Do Česka se přestěhovala z Gruzie v osmi letech a poslední tři roky zde podniká. Šperkařství si Ketty Achvlediani vybrala dle vlastních slov intuitivně, protože šperky pro ni představují emoce. Jak přiznává v nové epizodě podcastu Podnikatelka, kvůli otevření prvního butiku prodala vlastní byt a nezlomilo ji ani to, že po nějaké době musela obchod zavřít. „Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha; věřila jsem, že se ve všem bude dařit a nepřipouštěla si potřebu plánu B. Ale nelituji toho,“ říká Achvlediani. Jaké plány má do budoucna a jaký vidí potenciál v česko-gruzínské spolupráci? Poslechněte si celou epizodu.
Ketty Achvlediani utekla v roce 1994 s rodinou před občanskou válkou z rodné Gruzie. Za novou vlast si zvolili Českou republiku, protože známý jejího otce zde již podnikal a s rozjezdem podnikání pomohl i jejímu otci. Ten je pro Achvlediani dodnes inspirací a snaží se kráčet v jeho šlépějích. „Tatínek měl firmu na dovoz lískových oříšků, Gruzie je po Turecku jejich největším vývozcem. Jeho firmu jsem nepřevzala, což myslím, bylo správné. Asi by mě to bavilo, ale ne tolik jako šperkařina,“ vysvětluje Achvlediani. Podnikat začala po smrti otce. Chtěla obnovit něco, co začal a budoval, a vytvořit firmu podle toho, co ji naučil. „Myslím, že se mi to daří, stále v sobě objevuji věci z jeho charakteru, opravdu jsem jeho dcerou. Je krásné zjištění, že dokážu, co on,“ komentuje své úspěchy Achvlediani.
Šperkařství si jako obor dle vlastních slov vybrala intuitivně a vlastně nad touto volbou nikdy ani příliš nepřemýšlela. „Cítila jsem, že to tak chci. Už v dětství jsem malovala a dodnes se to učím, hlavně detaily, boty nebo kabelky. Ale nikdy jsem nechtěla navrhovat oblečení, chtěla jsem se zaměřit na doplňky,“ popisuje svůj vztah ke šperkařině Achvlediani s tím, že v budoucnu by ráda udělala kromě šperků i vlastní kolekci již zmíněných kabelek nebo bot. „Šperky jsem si možná vybrala i kvůli tomu, že jsem emotivní člověk a šperky jsou emoce. Když darujete šperk, nedarujete jen drahý kov a drahé kameny, ale nejčastěji tím vyjadřujete lásku,“ dodává Achvlediani.
Peníze na rozjezd podnikání a otevření prvního butiku Achvlediani získala prodejem vlastního bytu. Přestože byla po nějaké době nucena ztrátový butik zavřít, svého rozhodnutí nelituje a považuje ho za cennou zkušenost a poučení. „Obrečela jsem to, ale bolestné to bylo spíše pro ego než kvůli té ztrátě. Brala jsem to jako osobní prohru a měla jsem z toho deprese. Řekla bych, že jsem na to moc spěchala,“ zamýšlí se nad počátečním neúspěchem Achvlediani. Na šperkařinu ale nezanevřela a vrátila se k ní. „Každý den se snažím růst, přistupuji k tomu s pokorou a snažím se naučit, co se dá. Učím se od lidí s dlouholetou kariérou a je potěšení s nimi spolupracovat,“ uzavírá Achvlediani s tím, že v budoucnu by chtěla nejen obchodovat s vlastní značkou, ale i představovat rafinované výrobky značek ostatních.
