Nový pohled na střet zájmů člena statutárního orgánu se zájmy právnické osoby. Kdy jeho jednání (ne)zavazuje?

V odborné veřejnosti je tato otázka dlouhodobě diskutována a nebyly na ni jednotné názory. Ke konci loňského roku se k této otázce vyjádřil velký senát Nejvyššího soudu, který vymezil, jak by v praxi měla být tato problematika řešena. Přitom se v zásadních otázkách významně odlišil od předchozí ustálené judikatury (jde o rozsudek ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022). Na toto stále poměrně nové rozhodnutí letos navázala další rozhodnutí Nejvyššího soudu, která jeho závěry přijímají a následují (jde například o rozsudek ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2863/2022). Lze tak již hovořit o nově zformované rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v této otázce.

Povinnost statutára informovat o střetu zájmů

Nejvyšší soud předně rozlišuje dva režimy jednání člena statutárního orgánu ve střetu zájmů se zastupovanou společností. Základním rozlišovacím znakem je, zda člen statutárního orgánu, který se o svém potenciálním střetu zájmů dozví, informuje neprodleně kontrolní orgán, pokud byl zřízen, případně nejvyšší orgán společnosti.

Jestliže tuto informační povinnost splní, společnost může následně zakázat uzavření smlouvy, případně může pozastavit výkon jeho funkce. Pokud však společnost v této situaci žádné kroky nepodnikne, nemá následně možnost se vůči třetí straně domáhat, že ji uzavřená smlouva nezavazuje. Nic jí ale nebrání, aby se případných nároků (například náhrady škody) vzniklých jednáním proti zájmům společnosti domáhala po samotném členovi statutárního orgánu.

Co když statutár o střetu zájmů neinformuje?

Pokud člen statutárního orgánu informační povinnost nesplní, situace se dostává do obecného režimu zastoupení dle občanského zákoníku (dále uvedené se tak de facto týká každé právnické osoby). Občanský zákoník přitom zakládá obecné pravidlo, že zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. A dále k tomu doplňuje, že pokud zástupce (v tomto případě člen statutárního orgánu) jednal s třetí osobou a věděla-li tato osoba o střetu jeho zájmů nebo musela-li o něm vědět, může se toho zastoupený (v tomto případě společnost) dovolat. Společnost vedle toho může příslušné jednání rovněž dodatečně schválit a tedy sdělit, že se cítí být tímto jednáním vázaná (typicky pokud pro ni budou podmínky ujednané smlouvy výhodné).

Dobrá víra třetí osoby jako podstatné hledisko

Náhled justice je založen na tom, že i pokud bude člen statutárního orgánu jednat se třetí osobou, která nemá důvod pochybovat, že mezi soukromými zájmy statutára a zájmy společnosti je rozpor, tak společnost bude takové jednání zavazovat. Tento předpoklad je zdůvodněn tím, že v takovém případě bude jednoduše nutné upřednostnit dobrou víru dotyčné třetí osoby, která spoléhala na to, že jedná přímo se společností.

Jak usuzovat na ne/dobrou víru?

Při hodnocení dobré víry se bude přihlížet zejména k tomu, zda třetí osoba znala poměry jednající osoby a zda věděla či měla vědět, že z jednání může těžit sám jednající statutár v neprospěch společnosti.

Dobrou víru tak z logiky věci nebude nutné zkoumat, pokud onou třetí osobou bude sám člen statutárního orgánu (jedná de facto sám se sebou).

Na druhou stranu, jen z toho, že společnost statutárovi nějaké jednání zakáže nebo mu pozastaví výkon funkce, nelze usuzovat na absenci dobré víry u třetí osoby. I v tomto případě totiž musí platit zásada materiální publicity obchodního rejstříku. Pokud z rejstříku tedy není patrné, že zástupčí oprávnění statutára bylo jakkoliv omezeno, může se třetí osoba na tyto údaje spolehnout a vnitřní omezení společnosti pro ni nejsou rozhodující.

Bez dobré víry třetí osoby smlouva společnost nezavazuje

Na celém popisovaném případu je pak zcela zásadní otázka, jaké následky má pro společnost situace, když statutární orgán jednal ve střetu zájmů s osobou bez dobré víry a bez předchozí notifikace společnosti.

V předchozí rozhodovací praxi bylo dovozováno, že takto uzavřená smlouva je relativně neplatná. K tomuto závěru ostatně dochází i většina odborné veřejnosti (jak ostatně sám zohledňuje Nejvyšší soud). Závěr o relativní neplatnosti přitom pro společnost znamená, že se neplatnosti musí vůči třetí osobě bez dobré víry aktivně domáhat, a pokud tak neudělá, smlouva je nadále platná.

Nejvyšší soud však tento názor překonává a nově říká, že jelikož z důvodu střetů zájmů člena statutárního orgána a společnosti vůbec nevzniká zástupčí oprávnění, tak by společnost toto jednání vůbec nemělo zavazovat. Člen statutárního orgánu v tomto případě jednal s osobou, které muselo být zřejmé, že je zde rozpor zájmů. Proto Nejvyšší soud dovozuje, že by nebylo spravedlivé, aby to byla společnost, která se musí aktivně domáhat relativní neplatnosti.

Nová judikatura Nejvyššího soudu se současně vypořádává i s výslovnou zákonnou textací, podle které se musí společnost vůči třetí osobě dovolávát toho, že nejednala v dobré víře. Připomíná totiž, že podle pravidel občanského zákoníku může v těchto případech smlouvu dodatečně schválit (tak, aby ji zavazovala), pokud tak však neučiní, dává tím třetí osobě najevo, že s danou smlouvou nesouhlasí a nechce jí být vázána.

Co z toho tedy plyne

V souvislosti s výše popsanou změnou rozhodovací praxe je pro korporátní oblast nejvýznamnější sdělení, že pokud člen statutárního orgánu (nebo jiného voleného orgánu) společnosti jedná ve střetu svých soukromých zájmů a zájmů zatupované společnosti, a to s třetí osobou, která si tohoto střetu musela být vědoma (není v dobré víře) a společnost současně o tomto střetu zájmů nebyla řádně informována, tak ji toto jednání bez dalšího nezavazuje, neboť nikdy platně nevzniklo.

Dochází tedy k výrazné změně při ochraně společnosti, která se nyní nemusí aktivně domáhat neplatnosti smlouvy v zákonných lhůtách. Víc obezřetná by naopak měla být třetí osoba, která se společností jedná, jestliže z okolností může tušit, že člen statutárního orgánu by při daném jednání mohl být ve střetu zájmů.