Pomůže zdravotnictví centrální řízení? „Mizí“ nám mladí lékaři, do Motola jezdí na pohotovost i lidé z opačného konce země

Předchozí debatu o restartu zdravotnictví vnímal Milan Kubek spíše jako teoretickou. „Slyšel jsem ji před 10 lety, mohu si ji přijít poslechnout za dalších 10 let a bude stále aktuální,“ glosoval vystoupení svých předřečníků. Problém je jeho slovy v naprostém odtržení určitých představ od reality českého zdravotnictví.

Dva roky s covidem podle Kubka ukázaly na zranitelnost české společnosti a odhalily ve zdravotnictví spoustu chyb a slabin. Díky souběhu různých faktorů ale podle něj zbyla volná nemocniční kapacita i v nejtěžších dobách, díky čemuž se podařilo zachránit řadu životů.

Limity zdravotnictví podle prezidenta ČLK nadále určuje to, kolik lidí bude ochotno v branži pracovat. Roli stále hraje společenská prestiž i platové podmínky. Jako další problém se ale aktuálně projevuje inflace, která by podle něj mohla způsobit podfinancování celého zdravotnictví. Přeregulované prostředí nedokáže na růst nákladů adekvátně reagovat.

Předák praktiků Šonka uvedl, že praktičtí lékaři už v roce 2017 tlačili na reformu primární péče. Praktik by podle něj měl pokrýt v místě bydliště pacienta maximum možného a správně pacienta dál nasměrovat. V tom jsou ale praktici limitováni zbytečnou byrokracií a regulacemi. Než člověk doputuje, kam patří, tak často čerpá zbytečnou péči, čímž dochází k plýtvání prostředky, uvedl Šonka. Důležitá je ale i role pacienta, aby měl motivaci chovat se v rámci zdravotnického systému odpovědně.

Podle ředitele motolské nemocnice Miloslava Ludvíka poslední dva roky ukázaly, že zdravotnictví potřebuje centrální řízení, či alespoň možnost ovlivnění konkrétních faktorů. Uvedl, že zatímco nemocnice jsou relativně rovnoměrně rozloženy, nikdo už nedokáže ovlivnit rozprostření ambulantních specialistů a praktických lékařů. „V pohraničí jsou lidé hrdinové, zdravotní péče tam není dostupná, na pohotovosti v Motole máme v noci lidi z Chebu, na zubní i z Olomouce,“ popsal důsledky.

Dalším problémem je nehospodárnost. Ludvík podotkl, že úroveň českého a německého zdravotnictví je srovnatelná, avšak výkony, za které se v Německu platí, jsou v Česku zdarma. Peníze přitom do systému tečou: „S Babišem jsem válčil o 950 korun na jednoho pojištěnce,“ vzpomněl Ludvík na dobu, kdy byl ministrem zdravotnictví. Nyní jde na hlavu 1 967 Kč. Systém však peníze absorboval a je stále v nedostatku.

David Kosák je ředitelem soukromé nemocnice v Neratovicích. Souhlasil s tím, že covid ukázal na chyby ve způsobu řízení českého zdravotnictví. V nouzi se však do koordinace zapojily i kraje a problémové situace se úspěšně vyřešily. Andrea Daňková se v Ústavu hematologie věnuje komunikaci mediků. „Limity všichni vidíme, ale není čas k pesimismu,“ přinesla pohled českých mediků. Několikrát byla zmíněna nedostatečná zdravotní gramotnost obyvatel, podle Daňkové je ale důležité i to, aby začal dialog, který posílí důvěru na obou stranách.

Předseda Sdružení praktických lékařů Petr Šonka reagoval na Ludvíkova slova o centrálním řízení. Ve státech, kde mají národní zdravotní službu, to podle něj jde se zdravotnictvím z kopce. „Hrozně bych se bránil centrálně plánovanému zdravotnictví, zaměřil bych se na nastavení pravidel,“ navrhl. Ludvík souhlasil, upřesnil, že mu jde o lepší rozmístění profesionálů a lepší dostupnost. Šéf Motola označil současný stav za důsledek situace, kdy síť v ČR 30 let tvořily pojišťovny. Podle neratovického ředitele Kosáka je dostupnost v pořádku. Z pohledu menší nemocnice je spíše důležité, že praxe jsou často vyváděny z nemocnic a v případě potřeby konzilia je pak někdy nutné pacienta přeložit do jiného zařízení.

Šonkovi vadí částečné úvazky v soukromých praxích, tento čas podle něj poté chybí v nemocnicích, označil to za nešvar českého zdravotnictví. „Bud jsi ambulantní lékař a děláš ambulantní péči, nebo nemocniční lékař a děláš nemocniční péči, musíš si vybrat,“ řekl. Klíčem k řešení jsou podle něj pojišťovny.

Kubek položil otázku, zda tedy chceme tzv. „skandinávské“ socialistické zdravotnictví, nebo spíše kapitalistické se vzorem v USA či v Německu. Popřel „mýtus“ skvělé dostupnosti zdravotní péče v Praze. Lékaři v nemocnicích si podle něj drží mnohem vyšší odbornou úroveň než ti, kteří odcházejí do ambulancí.

Poté se dostal ke slovu opět Miloslav Ludvík, mluvil o problému s mizejícími mladými lékaři. „Ročně z fakult leze 1 000 lékařů, někam se nám ztrácejí. Všichni nadávají, že mizí, nikdo ale neví kam,“ popsal situaci. Mezi mladými také panuje obrovská nerovnováha – drtivou většinu mediků tvoří ženy. Do zahraničí ale podle Ludvíka dnes už chtějí jen jednotky procent mladých lékařů. Českému zdravotnictví podle něj chybí spíše pevnější síť, která by distribuci profesionálů optimalizovala.

Podle Kubka ale systém ví, kam mladí lékaři mizí. Upozornil, že cca 200 z oněch 1 000 jsou cizinci, kteří po vystudování odcházejí do zahraničí. „Neplatí si statisícové školné, aby tu pak brali české platy,“ vysvětlil. Mladí lékaři, kteří v Česku zůstanou, ale musí řešit otázky finančního rázu či volit mezi kariérou a rodinou, v rámci alokace po republice rozhodují i rodinné a partnerské vazby, kvalita života a další okolnosti. Kubek navrhl, kde vzít na lepší platy lidí v medicíně – stačí zvýšit zdanění alkoholu či cigaret. „Peníze by šly do zdravotnictví, notorici by si připláceli.“ Lidé přitom podle něj vyžadují stále kvalitnější zdravotnické služby, a to bez ohledu na to, jak ke svému vlastnímu zdraví přistupují.