KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Evropský parlament dnes přesvědčivě zvolil Ursulu von der Leyenovou (VDL) na dalších pět let předsedkyní Evropské komise. Vyhověl tak vůli Evropské rady, tedy lídrů členských států EU, kteří ji nominovali na druhý mandát koncem června. Hlasování předcházel sebevědomý projev, ve kterém Von der Leyenová předložila hlavní priority svého dalšího působení v čele evropské exekutivy.
Pro VDL se vyslovilo 401 ze 707 poslanců Evropského parlamentu, kteří odevzdali platné hlasy. Proti ní bylo 284. Hlasovali anonymně, takže se nelze z žádného záznamu dovědět, kdo pro ni pomyslně zvedl ruku a kdo ne.
Podpořila ji zajisté většina poslanců z její Evropské lidové strany, nejsilnější v EP, a také socialistů a liberálů. Z kusých výroků jedněch i druhých či z náznaků před volbou lze vyvodit, že pro ni nehlasoval zhruba každý desátý poslanec těchto frakcí.
Z výsledku je patrné, že získala hlasy – možná i desítky hlasů – od poslanců z frakce Zelených, tedy nalevo od středu, nebo z frakce Evropských reformistů a konzervativců (ECR), od středu napravo.
Celkem jistě pro ni nehlasovali Patrioté pro Evropu, kam patří nejsilnější skupina sedmi českých europoslanců za hnutí ANO, a také dva za Motoristé sobě a Přísahu. Zcela jistě ji odmítl také Ivan David za SPD, ve frakci Evropa suverénních národů.
Předem podporu avizovala pětice poslanců za STAN, TOP 09 a KDU-ČSL, kteří sedí v lavicích Evropské lidové strany. Uvidíme, zda svá rozhodnutí prozradí trojice poslanců za ODS ve frakci ECR. Předseda vlády Petr Fiala (ODS) na schůzi Evropské rady Von der Leyenovou podpořil.
Kandidátka přednesla před volbou v plénu EP programové prohlášení, ve kterém vytyčila hlavní mety a cíle Evropské komise pro příštích pět let.
Projev VDL byl „tanec mezi vejci“, aby předešla obviněním, že jedněm slibuje něco a druhým pravý opak.
Bylo to ekvilibristické cvičení, protože musela 1) uspokojit relativně konzervativní většinu ve své pravicové Evropské lidové straně; 2) nabídnout dostatečně sociálně orientované a klimaticky zabarvené plány, aby si získala socialisty či některé zelené; 3) položit dost důrazu na prosazování vlády práva, ale i na ochranu práv migrantů, aby zaujala liberály; 4) nabídnout dostatečně pragmatický pohled na zpomalené pokračování Green Dealu a uplatňování migračního paktu, aby získala na svou stranu aspoň některé euroskeptické reformisty z ECR.
Musela tedy hodně nuancovat a „odstiňovat“, aby nemohla být obviněna, že jedněm slibuje něco a druhým pravý opak. Takový tanec mezi vejci už ostatně praktikovala celý předchozí týden, kdy navštěvovala jednotlivé, sotva se ustavivší frakce, a vedla s jejich členy debatu o tom, co by příští Komise měla či neměla dělat.
Nenavštívila ovšem Patrioty pro Evropu (a ani ještě radikálněji pravicovou Evropu suverénních národů), odkud – jak dobře věděla – nemohla žádnou ani podporu očekávat.
Zatímco kolem priorit, jako jsou podpora bojující Ukrajině nebo protiruské sankce, se v EP najde přesvědčivá většina, s tématy jako migrace nebo Green Deal je to daleko těžší.
Zelená dohoda pro Evropu a její prováděcí předpisy jsou hlavním výsledkem a dědictvím prvního funkčního období Von der Leyenové.
Socialisté, liberálové a samozřejmě zelení trvají na jejich dokončení a na pokračování rozjetého procesu. Pravice, včetně významné částí EPP, si přeje zvolnění tempa; další, jako většina ECR či „patrioté“, by rádi zcela revidovali i něco z toho, co už bylo schváleno.
