Když zemře velký muž, nezmizí úplně, zůstane po něm na tomto světě nepřehlédnutelná brázda jeho života. Tak jako koráb za sebou v oceánu zanechá dlouhou stuhu zčeřené a zpěněné vody. Karla Schwarzenberga znali mnozí a dočteme se o něm jistě ještě spoustu věcí. Přidám k nim pár poznámek, jak si ho pamatuji z našich setkání. Bude to veselé a dobré čtení, neboť kníže byl veselý a dobrý člověk.
Poprvé jsem se s „Karlem“ neoficiálně viděl na jeho loveckém zámečku Dřevíč. Bylo to v čase televizní revoluce na počátku roku 2001. Pozval nás spolu s několika dalšími „vzbouřenci“ na vynikající svíčkovou a ochutnávku schwarzenberských ovocných pálenek.
Byl bezprostřední, zábavný, nenucený a nonšalantní tím starosvětským způsobem, který se už dnes málokdy vidí. Sedělo se nám příjemně u dobrého jídla a pití a rádi jsme se nechali bavit historkami z dlouhých dějin jeho rodu. Bylo tehdy těžké se zvednout a odjet zpět do Prahy…
Podruhé jsem se s Karlem Schwarzenbergem potkal až při sestavování druhé vlády Mirka Topolánka. Prezident Václav Klaus dělal problémy kvůli tomu, že „kníže“ je údajně Rakušák a nemá české občanství. Začali jsme tedy horečně hledat patřičné doklady – přičemž jsme přišli na to, že u jmenování ministrem není státní příslušnost vůbec podstatná. Vše dopadlo dobře, a sám „objekt onoho rozruchu“ sledoval vše spíše s pobavením, rozhodně ale nijak úkorně. Zkrátka jako někdo, kdo si je jist, že je tím, kým je.
Ostatně jak se nám pak vzápětí Schwarzenbergovo „rakušáctví“ hodilo ve sporu o Temelín! „Karlův“ výtlak nejen u médií, ale i u vlády našeho jižního souseda byl větší než celé české politické scény dohromady. Jeho prostě museli brát vážně…
Přínos tohoto velkého Evropana se projevil i v Bruselu. Jak kdysi popisoval premiér Topolánek, když se s ním prošel po sále: každý se s ním chtěl vidět, stisknout mu ruku, každý na něj volal „ahoj Karle“. Jako když na plese uvádí „lev salonů“ svého chráněnce do společnosti (vím, že Mirek se za to neurazí).
Avšak nejen šéf tehdejší výpravy měl z účasti knížete prospěch. I my, ostatní členové delegace, jsme ocenili, když nám poradil, jaké pivo si máme v Bruselu dát a kam na něj jít. Byli jsme tam tehdy noví…
Navíc Karel Schwarzenberg se opravdu uměl výborně bavit, byl skvělým společníkem a jeho kouzlo zdaleka nepůsobilo jen na ženy. Jak se to říká? „Dívky mu padaly do náruče, muži chtěli být jako on?“ Zní to jako klišé, ale na „knížete“ to opravdu sedí. Podle mě za tím stála především skutečnost, že si nemusel na nic hrát – a také si nikdy na nic nehrál.
O Karlu Schwarzenbergovi je známo, že mluvil vždy zpříma a bez servítků. Noblesně, ale bez zbytečných kudrlinek a eufemismů. A hlavně bez pokrytectví.
Oblékal se elegantně, přičemž ovšem do puntíku plnil známé rčení, že skutečný lord si nikdy nenazuje nové boty. Se svou nablýskanou dýmkou a výrazným ráčkováním byl nepřehlédnutelný, resp. nepřeslechnutelný. Ale nejen proto. Především když vstoupil do místnosti, každý si toho všiml. Byl zkrátka „nepominutelným“ a už svou pouhou přítomností dokázal „naplnit sál“.
Jako nekuřákovi mi vůbec nevadilo sedět s ním při konverzaci v malé vládní kuřárně a dýchat kouř z jeho dýmky – a ovšem i z cigarety Miroslava Kalouska. Za vzestupem TOP 09 stály vedle organizačních schopností toho druhého právě i kouzlo a šarm Karla Schwarzenberga. Ostatně jen díky tomu mohl postoupit do druhého kola první přímé prezidentské volby. Být naše společnost tehdy jen o trochu kultivovanější a méně trpící historickými resentimenty a skutečnými či domnělými křivdami, nepochybně by vyhrál.
V posledních letech jsme se vídali jen letmo a zřídka, především v Poslanecké sněmovně. Navzdory nedobrému zdravotnímu stavu mu to stále „myslelo“ dobře a jasně. Ocenil jsem například, že i přes velký mediální a politický tlak nezatratil Dominika Feriho a nezačal se k němu po jeho obvinění chovat licoměrně. Zůstal upřímný a lidský, přestože si tím nepochybně u mnoha lidí ublížil. Jenomže právě toto činí velkého muže velkým mužem: nedělá to, co si ostatní myslí, že je správné, ale co za správné a čestné považuje on sám.
Zpráva o smrti knížete mě zasáhla v Dlouhé vsi na Šumavě, kde dodnes stojí domky postavené Schwarzenbergy pro místní dřevaře, o kousek dál se nachází jejich plavební kanál, jímž se splavovaly poražené kmeny. Ostatně už tenkrát na Dřevíči o sobě skromně říkal, že je především „lesník“.
Nakonec je v tom hluboká pravda. Protože ten, kdo se umí správně starat o les a pečovat o něj zdravým a po generace udržitelným způsobem, dokáže stejné služby poskytnout také společnosti. A my teď budeme ještě dlouho „třídit“ to všechno dobré, co nám po Karlu Schwarzenbergovi zůstalo.
Nemohu o sobě tvrdit, že jsem patřil mezi Vaše blízké přátele, milý a ctěný kníže, ale Vy jste mi blízký byl a budu na Vás rád a s dobrou myslí vzpomínat.
