KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Jurečkovo ministerstvo práce a sociálních věcí dokončilo a vypustilo do legislativního procesu hotový návrh „reformy“ důchodového systému. Deklarovaným cílem je zajistit, aby důchody byly i v budoucnu „důstojné a udržitelné“. Vzhledem k tomu, že se jedná o změny, které by se měly dotknout každého obyvatele, je nutné se zaměřit na ekonomické pozadí reformy a její předpokládané výsledky. Ty je totiž možné považovat za kontroverzní a míjející se s klíčovými předpoklady pro důchodové zabezpečení v zemi. Téma navíc zesílilo i tím, že se stalo jedním z hlavních protivládních hesel nedávné odborářské protestní akce.
Středobodem „reformy“ je navrhované zvýšení věku odchodu do penze z dnešních 65 let (k nimž se však podle platné úpravy teprve postupně směřuje) na progresivních 67 let. Lidé narození po určitém roce by dokonce měli odcházet do penze až v 67 a půl letech. Vedle řady dalších úprav klade návrh důraz na zpomalování růstu penzí a mimo jiné zavádí minimální výši důchodu, což zajisté mírně pomůže nízkopříjmovým skupinám.
Čerstvě předloženému konceptu pochopitelně nelze upřít potenciální „přínosy“ z hlediska dlouhodobého financování. Má banální logiku to, že zpomalováním růstu důchodů a dalším prodlužováním důchodového věku se bilance o něco zlepší, neboť pro (relativně) méně penzistů bude potřeba o něco méně prostředků. A nižší důchody (přesněji řečeno, zvyšované pomaleji než dříve) budou pro systém menší finanční zátěží.
Je také nutné vzít v potaz, že státem stanovený důchodový věk lze posuzovat s jistou mírou relativity. Před pár desítkami let by dnes platná hranice 65 let byla pro veřejnost absolutně nepřijatelnou sci-fi. Dnes je však vnímána bez mrknutí oka jako fakt, i když z něj jásá jen málokdo.
Kde nic není, ani důchodce nebere
Je vysoce diskutabilní, zda Jurečkova „reforma“ může přinést opravdovou spásu. V globálu jde totiž jen o parametrické úpravy, jež neřeší fundament důchodového systému, tedy jeho zdroje. Pokud stát, přesněji řečeno jeho průběžný důchodový systém nebude generovat dostatek finančních zdrojů, pak jsou jakékoli posuny důchodového věku o další rok či dva jen irelevantní hrou na reformu.
Schopnost důchodového systému vyprodukovat dostatek peněz na pokrytí vyplácených penzí je přece závislá výhradně na výkonnosti, či řekněme úspěšnosti ekonomiky, nikoli na tom, zda je penzijní věk o rok nižší či o dva roky vyšší. Odnikud nelze vyvozovat, že by prodloužení důchodové hranice mohlo podnítit vyšší ekonomický růst a vyšší HDP.
