ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Evropští představitelé se tento týden sešli se svými zaoceánskými kolegy ve Washingtonu na aliančním summitu, který se konal při příležitosti 75 let od založení NATO. Vzhledem k probíhající válce v Evropě se pochmurná nálada očekávala. Ale po americké předvolební prezidentské debatě, která proběhla minulý týden na CNN, je tato nálada ještě chmurnější.
Podprůměrný výkon Joea Bidena diváky v Evropě ani v USA rozhodně neubezpečil, protože zvýšil pravděpodobnost opětovného vítězství Donalda Trumpa.
A Trump koneckonců (v rámci svých rétorických cvičení) naznačil, že by některé evropské členy NATO mohl nechat Rusku napospas.
Sice jde nejspíš o silnou rétoriku, jako když v roce 2018 přijel ve funkci prezidenta na summit NATO do Bruselu, kde předvedl spojencům nebývalé rodeo, včetně toho, že vlastním poradcům vyhrožoval vystoupením z aliance, pokud se Evropa nevzmuží ohledně příspěvků na vlastní obranu.
Jestli Trump jenom blufoval, není dodnes jasné ani přímým účastníkům jednání.
Končící generální tajemník NATO Jens Stoltenberg musel narychlo změnit plány summitu a na jednáních za zavřenými dveřmi ve spolupráci s evropskými státníky pod vedením nizozemského premiéra a mistra kompromisu Marka Rutteho amerického prezidenta ubezpečit, že má pravdu v tom, že Evropa nenese spravedlivý podíl nákladů na vlastní obranu (což byl fakt) a že se polepší.
Světe div se, stalo se, a neameričtí spojenci v NATO přispívají od této Trumpovy intervence o 55 % více než v roce 2018.
Obrovskou roli v tom samozřejmě hrála i ukrajinská krize, ale Trump Evropu opravdu vyděsil a jeho přízrak, vznášející se nad Bílým domem, umetl Ruttemu jako efektivnímu zaříkávači Trumpa cestu do uvolněného křesla generálního tajemníka.
Přestože se u Trumpa pravděpodobně jedná primárně o rétoriku, mající za cíl vyděsit Evropany k tomu, aby převzali zásadní podíl na financování obrany Ukrajiny, nikdo si nemůže být doopravdy jistý, jestli by americký bezpečnostní deštník, kterému se Evropa těšila více než sedm desetiletí, přece jen nemohl zmizet.
Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski dal při příležitosti návštěvy summitu obsáhlý rozhovor časopisu Foreign Policy, ve kterém připomíná, že odstrašování je sice nákladné, ale ve skutečnosti je pořád mnohem levnější než vedení války – a navazuje na dubnový rozhovor pro německá média, ve kterém odmítl černobílou rétoriku ohledně Trumpa a jeho podpory/nepodpory NATO a Ukrajiny.
Pro Polsko stejně jako pro zbytek střední Evropy znamená ruský postup na Ukrajině a případné oslabení amerických závazků vůči NATO existenční hrozbu a Varšava rozhodně hodlá u Trumpa lobovat už před jeho případným návratem do Bílého domu.
Polský postoj k výdajům na obranu jednoznačně diktuje geografie a historie vztahů s Ruskem. Varšava vydává na obranu přibližně 4 % svého HDP (dvojnásobek cílové hodnoty NATO), a navrhuje, aby aliance zvýšila svůj cíl na 3 %. To staví Polsko s ohledem na Trumpovy požadavky do ideální pozice „lobbisty evropského křídla NATO“.
Prezident Andrzej Duda v dubnu také otevřeně vyjádřil polskou připravenost podílet se v rámci NATO na sdílení jaderných zbraní. A existují první náznaky, že polské úsilí nese ovoce.
Po setkání s Dudou v New Yorku na začátku dubna Trump poznamenal, že pro USA je důležité jak „přežití a síla“ Ukrajiny, tak to, že „stojí za Polskem v plné míře“.
Sikorski rovněž připomíná, že Trump nevznesl protest proti kongresovému balíčku pro Ukrajinu v hodnotě 60 miliard dolarů a odmítl, že by Trump Ukrajinu automaticky odřízl.
Pokud by se však americká pomoc ze dne na den zcela vypařila, Ukrajina by pravděpodobně válku prohrála.
Co by se však stalo v případě (stále spíše nepravděpodobného) scénáře, v rámci něhož by se Amerika od Evropy odřízla úplně a kráčela by sama s maximálním zaměřením na Čínu, jak Trump občas nadhazuje? Dokáže se Evropa o sebe postarat sama?
Amerika je v Evropě stále zcela nenahraditelnou
V roce 1998 Madeleine Albrightová označila USA za „nepostradatelnou zemi“.
Od té doby, a zejména po válce v Iráku a finanční krizi z roku 2008, se vedou četné debaty o úpadku USA a o tom, zda jsou (nebo kdy byly) na globální scéně opravdu nepostradatelné.
Pro Evropu odpověď na tuto otázku jednoznačně poskytla válka na Ukrajině; bez asistence USA by už bylo dávno po ní a v nepřipravené Evropě s posíleným revanšistickým Ruskem na jejím prahu by vládla totální panika.
EU by pravděpodobně nedokázala dát dohromady vojenskou sílu, která by uchránila Ukrajinu od kolapsu a účinně bránila východní křídlo unie.
Ocitla by se v tomto hypotetickém případě mezi agresivním Ruskem, dravou Čínou a nepřátelskými Spojenými státy pod vedením izolacionistů, kteří by v obchodních záležitostech k Evropě přistupovali ještě výrazně konkurenčněji, než je tomu teď.
Evropa by v neuspořádaném světě ztratila zbytek vlivu a její bezpečnost by přestala být samozřejmostí.
K tomu, aby Evropa zaplnila prostor, který by vznikl po absenci Ameriky, by bylo zapotřebí mnohem více než jen zvýšení výdajů na obranu.
Vystoupení USA z NATO by z aliance vyrvalo její vnitřnosti. Přišla by o svého nejsilnějšího člena, který má jako jediný kapacity a dostatek živých zkušeností s bojovými operacemi velkého rozsahu.
USA také disponují lvím podílem pokročilých a strategických vojenských schopností v oblasti logistiky, zpravodajství nebo sledování, získávání a zaměřování cílů, bez kterého moderní vojenská doktrína de facto nefunguje. Spojené státy rovněž dominují velení a řízení aliance a jsou jedinou zemí v NATO, která je momentálně reálně schopná rozhodně zasáhnout v konfliktu velkého rozsahu na východní frontě Evropy nebo kdekoliv jinde.
To, co by z bloku bez USA zbylo, by byla změť evropských armád, které byly z velké části navrženy tak, aby bojovaly v součinnosti s americkými silami, a které de facto postrádají schopnost účinně operovat bez nich na velké škále.
Podporovala by je hubenými dekádami oslabená a roztříštěná obranně-průmyslová základna – evropští členové NATO používají překrývající se směsici více než 170 hlavních zbraňových systémů. Rychlý a koordinovaný přechod Evropy na efektivní válečnou výrobu by tak za současné situace byl téměř nemožný.
Evropské země by musely zavést obrovské a nepopulární zvýšení daní nebo omezit své přebujelé sociální programy, protože nemají privilegium americké vlády, která může v globálním dolarovém systému téměř donekonečna hospodařit s obrovskými deficity.
Některé země, jako například Polsko a pobaltské státy, by pro zachování nezávislosti patrně byly ochotny tuto cenu zaplatit, jiné by se mohly rozhodnout, že vojenská připravenost jim nestojí za rozvrat současné společenské smlouvy – a že vstřícnost vůči agresivnímu Rusku je tak moudřejší.
Tyto myšlenkové proudy už teď ovládají Maďarsko a Slovensko a jsou reprezentovány velkými politickými stranami prakticky ve všech evropských zemích na západ od Polska.
Postupem času – a to by mohlo trvat roky, nebo možná desítky let – by se z postamerické Evropy stalo pařeniště radikalismu, nacionalismu a rivality, což by klidně mohlo skončit scénářem à la Balkán 90. let.
Nakonec i dnes, kdy Putin dává evropským státům všechny důvody ke spolupráci, občas vzplane napětí mezi Ukrajinou a Polskem nebo mezi Francií a Německem.
O chování Maďarska nebo Slovenska, které jsou navíc na alianci existenčně závislé a mají v paměti čerstvou zkušenost s ruskou okupací, ani nemluvě.
K tomu, aby Evropa zaplnila prostor, který by vznikl po absenci Ameriky, by bylo zapotřebí mnohem více než jen zvýšení výdajů na obranu.
Musela by oživit svůj zbrojní průmysl, přijít s vlastní koncepcí jaderného deštníku a novou strukturou velení, což by bylo možná vůbec nejobtížnější; velkým tahákem USA pro jejich vedoucí roli v NATO v Evropě je fakt, že se na kontinentě nenacházejí a působí tak vně staletých vnitroevropských bojů o moc.
Ostatně kdo z nás by si přál být závislý na bezpečnostní alianci tažené Němci nebo Francouzi?
