KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Děje se to jednou za pět let. Vlády oznámily předsedkyni Evropské komise jména politiků, kteří zasednou v příštím „kolegiu“ mocné evropské exekutivy. Ursula von der Leyenová jim přidělila jejich „portfolia“. Nominanti se nyní intenzivně připravují na zevrubná a tvrdá slyšení ve výborech Evropského parlamentu v první polovině listopadu – a souběžně si vybírají své spolupracovníky.
Nastal čas pro sestavování kabinetů – relativně malých týmů, které komisařům bezprostředně slouží, aby zvládali plnit své povinnosti. Ve specifické vertikální hierarchii Evropské komise hrají tyto kabinety velmi důležitou úlohu, protože propojují politickou úroveň, kde jsou činěna klíčová rozhodnutí, s aparátem, který tato rozhodnutí vykonává a provádí – z vůle členských států – veškerou centralizovanou či sdílenou agendu EU.
Dostat se na místo v kabinetu komisaře je častým snem úředníků Evropské komise, případně i dalších institucí EU. Novopečeným komisařům, kteří se v Bruselu sotva rozkoukávají, přistávají na stole stovky „sívíček“ a motivačních dopisů.
Zároveň jsou vystaveni tlaku jak odcházejících komisařů, kteří se pokoušejí „uplacírovat“ členy svých kabinetů, tak zástupců vlád jiných zemí, snažících se dostat „své“ lidi zejména do gesce rezortů, na nichž mají přednostní zájem.
Všechna „stálá zastoupení“, tedy ambasády členských států, mají od svých politických chlebodárců zadání vytipovat schopné spoluobčany v úřadech EU a prosadit je do kabinetů cizích komisařů. Mnohdy nabízejí i výměnné obchody – vy nám dáte místo ve „vašem“ kabinetu, my na oplátku zařídíme flek pro vašeho člověka v tom našem.
Kuloáry i specializovaná média přetékají informacemi o těchto „kšeftech“. Až se prach usadí, uvidíme jako vždy, že se jich povedlo uskutečnit jen zlomek. Mimo jiné proto, že poslední slovo má (a musí mít) vždy sám komisař – on či ona si vybere, s kým se mu bude dobře spolupracovat.
Každých pět let šéf/šéfka Komise proto vydává závazné pokyny, jak má sestavování kabinetů vypadat. Ty letošní, zveřejněné minulý týden, byly očekávány zvlášť netrpělivě.
Řadoví komisaři – tedy třeba český Jozef Síkela – budou mít nárok na šest „seniorních“ členů kabinetu. Polovina z nich musí být ženy a pouze dva smějí být občany země, odkud komisař pochází.
Celkově musejí být zastoupeny nejméně tři národnosti EU, s převahou úředníků v ranku A, tedy vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří v instituci trvale pracují na základě úspěšného výběrového řízení. Vedle této základní šestice má komisař nárok na odborníka na komunikaci a blíže neurčený počet dalších „expertů“ podle míry odbornosti, kterou bude portfolio vyžadovat.
Jedno ze jmen, které zaznělo v souvislosti s obsazením funkce šéfa kabinetu Jozefa Síkely, je Lucie Šestáková, momentálně „juniorní“ česká velvyslankyně při EU.
Asistentů lze přijmout stejný počet jako členů kabinetu, tedy šest. I zde platí, že by nastupující komisař měl hledat zejména mezi více než 20 tisíce úředníky Evropské komise, kteří znají specifické prostředí institucí EU, jsou a priori jazykově i odborně vybaveni a budou si od prvního dne počínat jako ryby ve vodě.
Členů kabinetu bude tedy i v tomto období velmi málo. Aspoň dva by měli do nejmenších podrobností znát rezort, kterým je komisař pověřen, a udržovat vynikající pracovní vztahy mezi ním a vedením příslušného generálního ředitelství, tedy úřadu, který tuto agendu provádí.
Ostatní si musejí rozdělit odpovědnost za sledování všech ostatních sektorů, kde je Komise aktivní. A také sledování postojů jednotlivých členských států vůči politice, kterou má komisař na starosti.
Evropská komise rozhoduje kolektivně. Každý komisař má jeden hlas, při hlasování se rozhodnutí přijímají prostou většinou. Komisař tak nejen prosazuje priority svého „portfolia“, ale podílí se na všech rozhodnutích. Čím lépe je informován a čím dříve ví, co se kde chystá, tím lépe může v kolegiu prosazovat své názory – které se mohou i nemusejí shodovat se zájmy jeho země, tu však v Komisi oficiálně nereprezentuje.
„Výtlak“ toho kterého komisaře tedy nezávisí jen na významu rezortu, který mu byl přidělen, ale také na jeho schopnosti prosazovat své postoje v rámci celého kolegia 27 komisařů.
Složení kabinetu Věry Jourové se za deset let měnilo jen minimálně. Právě této stabilitě přisuzuje úspěchy, kterých dosáhla při vyjednávání klíčových témat.
„Od členů kabinetu se musím včas dovědět, zda některé země budou ‚zvedat‘ věci, na něž je třeba reagovat. A co se děje v portfoliích všech ostatních,“ vysvětluje Věra Jourová, která má za sebou velmi cennou desetiletou praxi. „Všechny důležité věci je třeba sledovat a vystihnout moment, kdy lze v tom kterém návrhu případně něco změnit. Často je třeba jednat rychle. Takže je velká výhoda mít funkční a stabilní tým.“ Takový tým dokáže podle jejích slov také dlouhodobě udržovat přátelské vztahy s ostatními kabinety, což obnáší i užitečnou výměnu informací.
Jourová měla v letech 2014–19 na starosti justici a ochranu spotřebitelů. O pět let později se jako místopředsedkyně Komise ujala široké oblasti hodnot, transparentnosti a právního státu. Její pravomoci se dotýkaly naprosté většiny politik provozovaných Unií.
Složení jejího kabinetu se za celých 10 let měnilo jen minimálně – a právě této stabilitě přisuzuje úspěchy, kterých dosáhla například při vyjednávání s internetovými platformami, boji proti dezinformacím ve veřejném prostoru či prosazování, aby členské státy dodržovaly vládu práva.
