Rusko řeší problém, který bude jeho politikou hýbat ještě v následujících měsících, ne-li letech. Ve Fondu národního bohatství je tolik prostředků, že brzy přesáhnou hranici sedmi procent HDP (respektive jejich likvidní část), tedy mez, od které je možné je utrácet. Nápadů, co s nimi, je přitom víc než dost, od investic do ekonomiky až po další střádání na horší časy. A dělící linie mezi příznivci utrácení a jejich oponenty se ani zdaleka nekryje s hranou mezi vládní mocí a opozicí.
Tzv. Stabilizační fond vznikl v roce 2004 pro odčerpávání nadměrných příjmů z ropy. Na základě klouzavého průměru byla určena cena (nejprve 20, následně 27 dolarů za barel ropy Urals), při které už peníze nešly do státního rozpočtu, ale právě do tohoto fondu. V roce 2008 se rozdělil na dvě části, kdy Rezervní fond, určený primárně na pokrytí výpadků příjmů státního rozpočtu, investoval do málo rizikových aktiv, zatímco Fond národního bohatství měl za cíl dofinancovávat penzijní fond a investovat do výnosnějších, ale rizikových aktiv. Rezervní fond schraňoval prostředky až do deseti procent HDP. Vše nad tuto hranici šlo do Fondu národního bohatství.
