ANALÝZA | Ty spory se mezi Ruskem a Běloruskem objevují pravidelně každý rok. Jde v nich o peníze a prakticky každý rok mají také podobný vývoj: Bělorusko žádá o úvěr, obřadně Moskvě „hrozí“ sblížením s jiným partnerem (nejčastěji EU a USA, letos žádost o peníze mířila do Číny), a po několika kolech jednání pak Rusko přece jen nějakou částku poskytne. Mimochodem se na tom ukazuje, že zjednodušující vidění ve stylu „Rusko platí Bělorusku za přátelství“ spíše zatemňuje realitu, než že by ji věrně popisovalo.
Alexandr Lukašenko vládne v Bělorusku od roku 1994, kdy zvítězil s aureolou bojovníka proti korupci v celkem svobodných volbách. Od té doby ale přitahoval šrouby, kromě jiného i skrze referenda, jak mají vládci jeho typu v oblibě, a také omezováním role parlamentu a posilováním vlastních pravomocí. Až se vlastně i volby samotné staly jen formalitou. V hospodářské oblasti se vrátil k plánované ekonomice s dotacemi pro jednotlivé sektory, jmenovitě zemědělství, štědrými sociálními výdaji a obrovskými státními firmami zaměstnávajícími desítky tisíc lidí.
Problémem takového systému ovšem je, že jej někdo také musí zaplatit. Ten někdo je v tomto případě jednoznačně Rusko. To poskytuje svému sousedovi pravidelně úvěry, ze kterých běloruská ekonomika žije, a přitom zavírá oči nad faktem, že Bělorusko si v rozpočtu silně pomáhá zisky z prodeje ruské ropy, zpracovávané v běloruských rafineriích.
