Ukrajinské vedení se netají tím, že si od Severoatlantické aliance přeje opravdu silné gesto, respektive jasné kroky ve svůj prospěch. Země NATO to dobře chápou, ale zároveň řeší, jak se nezavázat k ničemu, co by mohlo vypadat jako nepřátelský akt, který by Vladimir Putin využil jako záminku k další vojenské eskalaci. Času na odpověď není mnoho.
Právě toto dilema je ústředním motivem debaty, která by měla vyústit v usnesení členů aliance na summitu ve Vilniusu. Koná se už za necelý měsíc.
NATO i Ukrajina se shodují v tom, že dokud válka trvá, nemůže Kyjev do aliance prostě vstoupit. Mezi touto alternativou a „pouhým“ pokračováním v dodávkách západních zbraní a munice je ale celá škála možností, o kterých se nyní diskutuje.
Ačkoli postoj k Ukrajině nebyl oficiálně na programu schůze ministrů obrany NATO v Bruselu, která dnes skončila, mluvilo se o něm hodně; podle diplomatů to byl takový ten typický „slon v místnosti“. Ukrajinský ministr Oleg Reznikov se ostatně rozhodně a otevřeně zeptal: S jakými zárukami můžeme ve Vilniusu počítat?
Odpověď nedostal a nedostane ji zřejmě až do samotného startu summitu 11. července. Diplomaté mluví o velmi komplexní debatě a citlivé práci s textem usnesení. Ukrajina mezitím stupňuje tlak – prezident Volodymyr Zelenskyj je do Vilniusu pozván, ale nechal se slyšet, že pokud nebude na stole „něco pořádného“, tak prostě nepřijede.
Zelenskyj ví, že nemůže žádat záruky podle článku 5 Severoatlantické smlouvy, které náleží členským zemím; nemůže vlády sdružené v NATO žádat, aby se vrhly po hlavě do třetí světové války. ale však jasný časový plán pro přistoupení své země – závazná data a termíny, a zatím blíže nespecifikované bezpečnostní záruky.
Na nedávné vrcholné schůzce Evropského politického společenství v Moldavsku ostatně Zelenskyj prohlásil, že rok 2023 musí být „rokem rozhodnutí“, pokud jde o vztah jeho země k NATO – jde mu tedy o podstatně víc, než o vágní příslib členství kdesi v budoucnosti, kterého se Ukrajině dostalo už v roce 2008 na summitu v Bukurešti.
