Okno příležitosti pro statečné kroky, k vytvoření obranné unie nebo podpory Ukrajině v její válce proti Rusku, se pomalu uzavírá, říká v rozhovoru pro INFO.CZ Steven Blockmans, jeden z předních analytiků prestižního bruselského think-tanku CEPS – Centra pro výzkum evropské politiky. Proč tak váznou evropské dodávky zbraní na Ukrajinu? Jak hodnotí český plán na nákup munice? A proč podle něj nehrozí opakování Mnichova 1938?
Evropská komise navrhla první „strategii obranného průmyslu“ a prezentuje ji jako nejsilnější dosavadní odpověď na ruskou vojenskou hrozbu a také na potřeby podpory Ukrajiny. Je to skutečně tak významný posun?
Taková strategie měla být spuštěna už dávno. Poměrně dlouho jsme věděli, že členské státy vyčerpaly národní vojenské rezervy v období, které následovalo po dluhové a finanční krizi z let 2007–8. Následovala řada bezpečnostních krizí v sousedství: Válka v Sýrii, do které se zapojilo i Rusko. Ruské obsazení Krymu a válka v Donbasu, která od té doby nikdy nepřestala. Debakl v podobě brexitu, kterým EU přišla o vojenskou sílu Británie. A samozřejmě zkušenost s Trumpovou administrativou v USA.
Členské státy a Evropská komise tudíž věděly velmi dlouho, že bezpečnostní prostředí, ve kterém fungují, je stále nebezpečnější. A dnes, dva roky po začátku totální ruské invaze na Ukrajinu, je už naprosto zřejmé, že vlády EU nemohou spoléhat na existující rezervy tvořené vesměs starým vybavením, které jsme ostatně tak jako tak už odvezli na Ukrajinu. Je tedy třeba stimulovat novou výrobu, abychom ozbrojené síly členských států opětovně vybavili a modernizovali. Prostě to není nic nového – tahle strategie tu měla být už dávno.
Zda to je přelomové? Pokud ano, musel by to být rozhodně transformační návrh, který by po schválení Radou EU zcela změnil způsob, jakým EU vyrábí a nakupuje vojenské vybavení. Ano, jsou tam jisté inovační prvky – společná výroba a společné zakázky jsou v Unii novinkou. Ale podle mě to není tak dramatická změna; nedokáže sama o sobě zajistit Evropě vojenskou kapacitu nezbytnou ke zvládnutí napětí, jemuž čelíme.
Jaké jsou šance, že bude tato strategie rychle schválena? Bude její schvalování ukázkou toho, že obrana a bezpečnost se konečně stávají klíčovými politikami EU?
Komise v čele Von der Leyenovou je jistě dostatečně znalá, aby odhadla nálady v hlavních městech. Nepochybně si už zajistila souhlas v řadě z nich. Pro některé jde možná příliš daleko, jiným může připadat, že se Komise zmocňuje mnoha nových pravomocí. Ale celkově to Von der Leyenová hrála bezpečně. Myslím, že to bude schváleno. I když některým se to může zajídat – mám na mysli Maďarsko, možná Kypr.
V poslední době jsme v Evropě svědky silných prohlášení ve prospěch Ukrajiny, která ovšem nejsou doprovázena činy, pokud jde o pomoc na bojišti. Je to jen jistý „odpočinek“ před dalším kvalitativním a kvantitativním skokem? Nebo je rozpor mezi slovy a činy tvrdou skutečností?
Obávám se, že B je správně. Mašinérie EU je pomalá a rozhodovací proces těžkopádný.
Přijetí nové obranné průmyslové strategie všemi by se stalo důkazem sdílené bezpečnostní kultury napříč Unií; možná s výjimkami, které jsem zmínil. Dnes není pochyb o tom, že Rusko je považováno za existenční hrozbu nejen pro Ukrajinu, ale také pro jiné části Evropy. Na tomto základu se obecně shodujeme.
Rozpory nastávají o úroveň výš. Například použití pozemních sil zmíněné (prezidentem) Macronem, na což (kancléř) Scholz okamžitě reagoval hlasitým NE. Znamená to, že vnímání hrozby jednotlivými státy se liší. A podle toho také přijatelná úroveň vystavení se této hrozbě ve smyslu, co budou závazky vůči Ukrajině znamenat pro domácí bezpečnost. Platí to zejména pro Německo.
Ruská propaganda a Putin osobně na to samozřejmě hned reagují, ve snaze ukázat slabost EU jako celku a pěstovat nejednotu v jejím rámci.
Poznámka o pozemních silách byla ovšem vysvětlena a také podpořena dalšími státy a státníky, včetně českého prezidenta Petra Pavla. Považujete to za další metu, jíž má být dosaženo, v logice historie západní podpory Ukrajině neustále stíhající nové cíle – houfnice, tanky, rakety, stíhačky a tak dále? Proč se neučíme z vlastních chyb?
To je typický rys toho, jak se dělá politika v EU. Úroveň ambicí se soustavně a postupně navyšuje, tak jak si kolektivně uvědomujeme, že máme co dělat s dlouhou válkou a že EU, nebo kolektivní Západ, budou muset pokaždé trochu přidat v podpoře Ukrajině, která se bije za naše hodnoty – a také za naši bezpečnost.
Od mašinérie EU založené na hledání konsensu neočekávejme nějaký skok kupředu. Zásluhou výroků politiků jako Macron, Kaja Kallasová (premiérka Estonska) či Petr Pavel je, že posunují laťku vždy o kus výše a podněcují tak rychlejší debatu. Také se pokoušejí oslabit odpor v některých hlavních městech, která dodávky zbraní brzdí; za poslední dva roky jsme toho viděli dost. Nyní jsme svědky poslední kapitoly, týkající se německé neochoty dodat rakety Taurus – tedy typ raket, jakými jiné země už Ukrajince vybavily.
