ČVUT a VŠCHT, a pak ještě dál, až k nynější stanici metra Hradčanská.
Po výstavbě vysokoškolského kampusu Matějská pouť na Kulaťáku skončila. Od roku 1960 se konala v různých pražských lokalitách, nejdále dokonce až Modřanech, než v roce 1963 definitivně zakotvila v areálu holešovického výstaviště, toho času Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (odtud ten Julda Fulda – pozn. aut.).
Matějská včera a dnes
Cukrovou vatu, vůni klobás a medvěd rvoucí se s pozdějším majitelem Discolandu Ivanem Jonákem obohacovaly od 60. let první autodromy a také tzv. Auto Pista, tedy autíčka drnčící dokola po dřevěných fošnách pobitých kovovými vodiči. Klasikou byl samozřejmě velký „řetízák“ či obyčejné houpačky na lidský pohon, později obligátní labutě.
Vrcholem zábavy ovšem bývala legendární, původně snad italská horská dráha, stojící v zadním koutě výstaviště, jejíž ohlušující dunění při sešupu vozíků z kopce bylo možná děsivější než nedaleký, rovněž nebývale „zdařilý“ strašidelný zámek, ve kterém na vás za jízdy padal z rudé tmy realisticky zhotovený oběšenec.
Pak ale přišel rok 1993, a do letitého panství pražské rodiny Kočků vjela se zpožděním revoluce, nejprve v podobě obřích, extrémně adrenalinových centrifug. A tzv. „Holandské atrakce“ jsou tahákem Matějské pouti dodnes, stejně jako je do Prahy dodnes přiváží stále stejná parta nizozemských rodin.
Světští z dovozu
Hans de Voer a Johan Ordelmati jsou blahobytní časní šedesátníci, které byste podle jejich vzezření, gest a osobního fluida zařadili přibližně tam, kam patří – tzn. mezi hlasitá blikající zařízení, která mladí milují a starším je z nich nevolno.
Na Matějské žijí v ne úplně malém městečku tvořeném zaparkovanými „mobilheimy“, jejichž velikost předčí většinu chat v Posázaví. Stačilo se dvě hodiny polopotit po pouti a seznat, že lačnost mládí po žaludku obráceném atrakcemi vzhůru nohama už je pryč – a setkání s principály „holandského koutku“ může s dvouhodinovým zpožděním začít.
„Dáte si něco k pití?“ ptá se nás Hans za zvuků nenávistného prskotu obligátní čivavy trůnící na umělých prsou jeho ruské paní. „Třeba colu,“ žádám zdvořile. „Colu? Říkal jsem pití!“ směje se Hans, kterého s kolegou fotografem Adamem nakonec usmlouváváme na dvě malé plzně, zatímco on si dopřává poctivý objem.
Sedíme v lehce omšelých kulisách dolní části výstaviště, které se za poslední půlstoletí moc nezměnily a jsou tak trochu v kontrastu s nově rekonstruovanými Křižíkovými pavilony a Průmyslovým palácem.
„Kde jste se tady vůbec vzali?“ začínám výslech od podlahy.
To je docela jednoduché. V roce 1992 jsme na cestě z Budapešti, kam už jsme jezdili předtím, cestovali přes Prahu, a někdo se zmínil, že se na zdejším výstavišti koná velká tradiční pouť. Sousta lidí, klobás, dobrého piva i hezkých holek. A že prý to tu vede nějaký Kočka. Tak jsme ho oslovili, a od dalšího roku jsme sem začali jezdit.
Oslovili jste vy jeho, nebo on Vás?
Opravdu my jeho.
Rodina Kočkových má v Česku trochu kontroverzní pověst vzhledem k její údajné účasti na různých nelegálních aktivitách. Jak se vám s nimi spolupracuje?
Naprosto bez problémů, to bychom tu nebyli už 28. sezónu. Starý pan Kočka je skvělý člověk, prakticky takový náš druhý táta. Výborná je i jeho dcera. O Matějské se spolu vždycky domluvíme k oboustranné spokojenosti. On nám pronajme plochu a energie, a my přivezeme ty nejlepší atrakce v Evropě.
Za ta léta už jste si k Česku a Čechům museli vytvořit vztah. Jací jsou?
Češi jsou fajn, rádi se chodí bavit a mají rádi život. Máme je rádi. A Češky jsou krásné, co vám budu povídat… Trávíme tu posledních 28 let každý rok dva měsíce, to je už dohromady skoro pět let, kus života. Občas vyrážíme do města, projdeme vždycky pár podniků, zastavíme se v kabaretu Ve Smečkách nebo na dobré jídlo.
V čem pro vás tkví hlavní kouzlo Matějské?
To je jednoduché – Matějská je první velkou poutí sezóny v rámci celé Evropy a trvá dva měsíce, kdy můžeme být na jednom místě, a ne se každý týden stěhovat do jiného města. To je velký rozdíl třeba proti Holandsku, kde za léto navštívíme asi dvacet akcí.
Která evropská země je pro podniky vašeho typu nejvděčnější?
Asi naše domovské Nizozemsko. Na atrakce tam chodí nejvíc lidí, a to nejen těch mladých. Tady je třeba otevřeno o víkendu od 11 do 22 hodin. U nás doma je sice otevřeno až od jedné a v pět nebo šest jdou lidi někam večeři, ale pak se vrátí a zůstávají dlouho do noci.
Školu vozíme s sebou
Kam se vydáte, až Matějská skončí?
Pojedeme právě domů do Nizozemska, sem jsme přijeli z Německa. Na Vánoce býváme v Berlíně a na podzim v dalších německých městech, jako je Halle, Essen nebo Stuttgart. Třeba můj bratranec ale provozuje lunaparky v Kuvajtu až sedm měsíců v roce, my jsme dřív jezdili i do Polska nebo na Ukrajinu. Je to ale dálka a už se nám to nevyplatilo.
Není to cestování někdy už trochu únavné?
Upřímně, za celý život jsme nezažili nic jiného. Nikdy jsme neměli jinou práci než lunapark. Po Evropě jezdil s lunaparky a cirkusy už můj prapraděda. Do tohohle světa se musíte narodit, je to životní styl, který máte v DNA.
Nemáme žádné další koníčky, není na to čas, náš koníček je lunapark. Nepotřebujeme chodit na fotbal, do kina nebo na osm hodin do kanceláře. Je ale rozdíl mezi cirkusy a lunaparkem. Cirkus je hobby, lunapark je byznys.
V Česku je řada známých cirkusáckých a světských rodin, jako jsou třeba právě Kočkovi, Berouskovi a další. Jak je to u vás?
Myslím, že v Holandsku může být takových kočovných rodin zhruba tisíc, za ty roky se s mnohými z nich dobře známe. Řekl bych ale, že u vás je jich mnohem víc.
Vozíte s sebou i děti?
Jasně, když jsme byli malí, jezdili jsme taky. Dneska tady máme sedm dětí do dvanácti let a pár starších. S sebou pro ně vozíme i školu s učitelkou.
Světský průmysl
Kdo vlastně vyrábí všechny ty atrakce? Každá z nich je svého druhu originál...
Existuje na to celé rozvinuté průmyslové odvětví, v jehož rámci pracují stovky designerů, inženýrů a konstruktérů, kteří dávají nové atrakce dohromady. Nejvíc takových firem je asi v Nizozemsku a v Itálii.
Co dneska mezi atrakcemi nejvíc „letí“?
Stále platí, že čím extrémnější zážitek, tím přitažlivější, a tímhle směrem se to celé ubírá. Máme tu sedmdesátimetrovou houpačku, velký katapult, řetízkový kolotoč padesát metrů nad zemí, horskou dráhu Mouse, vodní atrakce a samozřejmě také „ruské“ kolo.
Jak dlouho vám trvá to celé rozebrat? Všechny ty hydraulické mechanismy a ocelové konstrukce vypadají dost komplikovaně.
Tady to obvykle balíme dva dny, v Nizozemsku to na týdenních akcích musíme stihnout za den. Vozíme s sebou velký jeřáb, bez toho by to nešlo. Transport obecně stojí hodně peněz, protože velká část toho, co převážíme, je nadměrný náklad. Takže když jedete na takovouhle vzdálenější štaci, musí se to vyplatit – a to tady funguje stoprocentně.
Máte nějaké zaměstnance?
Nějaké ano, ale většinu toho musíme zvládat sami, nepředstavujte si, že chodím jen kolem pokladen s igelitkou a vybírám prachy.
Tradice zavazuje
Investice do techniky atrakcí je pro vás asi alfou omegou, že?
Samozřejmě. Máme v tom všechny svoje peníze, byznys se nesmí zastavit. Což se stalo při covidu a bylo to pro nás velmi nepříjemné. Stejně jako jiní podnikatelé máme úvěry u bank, a když atrakce nevydělávají, je to problém. Všechno je to tak trochu loterie. Třeba tady tu horskou dráhu jsem před pěti lety pořídil za milion euro, dneska by ale stála dva miliony. Takže uvažuju, že bych ji prodal do Anglie.
Jaká vůbec je obvyklá životnost atrakcí?
Máme tady věci, které jsou staré dvacet i pětadvacet let. V zásadě to nejsou složité mechanismy, musíte se o ně ale pečlivě starat, což vzhledem k bezpečnostním předpisům ani jinak nejde. Máme tu každou chvíli nějakou kontrolu. Atrakce prohlížíme každý den před zahájením provozu a jednou za rok je potřeba udělat velkou generálku, kdy se vymění klíčová ozubená kola, ložiska, řemeny, hydraulické hadice, revidují se namáhané spoje...
Máte doma vůbec nějaké klasické stálé bydlení, nebo žijete celý rok „na kolečkách“?
Většina majitelů atrakcí, které zde vidíte, pochází z města Apeldoorn. Tam máme normální dům, ale je pravda, že tady ten náš mobilheim (Johan s Hansem kynou k nedalekým megavozům) je asi dražší a ne o moc menší než ten zděný.
Když se ohlédnete zpátky - je velký rozdíl mezi Matějskou dnes a v devadesátkách, kdy jste sem začali jezdit?
Víte, náš svět se moc nemění, a ta práce je velmi podobná dnes jako třeba již před padesáti lety. Musíte to mít v srdci, ale nestěžujeme si. Náš život je prostě takový.
